Madla ve vznešené společnosti - 5. Mainská mývalí kočka

Alfréd se snažil pomáhat Kláře ze všech svých kocouřích sil. Poté, co na jejího manžela spadl na jaře strom, zůstala veškerá péče o jejich odlehlou farmu na ní samotné, pokud ovšem nepočítáme pomocníka Freda. Ten byl bohužel od narození poněkud slabomyslný a navzdory své snaze mohl vykonávat jen ty nejjednodušší práce. Než si však povíme o Alfrédovi víc, zamňoukám vám pár teoretických vět o Mainských mývalích kočkách.

Mainské mývalí kočky byly pravděpodobně vyšlechtěny křížením amerických koček z oblasti Nové Anglie a Maine s dlouhosrstými kočkami z Evropy. Poprvé byly vystaveny v roce 1860 na výstavě koček v New Yorku a v roce 1861 bylo toto plemeno zaregistrováno.

Mainské mývalí kočky patří do kategorie polodlouhosrstých koček. Jsou obzvlášť velké a robustní. U těchto koček je velmi viditelný rozdíl mezi kočkou a kocourem. Samičky bývají drobnější, dosahují hmotnosti 5 až7 kg. Robustnější samci mohou vážit 9 až 11 kg. Do plné velikosti dorůstají poměrně pozdě, až mezi třetím a čtvrtým rokem života.

Tělo těchto koček je velké, silné a svalnaté s hranatými obrysy. Jeho délka bývá i s ocasem většinou kolem jednoho metru. Hlava je dlouhá se zřetelně vystupujícím čumáčkem. Uši jsou velké, vysoké a vzpřímené. Jsou posazeny daleko od sebe, mají širokou základnu a na koncích jsou špičaté, zakončené štětinkami chlupů vyrůstajících z vnitřní strany. Mají velké kulaté tlapy, mezi polštářky jim vyrůstají husté chomáčky chlupů. Barva očí může být různá a dokonce se někdy s věkem mění. Koťata se rodí s modrýma očima, za pár týdnů získávají svoji barvu, například oranžovou. Ta se časem, kolem roku i dvou, může ještě změnit například v zelenou. Polodlouhá srst, je hustší kolem krku, na nohou, na břiše a na ocase, který je stejně dlouhý jako tělo. Výrazným znakem je límec kolem krku s delší a jinak zbarvenou srstí.

Mainská mývalí kočka je velmi přítulná a mazlivá. Se svými lidmi si často vytváří pevné pouto, ale přitom zůstává nezávislá. Svou hravost neztrácí ani ve vyšším věku a dokáže si vytvořit přátelský vztah i s ostatními zvířecími členy domácnosti. Mainské mývalí kočky jsou dobrými bojovnicemi proti hlodavcům.

Hlavní náplní Alfrédovy práce byla ochrana menších zvířecích obyvatel farmy před predátory. Králíci, slepice, housata a mnozí další byli vystaveni neustálému nebezpečí útoků hladových lasiček, kun, tchořů a podobné havěti, včetně dravých ptáků. Drobní hlodavci dokázali pro změnu nadělat pěknou paseku v uskladněných zásobách. Alfréd pravidelně likvidoval všechny nájezdníky, koho nedokázal zakousnout, toho alespoň zahnal na útěk. Na druhou stranu měl však dobré srdce. Svým šestým smyslem dokázal vycítit Klářinu osamělost a její stesk po Tomovi. V každičké volné chvilce se jí snažil být nablízku a aspoň trochu ji potěšit svou důstojnou kocouří náklonností.

Všechno se zdálo být dobré, až do té příhody s lišákem. Alfréd se s ním ve snaze ochránit čerstvě vylíhnutá housata musel chtě nechtě pustit do křížku. Byl to lítý boj, z jehož konce si toho moc nepamatuje. Ví jen, jak zahlédl lišáka belhat se zpátky do lesa, ale pak ho přemohla bolest a bezvědomí. Následovaly dny plné horečky, z nichž mu v paměti vystupovaly pouze Klářiny smutné ustarané oči. Pak nastal konečně obrat a do Klářiných očí se vrátily drobné jiskřičky naděje. Bylo mu jasné, že tu půlku ucha mu už nikdo nevrátí a že bude do smrti trochu kulhat, ale to jsou drobnosti, na které se žádný pořádný kocour neohlíží. Hlavně, že byl zase zdravý a mohl se vrátit ke své každodenní práci.

Příchod Běty ho zpočátku trochu zaskočil. Copak mu už Klára nevěří a chce jeho povinnosti předat někomu jinému, ke všemu ještě samičce? Brzy však v Bětě poznal svou vzdálenou příbuznou a došlo mu, že není jeho konkurencí, ale pomocnicí. Nebyla sice tak veliká a silná, jako on, ale zato vynikala při jejich společné ochraně farmy svou lstivostí. Pak si také uvědomil, že nebude věčně při síle, a kdo jiný, než potomci jeho vlastní krve, mohou v budoucnu nejlépe převzít jeho povinnosti.

Zdroj: Wikipedia