Tobě by v posteli nevadilo, že jsem tlustá?

Maruška si zamyšleně zamíchala kávu a vzala do ruky cukřenku, aby si ten voňavý nápoj ještě trochu vylepšila. Zarazila se, krátce si povzdechla, cukr položila zpět na tácek a rozpovídala se o růžích.

Růže. Miluje růže. Kterápak žena by nemilovala růže? Jenomže Maruška miluje růže snad úplně nejvíc a dokáže o nich láskyplně povídat, jako by to byly oduševnělé a citlivé bytosti. Při našem dnešním posezení v cukrárně však bylo Maruščino růžové vyprávění poněkud nesourodé a v jednu chvíli si dokonce popletla nějakou stromkovou s keřovou. Považte, taková odbornice!

Uvědomila si svůj omyl, na moment zmlkla a pak na mě zčistajasna vypálila otázku: „Honzo, tobě by v posteli nevadilo, že jsem tlustá?“

Zarazil jsem se a můj mozek zařadil třetí kosmickou, teda jestli to v tomhle věku ještě umí. Maruška je můj typ, dobře to ví, a tak spolu občas hrajeme takovou nevinnou kamarádskou hru „na oťukávanou.“ Ale až takhle? Asi se stalo cosi, o čem nevím a ta dobrá duše teď čeká, že s tím něco udělám.

„Dobrá, když ty na mě s esem, tak já s trumfem,“ pomyslel jsem si a upřel na ni pohled. Zatvářil jsem se co nejsmyslněji, jak to jen postarší šedivý kocour dokáže a začal ji hladit očima. Dal jsem si opravdu záležet, jemňoučce probral vlasy a obočí. Přes tváře, ústa a krk můj pohled pokračoval dál. Polaskal její oblá ňadra, ukrytá v bělostné halence, na břiše pohladil pár rozkošných drobných faldíků, umně skrytých pod látkou. Poté se svezl k fantasticky tvarovaným bokům, zvýrazněným slušivou sukní. Nebudu zapírat, nevynechal ani klín, snad to manželka mému pohledu odpustí. Začal jsem si připadat jako zloděj a zatočila se mi hlava. „Tak co se stalo, Maruško?“ Pokusil jsem se o vážný tón bez zakoktání.

Pochopila odpověď mých očí na svou otázku. Usmála se a jako správná žena si symbolicky přitáhla svetřík úžeji přes hrudník. Pak ale zvážněla: „Víš, Franta měl narozeniny a já chtěla, abychom si je spolu hezky užili. Slíbila jsem mu, že až se vrátí z práce, tak ho doma bude čekat pekáč buchet, uděláme si romantickou večerní májovou procházku a potom... No však víš. Buchty fakt miluje, vzala jsem si kvůli nim půlden dovolené a dala si na nich záležet.“

Maruščiny buchty. Mimoděk jsem polkl a možná i trochu mlasknul, ale ona se nenechala přerušit. „Když už jsem měla všechno připravené a Franta měl přijít domů, najednou volal, že ho chlapi ukecali na jedno a jestli mi prý nevadí, když se trochu zdrží. A tak jsem čekala a čekala, no, Honzo trochu to zkrátím. Těšila jsem se na ten večer a teď jsem byla otrávená, s každou hodinou naštvanější, a tak jsem si vylívala zlost na těch buchtách. Asi se v té hospodě nějak pohádali, nevím, ale dorazil před půlnocí a byl dost v ráži. Kouknul na prázdný pekáč, hodil do sebe dvě poslední buchty a pak mě sjel pohledem. Zabručel něco v tom smyslu, že jsem mu to všechno sežrala a zkazila narozeniny. A jestli si prý jako myslím, že se chce muckat s takovou tlustou ženskou, tak jsem na pořádným omylu. Nakonec prásknul dveřma ložnice, usnul jak medvěd a celou noc hlasitě prochrápal.“

Maruška zmlkla a čekala, co já na to. Chvilku jsem váhal, ale pak ve mně uzrálo černočerné rozhodnutí. Tentokrát dotáhnu všechno do hříšného konce, a ač sám ženatý, tuhle manželku svého kamaráda opravdu svedu. Dalo mi to sice dost přesvědčování, dokonce jsem jí musel slíbit, že si s Frantou nenápadně promluvím. Ale nakonec podlehla a na těch krásných velikých slaďoučkých větrnících si se mnou pochutnala s neskrývanou rozkoší.

***

Frantu dost znám, je to bezvadnej chlap a Marušku má rád, nedal by na ni dopustit. Jenomže má pár slabších míst, ostatně kdo z nás je nemá. U něj je to sport a jestli se ten večer v hospodě s někým pořádně pohádal, tak to pak doma holt nedokázal odfiltrovat. Zvlášť, pokud se těšil na ty fantastické buchty a našel jen vymetený pekáč. 

A tak jsem si řekl, že mu zavolám. Vytáhnu ho na růžek, mají tam skvělé pivo z místního pivovaru. Trochu probereme život a jen tak mezi řečí se mu zmíním, že jsem v květinářství na hlavní objevil nějaký nový druh plnokvětých růží.

Vyťukal jsem jeho číslo, dost dlouho trvalo, než to přijal. „Ahoj Franto, nešel bys na růžek, dneska uvařili medovej speciál?“ Chvilku se z telefonu ozývalo nějaké šustění, pak hlasy na pozadí „děkuju“ a „prosím, ať se líbí.“ A pak mi Franta konečně odpověděl: „Honzo, moc rád, ale jestli by ti to nevadilo, tak až zejtra. Zrovna jdu domů z květinářství, to víš, ta moje a růže. A pak hned jdeme do cukrárny na náměstí. Tuhle jsem něco parádně zvoral, tak trochu žehlím. Však to znáš, tak mi drž palce.“