Mirek je na sladké - 1. díl

Dojedl větrník, dopil kafe, sáhl do kapsy a zarazil se. Celý se prošacoval, prohrabal i brašnu s nářadím a zezelenal. „Proboha, ještě v poledne jsem si kupoval oběd, ti dva týpci v tramvaji mě museli okrást.“

Tuhle maličkou pekárnu poblíž autobusového nádraží měl rád, a když mu zbyl čas, pokaždé se tam cestou z práce stavil. Pokud zrovna narazil na tu hezkou prodavačku, občas si nechal ujet spoj a počkal na další, jak se s ní zapovídal. Pravda, musela být o takových dvacet let starší než on, tipoval jí něco pod padesát, ale co na tom. Prostě ho nějakým způsobem přitahovala a měl pocit, že též jí je jeho přítomnost milá.

Když se mu práce protáhla, bylo už pozdě a v pekárně méně zákazníků, dávala si kafe s ním a probrali všechno možné. Věděla, že se po rozchodu s Lenkou vrátil k rodičům a byla ráda, že už se z toho jejího podrazu vzpamatoval. Vyprávěla mu o své dceři, která sehnala půlroční stáž v zahraničí. Jako správná máma si o ni dělala trochu starost a Mirkovo uklidňování jí bylo příjemné.

„Mirku, to je hrozné, co si ti lumpové dnes dovolí,“ snažila se ho trochu uklidnit, „nedělejte si starosti, to kafe s větrníkem mi zaplatíte příště.“ Pak mu ještě půjčila na autobus, aby se měl jak dostat domů a zeptala se ho, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. S díky odmítl a odjel.

„Je krásná, děkuju moc.“ Orchidej, se kterou se v pekařství po pár dnech objevil, ji pohladila na duši. „Mirku, jste moc milý. Zítra večer sice volno mám, ale vaše pozvání do vinárny nemohu přijmout. Vy jste mladý a já už mám vaše léta za sebou, lidé si budou myslet, že jsme matka a syn.“ Dala si záležet, aby její odmítnutí bylo natolik jemné, že ho neodradí. „Nebudou,“ Mílo, „nemějte obavy, o to se postarám.“

„Mirku, tohle nemůžete, vždyť vám říkám, že jste na rozdíl ode mě mladý,“ naoko zaprotestovala, když jí po objednání lahve šedé Rulandy přikryl hřbet ruky svou dlaní. Neposlechl, neodtáhl se, naopak jí ruku otočil a propletl své prsty s jejími. Bylo jí zas jednou po létech mnohoslibně krásně a nevěděla, co honem říct. Vycítil to a dal si prst přes rty, aby jí naznačil, že slov není zapotřebí.

U vínka strávili další dva příjemné večery, připadali si blíž a blíž, ale nedokázali najít odvahu udělat další krok. Až v neděli odpoledne se Mirkovi doma rozdrnčel telefon. „Mirku, promiň, že ti volám, ale potřebuju pomoct, ty jsi na tohle odborník. Chtěla jsem si uvařit čaj, zajiskřilo v zásuvce, ozvala se rána a teď ani nejdou nahodit pojistky. Vzal si taxík, byl u ní za dvacet minut a během dalších deseti ten zkrat ve zfušované zásuvce opravil.

„Mirku, jsi strašně šikovný, čím se ti odměním? Počkej, jestli nepospícháš, tak usmažím řízky, vím, jak je máš rád.“ „To sice mám,“ odpověděl pomalu, jako by sbíral odvahu. Pak ji pevně sevřel do náručí, „ale chci tebe.“ „Mirku, tohle nemůžeš, jsi mladý...“ Nenechal ji domluvit.

Zralé víno se smísilo s prudkostí mládí a dalo vzniknout symfonii, ve které se v úchvatných harmonických partiích střídal vodopád s klidným proudem. Toho dne Mirek přespal u Míly poprvé. Zanedlouho podruhé, pak potřetí, aby nakonec přijal trvalou pozvánku do krajin štěstí.

Mílinu dceru Milušku znal z vyprávění, fotek a krátkých videí, obě si byly natolik podobné, že mu připadla jako Míla v mladším vydání. Dnes se má vrátit ze stáže, a tak si vzal volno, aby vyhověl Mílině prosbě a doprovodil ji na letiště. Prý je na něj strašně zvědavá.

Už přichází. Úplně stejná postava a tvář, jen účes sotva znatelně odlišný. Pozdravili se a přivítali. Stejný pohled, hlas, gesta, způsob vyjadřování. Mirek měl pocit, že nebýt těch pár stop, způsobených věkem, tak by jednu od druhé nerozeznal. Jakoby se mu najednou zastavilo srdce...

Dokončení příště