Z Lindina odkazu - kočičí anatomie 1, hlava

Tak tohle asi svým dvounožcům nikdy neprozradím, mysleli by si o mně, že jsem nějaká moc chytrá. Naškrábu to do svého koberce na půdě a nechám je, ať si s tím jednou udělají, co uznají za vhodné.

Na podzim a v zimě jsou krátké dny, jednomu by se chtělo pořád spát. „Jenže takhle to dál nejde,“ mňoukla jsem si jednou, „nemůžu přece prolenošit většinu svého života.“ A dala jsem se na studium medicíny, té kočičí pochopitelně. Leccos už jsem se dozvěděla, a tak mi dovolte, abych vás pozvala na několik svých přednášek. Pro dnešek začneme anatomií a popíšeme si kočičí hlavu. Tak tiše seďte, dávejte dobrý pozor a nevyrušujte zbytečným mňoukáním.

Uši

Lépe řečeno ušiska, protože oproti dvounožcům máme my kočky v poměru k hlavě uši daleko větší. A taky pochopitelně hezčí a samozřejmě mnohem citlivější. Můžeme je nezávisle jedno na druhém natáčet tak, abychom byly schopny zaslechnout i nejtišší myší zašustění.

Kromě sluchu mají kočičí ušiska ještě i další důležitý význam, sdělujeme jimi okolí svou náladu. Ouška položená co nejvíc dozadu znamenají například, že jsme naštvaní, postavená nahoru značí pozornost a nechaná volně říkají, že jsme v pohodě a odpočíváme. Ale to vám jistě neříkám nic nového, nejdůležitější funkcí tohoto krásného orgánu vám prozradím v následujících řádcích.

Vážené kočky a kocouři, milá koťata, už od prvního kontaktu se svým člověčím personálem vštěpujte dvounožcům, že vaše ouška, respektive místa okolo nich jsou určená k jemnému drbání. Lehká masáž těchto pasáží člověčími prsty vám totiž přináší celou škálu příjemných vjemů a vyvolává ve vás pocit kočičího blaženství. Čím víc vás budou dvounožci drbat za oušky, tím větší odměny se od vás dočkají ve formě hlubokého předení.

Vousy

U vousků se zastavím jen kratičce. Jsou citlivým hmatovým orgánem, jímž odhadujeme velikost různých otvorů a škvír ve chvíli, když se rozhodujeme, zda jimi máme projít. Platí jednoduché pravidlo, pokud se nám tam vejdou naše vousky, vejde se tam i celá kočka a my můžeme vstoupit bez nebezpečí, že bychom se zašprajcovali. V opačném případě si bohužel musíme nechat zajít chuť a počkat, až odtamtud ta myška vyleze sama.

Ohledně vousů a člověčích doteků platí opačné pravidlo než u uší. Lidský personál je třeba vychovat tak, aby pro vaše vousy respektoval stručný zákon: Zásadně nesahat.

Čumáček

Syrové masíčko, které chystá dvounožka k obědu. Myš. Cizí vetřelec na našem území. Tyto a mnohé další informace k nám přicházejí prostřednictvím našeho krásného růžového nebo černého čumáčku. Pravda, není sice tak citlivý jako například psí čenich, ale o to je krásnější. Nevěříte? Podívejte se někdy do zrcadla. Nebojte se, mnozí z nás se mylně domnívají, že se v té lesklé věci nějakým záhadným způsobem ukrývá cizí nebezpečná kočka. Není to pravda, je to jen mýtus, jež se nám snaží vštípit někteří méně inteligentní dvounožci ve snaze dosáhnout nemožného, totiž vychovat nás. Ve skutečnosti můžeme v zrcadle spatřit pouze svůj odraz a obdivovat tak nádherné tvary našeho čumáčku.

Pokud jde o čumáček a člověčí doteky, měli bychom být opatrní a dovolit svému personálu jen lehoučké a kratičké pohlazení po jeho osrstěné vrchní části. Samozřejmě jako vrcholnou a zcela výjimečnou odměnu, pokud nás něčím opravdu uctí.

Tlamička

Pro dvounožce je jejich tlamička prakticky jediným vyjadřovacím prostředkem, my kočky jsme na tom líp a vedle mňoukání v daleko větší míře využíváme řeč těla. Měli bychom však vědět, že vinou tohoto omezení se dvounožci daleko snáze naučí rozumět různým nuancím našeho mňoukání než například postavení uší.

Tlamičkou se však pochopitelně pouze nemňouká, ale především jí. Zde platí jednoduchá zásada, co čumáček ohodnotí jako vonné, to tlamička přijme jako lahodné. Samozřejmě se občas můžeme setkat s výjimkou, že něco voní, ale nechutná nebo naopak nevoní a chutná, ale to neplatí o potravě, kterou si sami ulovíme. Může to platit například o nějakých nevhodně parfémovaných granulách, které nám předložil člověk. Pokud se tak stane, použijeme stejný orgán, tedy tlamičku, konkrétně ostré zoubky a necháme dvounožce, aby se o ně kousl a napříště si dal pořádně záležet na tom, čím nám naplní misku.

Chceme-li naopak dvounožce za něco pochválit, můžeme ho krátce olízat svým drsným jazykem. Ale pozor, před olízáním doporučuji zlehka očichat, někteří dvounožci z nepochopitelného důvodu s oblibou používají různé smrduté a nechutné krémy.

Možná jste si všimli, že jsem v přednášce o anatomii kočičí hlavičky vynechala oči. Ty jsou totiž nejdůležitější, nejkrásnější a nejpůsobivější, a tak si právem zaslouží samostatné mňoukání a dostaneme se k nim příště.

Závěrem bych vám chtěla poděkovat za pozornost a připojit ještě jednu svou zkušenost. Čím dříve a důkladněji se nám podaří vtlouct pravidla kočičí anatomie do hlav našeho dvounohého personálu, tím vyšší kvalitu služeb od něj můžeme očekávat.