Cyklisto, nač máš zvonek?

Přecházeli jsme jednosměrku na přechodu pro chodce. Byla to jedna z těch vedlejších, do níž lze odbočit z hlavní Francouzské na pražských Vinohradech. Vyhoupla se zpoza zaparkovaného auta. Jela svižně v protisměru a přímo na nás.

Maruška je trochu lekavá. Trochu dost. Vyjekla, a ač není ženou mou vlastní, přilepila se na mě. Bylo to měkoučké, příjemné a snad i maličko zakázané, ale nemohl jsem si to vychutnat. Instinktivně jsem ji strhl zpátky a uskočil. Pak už nás jen ovanul zvířený vzduch od zblizoučka prolétnuvší cyklistky. Měl jemnou příchuť dámského sportovního parfému.

„Probůh, vrazit do nás, přeletěla by přes řídítka, spadla na hlavní pod auto a mohla se zabít.“ Já tu Marušku fakt miluju. Nezačala cyklistce nadávat, hrozit za ní pěstí. Nelekla se, že mohla ublížit nám, ale sama sobě. A měla vlastně svým způsobem pravdu. Vždyť ti cyklisté to dnes nemají vůbec jednoduché.

Před touto příhodou jsem Marušce vyprávěl o své cyklistické minulosti, jak jsem v mládí brouzdával na stařičkém Favoritu téměř prázdnými silnicemi v Posázaví. Žádná helma, nákladný cyklistický oděv ani boty. Prostě jsem si dole sepnul kalhoty špendlíkem, aby se mi nepřipletly do drátů, v teniskách skočil na kolo a vyrazil. Na nákup, k vodě nebo jen tak prozkoumat okolí.

„Maruško, jen se na ni podívej,“ otočil jsem se na svou kamarádku. „Cyklostezek je málo, holt musela po ulici. Jestli pospíchá, tak na chodníku se plete moc lidí. A že jela v protisměru? Třeba začala někde v půlce bloku a o té značce ani neví. A že nás viděla na přechodu? Vždyť je štíhloučká, dokázala se okolo nás prosmýknout. A vůbec, správně předvídala, že můžeme včas uskočit. Vždyť přece každý účastník silničního provozu musí předvídat, co všechno mohou udělat ti druzí.“

Maruška se ke mně otočila a dala ruce v bok. Asi mi chtěla vynadat, že podceňuji, co se té dívčině na kole mohlo stát. Potom jí došlo, že to snad myslím ironicky, jen mávla rukou a posteskla si: „Tak na nás mohla aspoň cinknout, nemusela jsem ti skončit v náručí. Co když nás někdo viděl a řekne to Frantovi. Nebo Soně.“ „Cinknout. No jo, zvonek.“ Napadlo mě. „Jestlipak se dneska ještě nosí mít na kole zvonek? Je to cyklisticky dost in?“

I začal jsem Marušce vyprávět, jak jsem šel před pár dny ráno do práce. Tam u nás na vsi v obytné zóně mezi domy. Nejsou tam chodníky, a tak se tam pěší, cyklisté a motoristé potkávají na zámkovce. Všichni bývají opatrní, je to tam takové skoro rodinné.

„Víš, Maruško, když už ses zmínila o Frantovi a o Soně. Ta moje den předtím přišla v krásných lehkých letních šatech, tak jsem byl cestou po té zámkovce trochu zasněný. Trochu hodně, vždyť tu moji znáš a víš, jak jí to dokáže seknout. Ty šaty jsou maličko průsvitné, já ji v nich viděl proti zapadajícímu slunci a byl jsem rázem ztracený.“

Maruška se na mě povzbudivě usmála. Asi čekala detailní popis těch letních šatů, to je pro ženské důležité. Jenomže já ji zklamal, zase jsem se vrátil k těm cyklistům. „Víš, při tom svém zasnění, jsem málem skončil v… No, nějaký pes to tam po sobě asi zapomněl a já až na poslední chvíli udělal drobný úkrok do strany.“

„Prosím tě, Honzo, co mi to tady vykládáš?“ Ne, tohle mi Maruška neřekla, ale její výraz byl jasný. Holt čekala ty šaty. Ale já se nedal: „A v tu chvíli frnk, přilétl na kole odzadu a minul mě o pár centimetrů. Asi to pálil do práce a byl pěkně rozjetý.“

Maruška se zase lekla, ale tentokrát mi v náručí neskončila. Škoda. Jen vytřeštila oči: „Honzo, ty jsi ho neslyšel?“ „Ne, neslyšel. Jel hrozně rychle, tiše a nezazvonil.“ „Rychle?“ Zhrozila se ta dobrá duše. „Honzo, tak to jsi měl radši šlápnout do toho lejna, vždyť on se o tebe mohl zabít!“

PS: Možná to vidíte jinak, ale podle mě by život neměl být o nesmiřitelných skupinách cyklistů, chodců a řidičů, kteří se navzájem nenávidí. Měl by být především o lidech. O takových, kteří se navzájem respektují a berou ohledy na druhé, ať už jedou na kole, jdou pěšky nebo sedí za volantem.