Už mi to udělali zase

Někteří jedinci jsou nenapravitelní. Stokrát jim můžete říct „tohle už příště nedělejte, vždyť víte, že mi to vadí.“

Uplyne pár týdnů a oni vám to provedou znovu navzdory opakovaným příslibům polepšení. I když, pravda, někdy se ani s těmi sliby moc neobtěžují.

Můj dvounohý personál mě v pátek opět opustil a vydal se za svými mladými. Podobně jako minule, i tentokrát mi hodili na krk sousedku, abych se o ni starala, vykřikovali nějaké nesmyslné „na Plzeň, Vávro, na Plzeň“ a zmizeli. Když se včera večer objevili, tak jsem svému asistentovi kromě pořádného vymňoukání zase zabavila fotky. Teď na ně prásknu, oč všechno mě připravili, když mě odmítli vzít s sebou.

Hospoda. No pochopitelně, na to je užije. Dokonce ve mlýně, tam se má přece mlít obilí a ne popíjet tu jejich zrzavou tekutinu, kterou si nemohou vynachválit.

Za hospodou nějaký stroj. Hm, pěkný, ale nic pro mě, raději běhám po svých.

A už jsme u toho. Ten můj asistent tvrdí, že tohle „pole dance“ je náročné cvičení, které snad dokonce má být zařazené na člověčí olympiádu. Jenomže já v tom nevidím nic jiného, než hrozně nešikovné šplhání a lezení po něčem nahoru. A navíc tak nekvalitní fotky.

Tak zaprvé, když po něčem chcete vylézt, musíte si vybrat nějaký šikovný strom. Nic takhle směšně úzkého, měl by být pořádně široký, abyste ho mohli pěkně obejmout. A hlavně nesmí být hladký jako tady tohle. Musí mít kůru, do které zaseknete své drápky, jinak spadnete dolů. A za druhé, na strom se leze zásadně hlavičkou nahoru. Hlavičkou dolů můžete pouze v případech, když se z nepříliš velké výšky vracíte na zem. Kousíček jakoby seběhnete po kmeni, pak se mocně odrazíte a hezky bezpečně přistanete na všech čtyřech. Navíc k tomu vůbec nepotřebujete žádné diváky, ti jsou vám k ničemu.

Další chyba, když už na něco lezete, máte to dělat postupně po jednom. Respektive po jedné, nikdy ne takhle těsně nad sebou. Představte si, že by ta nahoře neudržela rovnováhu a spadla. Tu dvounohou kočku pod sebou by strhla a společně by zavalily tu třetí dole. Ale budiž, abych nebyla nespravedlivá, ať si každý leze, po čem chce a jak chce, když ho to baví. Asi to bude dost dřina, lézt takhovýmhle nekočičím způsobem.

Elinku, zrzavomouru v kocouřím převleku už možná znáte. Ti mladí dvounožci z Plzně jí dělají personál a ona jim zato dovolí bydlet v jejím bytě. Na jednom fousku má náznak černé, takových drobných místeček by se na ní dalo najít víc, takže je vlastně tříbarevná. Jinak by musela být opravdu kocourem.

Vidíte ty nohy? Patří mému asistentovi a to místo na jeho klíně je tedy moje. Správně bych se měla zlobit, ale Elinka je moje kamarádka, tak jí ho půjčím. Ale jen na chviličku.

Ať už jsou dvounožci jakkoli nešikovní, jedna věc se mi na nich líbí. Dokážou se bavit. Sejdou se někde třeba u rybníka (tohle je jeden ze soustavy boleveckých), uloví si tam jídlo a pustí se do hodování. Jenom ten meloun bych asi vynechala.

Vezmou svá lidská koťata, aby si též přišla na své a postarají se jim o zábavu.

Navíc tam mají i rámusivý program. Tenhle druh hudby má můj dvounohý asistent rád, poslouchá ho už od svého kotětství. Ti chlapíci prý mají, jak říká, „pěkně nabroušené kytary.“ Sice se asi plete, protože správně se brousí jen drápky, ale já mu to nebudu vymňoukávat, když se mu to líbí.

Že jsem si to nemyslela, zase ta jejich do nebe velebená hořká zrzavá voda. Bůh ví, kolik jí za ten víkend vypili, radši se jich ani nebudu ptát.

Včera nechali město městem a vyrazili do přírody. Tedy, mňouknu vám, tohle je docela fešák, kdybych byla fenkou, tak nevím, nevím...

K těmhle obrázkům vám toho bohužel moc nenamňoukám. Koně jsou sice krásní, ale na můj vkus moc velcí a já mám před nimi pořádný respekt.

A krmí se trávou. Dobrá, sama si do ní občas kousnu, ale jen když si potřebuji pročistit žaludek. Jenže oni ji jedí pořád, dokážete to pochopit?

Zbytek pradávného hradu Krašov z člověčího třináctého století. Je to divný zvyk číslovat si roky a dny, mě by nikdy nic takového nenapadlo. Nám kočkám stačí střídání světla a tmy, horka a zimy. Mňoukám si, že ti dvounožci musí mít pořádně složitý život, když to potřebují mít takhle seřazené a pojmenované.

Ale v jednom je chápu. Mají důležitou a oblíbenou píseň, ve které se zpívá o krásné české zemi, jejich domově. Já jsem jen obyčejná kočka, ale při pohledu na tenhle kraj bych si ji ráda zazpívala také. Vždyť je i mým domovem.

Vše hezké jednou končí. Skončil i výlet mého personálu a zas je mám zpátky tady doma. Když o tom tak přemýšlím, napříště už jim to nebudu vyčítat. Jenom ty obrázky jim zase seberu, abych na těch krásných místech mohla být aspoň v myšlenkách s nimi.