Už mi to udělali zase
Uplyne pár týdnů a oni vám to provedou znovu navzdory opakovaným příslibům polepšení. I když, pravda, někdy se ani s těmi sliby moc neobtěžují.
Můj dvounohý personál mě v pátek opět opustil a vydal se za svými mladými. Podobně jako minule, i tentokrát mi hodili na krk sousedku, abych se o ni starala, vykřikovali nějaké nesmyslné „na Plzeň, Vávro, na Plzeň“ a zmizeli. Když se včera večer objevili, tak jsem svému asistentovi kromě pořádného vymňoukání zase zabavila fotky. Teď na ně prásknu, oč všechno mě připravili, když mě odmítli vzít s sebou.
Hospoda. No pochopitelně, na to je užije. Dokonce ve mlýně, tam se má přece mlít obilí a ne popíjet tu jejich zrzavou tekutinu, kterou si nemohou vynachválit.
Za hospodou nějaký stroj. Hm, pěkný, ale nic pro mě, raději běhám po svých.
A už jsme u toho. Ten můj asistent tvrdí, že tohle „pole dance“ je náročné cvičení, které snad dokonce má být zařazené na člověčí olympiádu. Jenomže já v tom nevidím nic jiného, než hrozně nešikovné šplhání a lezení po něčem nahoru. A navíc tak nekvalitní fotky.
Tak zaprvé, když po něčem chcete vylézt, musíte si vybrat nějaký šikovný strom. Nic takhle směšně úzkého, měl by být pořádně široký, abyste ho mohli pěkně obejmout. A hlavně nesmí být hladký jako tady tohle. Musí mít kůru, do které zaseknete své drápky, jinak spadnete dolů. A za druhé, na strom se leze zásadně hlavičkou nahoru. Hlavičkou dolů můžete pouze v případech, když se z nepříliš velké výšky vracíte na zem. Kousíček jakoby seběhnete po kmeni, pak se mocně odrazíte a hezky bezpečně přistanete na všech čtyřech. Navíc k tomu vůbec nepotřebujete žádné diváky, ti jsou vám k ničemu.
Další chyba, když už na něco lezete, máte to dělat postupně po jednom. Respektive po jedné, nikdy ne takhle těsně nad sebou. Představte si, že by ta nahoře neudržela rovnováhu a spadla. Tu dvounohou kočku pod sebou by strhla a společně by zavalily tu třetí dole. Ale budiž, abych nebyla nespravedlivá, ať si každý leze, po čem chce a jak chce, když ho to baví. Asi to bude dost dřina, lézt takhovýmhle nekočičím způsobem.
Elinku, zrzavomouru v kocouřím převleku už možná znáte. Ti mladí dvounožci z Plzně jí dělají personál a ona jim zato dovolí bydlet v jejím bytě. Na jednom fousku má náznak černé, takových drobných místeček by se na ní dalo najít víc, takže je vlastně tříbarevná. Jinak by musela být opravdu kocourem.
Vidíte ty nohy? Patří mému asistentovi a to místo na jeho klíně je tedy moje. Správně bych se měla zlobit, ale Elinka je moje kamarádka, tak jí ho půjčím. Ale jen na chviličku.
Ať už jsou dvounožci jakkoli nešikovní, jedna věc se mi na nich líbí. Dokážou se bavit. Sejdou se někde třeba u rybníka (tohle je jeden ze soustavy boleveckých), uloví si tam jídlo a pustí se do hodování. Jenom ten meloun bych asi vynechala.
Vezmou svá lidská koťata, aby si též přišla na své a postarají se jim o zábavu.
Navíc tam mají i rámusivý program. Tenhle druh hudby má můj dvounohý asistent rád, poslouchá ho už od svého kotětství. Ti chlapíci prý mají, jak říká, „pěkně nabroušené kytary.“ Sice se asi plete, protože správně se brousí jen drápky, ale já mu to nebudu vymňoukávat, když se mu to líbí.
Že jsem si to nemyslela, zase ta jejich do nebe velebená hořká zrzavá voda. Bůh ví, kolik jí za ten víkend vypili, radši se jich ani nebudu ptát.
