Lidé se někdy dostanou do hrozivého stresu. Požadavky narůstají, někdy i vyloženě nesmyslné, oni se snaží vyhovět a zvládat tempo. Chuť k práci už začne opadávat, ale člověk se stále snaží vydržet, aby nepřišel o místo, o práci, protože potom přichází nejistota, někdy se přidává i nutnost nějakých splátek, hypotéky apod. Člověk běhá jako veverka v kole a nakonec padne. Nakonec už jenom vydělává peníze, aby přežil, protože na nic jiného, volno a regeneraci pro sebe, prožívání toho hezkého v životě a na to, na co chtěl vlastně vydělávat, už stejně nakonec nemá ani chuť a sílu. Snad si společnost ještě stačí poskládat a srovnat hodnoty a něco změnit. Moc, moc bych to těm mladým lidem přála.

Mnohdy k tomu přispívá i špatná organizace práce, či jak se dnes říká nesprávný management. Leccos se pak dělá úplně zbytečně nebo zmatečně. O snižování počtu pracovních pozic, aniž by ubyl celkový objem práce ani nemluvě. Miloslavo, díky za nakouknutí, přeji hezkou sobotu.

Jediný důvod je ten, že zahraniční akcionáři požadují výkony, obchody, prodeje. Každý rok stupňují požadavky, navyšují plány. A banky zde jsou "slepice snášející zlatá vejce". Že peníze pak odtékají do zahraničí, je známá věc. Do bank už ani nikdo nechce jít pracovat.

Bohužel dlužno dodat, že tohle přetěžování zaměstnanců není jen "výsadou" společností v zahraničním vlastnictví. V případě Julie jde o banku v českých rukou. O to je to celé smutnější.