Fajnovou dovolenou preju a zdravim taky z dovolený. Tady všichni šišlaj...

Díky, Marku, tipuju, že jsi u našich severních sousedů. Tak si to hezky užij, nám už to bohužel konči.

Ona se ta informace dá často přenést neverbálně. Kdysi jsme s kamarádem jezdili po Costa Rice a ani jeden jsme neuměli španělsky. Takže když jsme se potřebovali dostat do San Ramonu, tak jsme srolovali okýnko a halekali: "Por favor! San Ramon?" a pak už jsme jen z gestikulace odečítali kýžený směr jízdy.

Ano, to je ta osvědčená domluva rukama, nohama.

Každej jsme holt dobrej na něco, já zase naprosto nevládnu v technických oborech o matematice (i té primitivní) nemluvě.

Myslíš matematiku na úrovni matfyzáky označované za prosté počty? Tam někde končím.

Umím trošku nemecky a trošku anglicky. V hotelu jsem dost často kombinovala tyto dva jazyky,řečeno Babicovsky: když si nemůžeš vzpomenout na německé slovo,vraž tam anglické a vždycky mi rozuměli:-)

Jsi sikovna:)

Prima vyprávění. Lidé se domluví, když opravdu chtějí domluvit se. Ono asi tak 18 ze 20 z nás bude vždy slabší na jazyky, ale vždy se nějak domluvíme...

Přeji krásný den

Diky, Marku, tak v tom nejsem sam:)

Pamatuji si, jak jsme se kdysi ztratili ve Francii na výletě. Neměli jsme tehdy navigaci, pouze mapu, ve které ne a ne najít to místo, kde jsme se nacházeli. Zastavila jsem u skupinky francouzských policistů a vystoupila z auta se slovy: "Bonjour, excuse moi, parlez vous anglais?" Následoval rozpačitý úsměv jednoho z příslušníků a s kapičkami potu, které mu mezitím začaly skrápět čelo, odněkud vytáhl malou, kreslenou mapku (podobnou mapce, jakou lze dostat např. v ZOO) a začal mi lámanou angličtinou vysvětlovat, kudy kam. Skončilo to fotkou, na které je ta mapka a prsty označený bod A, kde se nacházíme a bod B, kam chceme jet. (Tento obrázek poté sloužil mému spolujezdci jako GPS ).

Policistovi se očividně ulevilo, když jsem se na něj zazubila se slovy "Merci beaucoup, au revoir!"

A mně také.

A to je prave o te dobre vuli:)

jsem trvalůe odsouzen pohybovat se je ve zdejších krajích...ne že by mi to vadilo, ale umět se alespoň malinko domluvit nějakým světovým jazykem jen závidím. třebas anglicky umím KO a OK...neumím se orientovat ani na letišti

Jaromíre, to Ti tak docela nevěřím, vždyť jsi zcestoval kus světa

Já vládnu obstojně třem jazykům, jednomu v ústech a dvěma v botách. A jsem spokojený.

A ještě trochu čtvrtým - slovenštinou. Tu jsme kdysi nasáli v dětství

Kdo chce, jazyk se naučí. Ale chtít. Motivace je vůbec průšvih. Ať se jedná o jazyky, hubnutí či odvykání kouření. Kdo nemá motivaci, nedá to.

Jazyk, na rozumné úrovni, se dá naučit do půl roku. Aby se člověk domluvil na základech (a základem nemyslím pozdrav a ukazováček ukazující na dort). Ale ta motivace. Kdyby to bylo jednoduché, byli bychom všichni štíhlí, uměli deset cizích jazyků a pár dalších programovacích. Není

Měl jsem kolegu, který uměl 17 jazyků a říkal, že mu to samo skáče do hlavy. Mně dělají jazyky problémy, jak už jsem psal v článku. S matykou jsme to měli obráceně, pro něj byla nepředstavitelným problémem, já s ní starosti nikdy neměl. Takže to není jen o vůli, ale hodně o předpokladech, které máme člověk co člověk různé. Je sice pravda, že "mus je velkej kus," ale každého to stojí jinou dávku úsilí.

Krásné lingvistické povídání! Já umím česky. Zatím jsem si s tím vystačila. Ale ti chudáci, co můj rodný jazyk neovládají, ti se mě na cestu ptají zbytečně.

Krasne receno, Zdeni:)