Včera nechali město městem a vyrazili do přírody. Tedy, mňouknu vám, tohle je docela fešák, kdybych byla fenkou, tak nevím, nevím...
K těmhle obrázkům vám toho bohužel moc nenamňoukám. Koně jsou sice krásní, ale na můj vkus moc velcí a já mám před nimi pořádný respekt.
A krmí se trávou. Dobrá, sama si do ní občas kousnu, ale jen když si potřebuji pročistit žaludek. Jenže oni ji jedí pořád, dokážete to pochopit?
Zbytek pradávného hradu Krašov z člověčího třináctého století. Je to divný zvyk číslovat si roky a dny, mě by nikdy nic takového nenapadlo. Nám kočkám stačí střídání světla a tmy, horka a zimy. Mňoukám si, že ti dvounožci musí mít pořádně složitý život, když to potřebují mít takhle seřazené a pojmenované.
Ale v jednom je chápu. Mají důležitou a oblíbenou píseň, ve které se zpívá o krásné české zemi, jejich domově. Já jsem jen obyčejná kočka, ale při pohledu na tenhle kraj bych si ji ráda zazpívala také. Vždyť je i mým domovem.
Vše hezké jednou končí. Skončil i výlet mého personálu a zas je mám zpátky tady doma. Když o tom tak přemýšlím, napříště už jim to nebudu vyčítat. Jenom ty obrázky jim zase seberu, abych na těch krásných místech mohla být aspoň v myšlenkách s nimi.
Jan Pražák
Obchodník musí umožnit platbu v korunách a do určité výše i v hotovosti
„Honzo, líbilo by se ti, kdybychom místo korunami platili eury a navíc jenom bezhotovostně?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku, jakmile jsme si lokli kávy a dali první sousto větrníku v naší oblíbené cukrárně.
Jan Pražák
Zpověď dominantního muže
Nalézt si v dnešní době ženu, která by se mi ve všem podřizovala, nebylo jednoduché. Zkoušel jsem to asi se třemi, ale pokaždé to skončilo krachem, jakmile poznaly, že nemůže být po jejich, tak mě dříve či později opustily.
Jan Pražák
Příběh bisexuální ženy
„Jakube, šel bys se mnou na rande?“ Zvedl jsem oči od monitoru, poodjel se židlí kousek dozadu a překvapeně se podíval na Markétu. Od své kolegyně bych čekal prakticky cokoli, ale takovou otázku rozhodně ne.
Jan Pražák
Hrátky s krásnou dámou
Lidi, tak si rádi hrajete? Pánové s krásnou ženou a dámy s charizmatickým mužem? Tak si tedy pojďte pohrát, ale nebojte, nebude to nijak lechtivě erotické. Budeme si hrát s dámou z nejkrásnějších, s naší košatou mateřštinou.
Jan Pražák
Frajeři na silnicích
„Ta ženská mi tam snad vážně vletí!“ Zatrnulo mi za volantem, když jsme na počátku Velikonoc jeli do Čelákovic doplnit poslední sváteční proviant. A taky že jo, vůbec se nerozhlídla a nasáčkovala se s bicyklem těsně přede mě.
Jan Pražák
Já ti to do smrti neodpustím, táto!
V pětačtyřiceti létech jsem se zbláznil, stalo se mi to, co se občas stává nezodpovědným mužům. Odešel jsem od manželky a od třináctileté dcery, a dal jsem se dohromady s ženou, která byla o dvacet let mladší než já.
Jan Pražák
Pán už ten páreček nebude jíst?
Pamatujete se na automat Koruna, který stával dole na rohu pražského Václavského náměstí? Bylo tam několik pultů s jídlem, výčep a podlouhlé stoly, u nichž se člověk mohl na stojačku rychle a většinou celkem chutně nadlábnout.
Jan Pražák
Mají mít staří lidé přednost?
Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.
Jan Pražák
Máte rádi českou klasiku?
