Na jazyky jsem byl odjakživa fakt dřevo

„To byste nevěřil, jaký mám problém sehnat tady kousek od hranic někoho do kuchyně.“ Svěřil se nám majitel penzionu na Šumavě kousek od Železné Rudy, kam jsme přijeli na dovolenou.  

„Každá kuchařka, servírka nebo uklízečka, která umí trochu německy, jde pracovat do Bavor. Ale nakonec jsem měl kliku, vaří mi tady jedna Slovenka.“ Dodal.

Jazyky jsou holt brána do světa. Vždycky byly a po revoluci, když se otevřely hranice, tak to začalo platit dvojnásob. „Odliv mozků“ do zahraničí je jen jedním z nepříjemných průvodních jevů této skutečnosti, ale o tom teď nechci psát.

Na jazyky jsem byl odjakživa levej jak šavle. Z povinné ruštiny jsem málem propadl a nebýt potřebné přísnosti mých rodičů, asi by mě kvůli ní vyhodili ze střední školy. Německy umím asi tak dvacet slov ve stylu přísloví našich babiček „chceš-li umět do rána německy, vlez si na noc pod necky.“ Angličtinu trochu potřebuju pro svou práci, vystačím si s tou „technickou“ a jinak se s ní domluvím podobně jako massa Bob z Májovek: „Massa Honza chtít k jídlu vepřové, může mu massa hospodský nějaké přinést?“

Do smrti nezapomenu na jeden dávný zážitek z východní části tehdy rozděleného Berlína. Ocitl jsem se tam jako student, byl jsem sám a potřeboval se dostat na adresu, kde jsem měl sjednané přespání. Chtěl jsem se tedy někoho zeptat na cestu a pomocí té své chudé slovní zásoby si možná špatně v hlavě sesumíroval otázku: „Bitte schön, wie komme ich auf die Straße Unter die Maples?“ (Měl jsem na mysli dotaz, jak se dostanu do ulice Pod javory.)

Zastavil jsem na ulici jednu paní a pyšně na ni se svou připravenou otázkou vyrukoval. Dáma se na moment zamyslela, dumala, co bych asi tak mohl chtít, usmála se a... A zasypala mě několikaminutovou obšírnou odpovědí, z níž jsem rozuměl každému asi tak dvacátému slovu. Vzpomínám, že v tom byl nějaký ten S-bahn, občas linken (vlevo), rechts (vpravo), a to bylo asi tak všechno. Na danou adresu jsem pak dorazil pochopitelně se zpožděním a tím pádem přišel o večeři.

Dříve jsem si svou neschopnost naučit se pořádně nějakou cizí řeč dával za vinu, ale časem mi došlo, že za to možná nemůžu. V dobách mého mládí bývali žáci na školách nekompromisně odměňování pětkami za špatně napsaný diktát, zbodanou prověrku z matyky, a tak podobně. Později se přišlo na to, že za to ty děti vlastně nemohou a že na vině jsou různé dysgrafie, dyslexie, dyskalkulie a další podobné dysfunkce, které jim znemožňují se danou věc pořádně naučit. A tak jsem si řekl, že asi budu mít taky nějakou tu dys-cosi, a smířil se se svým osudem.

Jednou se mi to dokonce vyplatilo. Před první návštěvou Francie mě přátelé varovali, abych na místní lidi nemluvil anglicky, že nemají Angličany rádi a budou se tvářit, že mi nerozumí. A tak jsem se v rámci slušnosti naučil čtyři základní slova, tedy dobrý den, prosím, děkuji a na shledanou, a takto vybaven jsem do země galského kohouta neohroženě vyrazil. A vymyslel fintu.

Scénka se pak odehrála asi takto:

„Bonjour,“ pozdravil jsem staršího prodavače v malém obchůdku francouzsky a až na poprošení pokračoval ve své rodné češtině: „S'il vous plaît, máte papírové kapesníčky?“

Ten dobrý muž na mě němě vykulil oči.

A já svou prosbu zopakoval v úmyslně hodně špatné angličtině, nakonec ani jsem tu její pochybnou kvalitu nemusel moc hrát.

Prodavač se usmál, neb došel k závěru, že tu angličtinu umím asi tak stejně mizerně jako on a že ji, opět podobně jako on, používám velice nerad a jen z krajní nouze.

Nu a pak jsme se snadno a rychle domluvili posuňky, já ty papírové kapesníčky dostal, zaplatil a rozloučil se slovy „merci beaucoup, au revoir.“

Když se to vezme s menší nadsázkou, tak si člověk na neprofesionální úrovni kdekoli v cizině většinou vystačí se základními zdvořilostními frázemi. Pokud je na obou stranách dobrá vůle, zbytek se dá vždycky nějak domluvit rukama nohama. A naopak, když dobrá vůle schází, nedomluvíme se ani s perfektní znalostí daného jazyka, ověnčené bůhvíjakými certifikáty. A dokonce se v takovém případě nedohodne ani tady doma Čech s Čechem. To když, opět dle rčení našich babiček, jeden mluví o voze a druhý o koze.

Závěrem se ještě na chvilku vrátím k té slovenské kuchařce, kterou nakonec sehnal majitel penzionu na Šumavě, kde jsme trávili část dovolené. Byla to taková postarší pohledná buclatá paní a byla mi sympatická. Nejenže vařila skvěle, ale možná měla stejnou dys-cosi jako já, která jí k našemu štěstí znemožnila naučit se německy a jít taky pracovat třeba někam do Bavor.