„Aspoň mi občas někdo uvaří“

Svěřil se Rudolf Lubošovi, když si skočili po práci na jedno. Dělali spolu už dlouho. Luboš ho znával jako nenapravitelného optimistu, veselou kopu, co nikdy nezkazí žádnou legraci. A jak krásně vždy mluvíval o své Ivě.

Jenže jak roky plynuly, Rudolfova věčná dobrá nálada se postupně vytrácela. Jeho někdejší věta „já se tak těším, až budeme mít potomka,“ se časem změnila na obrat „no, snad se nám to ještě někdy podaří,“ jemuž sám už snad ani nevěřil.

Když Iva nemohla otěhotnět přirozenou cestou, navrhl poradit se s odborníkem. Odmítla i pouhé vyšetření, takže myšlenku na případnou asistovanou reprodukci nebo dokonce adopci raději rychle zaplašil. Jediné, co mohl udělat, bylo nechat otestovat sám sebe, ale výsledek, že jeho sperma je v pořádku, mu byl jen slabou útěchou.

Fakt, že větší díl domácích prací spočívá na něm samotném, před léty vlastně ani nevnímal. Oba byli zaměstnaní a ani ho nenapadlo srovnávat, kdo toho po práci udělá doma víc. Jenom ho mrzelo, že se nikdy nenaučil pořádně vařit, ale obědy míval odevždy v práci a večer se většinou nějak dokázal odbýt. Nebude přece Ivu nutit do vaření, když vidí, že jí to nebaví.

Pak přišla Iva o práci. Nějaký čas se pokoušela najít něco jiného, ale zanedlouho to víceméně vzdala. Rudolfovi jí bylo líto, ale svitla mu jiskřička naděje, že by mohl nastat čas jeho návratů ze zaměstnání do naklizeného bytu, vonícího lahodnou krmí. Jenže opak se stal pravidlem, pokud chtěl, aby to u nich aspoň trochu vypadalo k světu, musel se o to postarat sám. Jinak by snad Ivu, vysedávající věčně u internetu, přes závoj zvířeného prachu a v kalném světle špinavých oken ani nezpozoroval.

Luboš si vzpomínal, jak mu Rudolf před dávným časem vždy vyprávěl o večerech strávených ve společnosti a o nádherných dovolených. Dnes už si jen smutně stěžoval, že když se mu podaří vytáhnout Ivu aspoň na návštěvu ke známým, tak by snad měl vyvěsit slavnostní prapor. A pak dodával: „Víš, Lubo, je mi to hloupý, ale když jsme byli minule u vody, já se za ní styděl. Ona prakticky přestala dbát na to, jak vypadá. Když se zeptám, jestli jí něco netrápí, tak jen krátce odpoví, že je všechno v pořádku. Tuhle jsem jí poprosil, aby umyla okna, že to nemůžu stihnout. Prý má dost starostí s praním a žehlením.“ „Hm, všimnul jsem si, že občas přijdeš, jako bys právě vylezl ze ždímačky.“ Poznamenal sarkasticky Luboš.

„Rudo, a co takhle rozvod? Vždyť je ti teprve čtyřicet. Dovedeš si představit, kolik ženskejch čeká na volnýho čtyřicátníka, zrovna takovýho férovýho chlapa, jako jsi ty?“ Navrhl Luboš poté, co objednal druhý půllitr.

„Kdepak, Lubo, na to já nejsem. Tak nějak pořád ještě trochu doufám, že se to všechno změní. Je mi jasný, že je to blbost, ale já prostě nejsem rozvodovej typ. A když už mi to všechno jó leze krkem, tak zajdu za Helčou. Ta mi aspoň pořádně uvaří.“

Luboš nemusel být ani žádným znalcem lidí, aby z intonace té poslední Rudolfovy věty a ze záblesku v jeho očích poznal, že u Helči nejspíš nejde jen o to uvaření.