Pokud čekáte duchaplné povídání o velikánech české klasické literatury nebo hudby, tak vás bohužel zklamu. Budeme se věnovat něčemu daleko přízemnějšímu, leč možná o to příjemnějšímu. Čemuže tedy? No přece jídlu.
Jan Pražák
Jak musela jít Maruška kvůli Frantovi na kožní
„Dneska na mě budeš muset být strašně opatrný a hýčkat si mě jako v bavlnce, jako kdybych byla porcelánová panenka,“ varovala mě Maruška, když jsme si telefonicky domlouvali popracovní schůzku v cukrárně.
Jan Pražák
Jak jsem prchl z postele do skříně
Jaro bylo v plném proudu, já se pilně připravoval na maturitu a byl jsem beznadějně zamilovaný. O to víc, když objekt mé lásky spolužačka Blanka na sklonku zimy podlehla mým svodům a dala mi vše, co jen může holka klukovi dát.
Jan Pražák
Jestli nevíte co s časem, cestujte s Českými drahami
„Pokud ti to nebude vadit, já pojedu už v úterý, budu fotit a ty za mnou za dva dny dorazíš,“ informovala mě má zákonná manželka, když jsem si na čtvrtek a pátek naplánoval kratičkou dovolenou v malebném Klášterci nad Ohří.
Jan Pražák
Odmítla jsem se vyspat se šéfem a dostala jsem vyhazov
„Majko, uvařila bys mi kafe, prosím tebe? Já jsem fakt naštvaná. Vždyť jsem teďka úplně vyřízená!“ Zprudka jsem se posadila na židli u kuchyňského stolu své sousedky a kamarádky v jedné osobě.
Jan Pražák
Rozruch na dámském WC
„Tak teda jo, ukecal jsi mě a půjdu s tebou. Ale budeš mě muset obskakovat a nesmíš se mi smát,“ pravila Maruška do telefonu, když mi po dlouhém přemlouvání konečně kývla na další schůzku nad kávou a větrníkem.
Jan Pražák
Vysadila jsem antikoncepci, Jirko, promiň
Vím, že to ode mě nebylo vůči manželovi Zdeňkovi fér. A asi mě neomlouvá ani fakt, že byl mým prvním a před milencem Jirkou jediným milostným partnerem. Byla jsem zkrátka taková hodná holka do doby, než se mi zbláznily hormony.
Jan Pražák
Desatero kočičích přikázání
Všemocná bohyně Bastet stvořila kočku k obrazu svému. Pohlédla na své dílo, spokojeně zavrněla a zamyslela se nad otázkou, kdo se bude o kočku starat. Poté se mlsně olízla a stvořila člověka k tomu, aby kočce sloužil.
Jan Pražák
Taky živíte svého důchodce?
Určitě znáte takové ty trafiky s rozšířeným sortimentem, v nichž se krom kuřiva, tiskovin, balených baget a nápojů prodává všechno možné. Například školní potřeby, nějaké hračky, trochu té techniky, a tak dál.
Jan Pražák
Malá zvědavka v pekařství
Cestou z práce mě nemilosrdně přepadla mlsná, a tak jsem se stavil na hořkého turka s křupavou škvarkovou plackou v pekařství u autobusového nádraží na Černém Mostě. Místní společnost se mi postarala o téma k pobavení i zamyšlení.
Jan Pražák
Tohle je moje území a já nehodlám tolerovat, abys mi sem lezl!
Už toho mám dost, to si jako vážně myslíš, že se tě budu bát? Tak to teda ani náhodou, koukej mazat, odkud jsi přišel nebo si to s tebou pěkně zostra vyřídím, jakože se Magdaléna jmenuju!
Jan Pražák
Jak bezdomovec nafackoval úředníkovi
„Promiň mi zpoždění, ale jestli chceš udělat dobrý skutek pro jednu mokrou a naštvanou starou tlustou ženskou, tak jí objednej panáčka becherovky, ať se trochu vzpamatuje. A sobě taky, aby v tom nebyla sama.“
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 2126
- Celková karma 31,40
- Průměrná čtenost 1304x
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.