Hezký příběh k prosluněnému ránu.

Díky, Zdeni, přeju teď už pro změnu krásný večer

Tak to je moc krásný příběh! Jsem ráda, že si ho vychutnávám až dnes, v klidu u kafíčka

Taky mám zrovna ranní kafe, Jitko, tak na zdraví

tak tedy jak píšeš, nebrat moc vážně

Jo, protože jakmile člověk začne brát sám sebe moc vážně, tak to vždycky smrdí průšvihem

Člověk, když začne vzpomínat a přemýšlet, co a jak udělal, ....

... tak by sam sebe pritom nemel brat tak smrtelne vazne

Pěkný příběh Jane, díky!

Diky za cteni, Marceli

hezky příběh

Honzo, mám také podobnou zkušenost s mými dvěma dcerkami. Ta starší ta se vyskytovala všude ve stejný čas. Ta mldší se spíš schovávala za mámu, když někdo přišel na návštěvu. Dnes, 47 letá učitelka velice činná v komunitě...děti se mnění. A to je na tom to nejzajímavější. Na neštěstí (můj případ) člověk pozná, jak měl vychovávat děti, až když už i ony mají svoje a když už je pozdě. Ale obě naše holky jsou báječné.

Honzo, to je běžné, s odstupem času každý soudný člověk dojte k poznání, že tu a tu věc mohl udělat líp. Ale jestli jsou obě báječné, tak není co řešit.

PS: Pátrám v paměti po našem setkání, o kterém jste se zmínil v diskusi pod svým včerejším článkem, ale zatím se nechytám. Nepamatujete si, kdy a při jaké příležitosti to bylo?

Děti ty "divné" nemají rády. Nakonec ani mnozí dospělí.

Klári, mám pocit, že jinost je obecně pudově těžko přijatelná. Kdysi dávno jsem někde četl, že i některá smečková zvířata zapuzují odlišné jedince. Možná je to jakási primitivní genetická obrana, kdo ví.

Něco mi tento příběh připomněl z mého dětství, ale už je to dávno. Faktem je, že I. určitě netouží být sami jen je pro něj podstatně složitější najít člověka se kterým bude chtít sdílet svůj čas, toto jsem si stačil zapamatovat. Karma za příjemný čtení

Diky, Petre, tez jsem nemel sourozence, bo maminka uz druhe dite mit nemohla, ale nastesti jsem si nejak vystacil s bratranky, sestrenicemi a kamarady.