Všichni jsme tak trochu jasnovidní

Téměř každému z nás se párkrát za život přihodilo, že měl zčistajasna nějakou předtuchu, která se vzápětí vyplnila. Nebo si položil otázku, na níž sice racionálně nebylo jak odpovědět, ale on přesto najednou prostě věděl.

Člověku se prostě tu a tam poodkryje rouška a nechá mu nahlédnout do neznáma. Do rovin, které jsou sice nedílnou součástí našich životů, ale my je svými pěti smysly za normálních okolností nedokážeme postřehnout. Ba ani vědci je neumí změřit svými nejmodernějšími přístroji.

A přitom někdy stačí docela málo, jen zastavit běh svých myšlenek, soustředit se na bytost, jíž chceme nějakým způsobem pomoci a odpověď na otázku či „rada s hůry“ se objeví sama od sebe. Nelze o ní nějak dlouze spekulovat, snažit se ji prokázat nebo vyvrátit, je jí možné jen věřit či nevěřit. Prostě uchopit ten první obraz nebo chcete-li ideu a oné bytosti ji buď sdělit nebo nesdělit. Vše u vědomí toho, že se nám možná podaří pomoci, ale že za žádných okolností nesmíme ublížit.

Abych nemluvil jen obecně, nabízím kratičký příběh dvou lidí. Říkejme jim třeba Pavel a Pavla, jejich skutečnou identitu ponechme skrytou.

Během posledních několika měsíců měla Pavla obrovské problémy s ledvinovými kameny a několikrát se s nimi Pavlovi svěřila. Opakované koliky, až došlo na drcení rázovou vlnou. To bylo provedeno dvakrát s určitým časovým odstupem a úspěšné bylo pouze částečně. Po druhém drcení byl na tři měsíce implantován stent (dost rozměrný kovový předmět), aby se zabránilo dalším kolikám. Kdo něco podobného nezažil, asi jen těžko dokáže pochopit, kolik bolesti a omezení to vše s sebou Pavle přinášelo. Pak byl stent vyňat s tím, že pravděpodobně není všemu konec a že bude nejspíš časem třeba přistoupit k dalšímu drcení. Pavle se náramně ulevilo, cítila se jako znovuzrozená, ale v duchu ji trápila vidina, že vše bude muset podstoupit znovu. Na druhé straně však doufala, že zbytek kamenů, který zůstal uvnitř, dokáže odejít přirozenou cestou.

Pavel chtěl Pavle pomoci, a tak se rozhodl zkusit hledat odpověď ve sférách mezi nebem a zemí. Zklidnil svou mysl, snažil se soustředit energii a rázem se před jeho vnitřním zrakem kmitl obraz, spíš představa. Na krátký okamžik zahlédl velikou kouli, asi jako když je na obloze Měsíc v úplňku. Z něj se oddělila o něco menší koule, zhruba třetinová a odplula pryč. Obraz zmizel a Pavla zalila vlna poznání, že šlo o karmickou záležitost, která byla naplněna a nyní od Pavly odchází.

Pavla má více možností. Buď může Pavlovo vidění přijmout a věřit mu. Nebo jej odmítnout s tím, že je to nesmysl, protože takové věci neexistují a Pavel je blázen nebo že si to vymyslel jen proto, aby ji uklidnil.

Kdyby bylo na mně, tak bych Pavlovi věřil. Možná šlo o natolik důležitou věc, že se mu kvůli ní na vzácný okamžik poodkryla opona, skrývající naše osudy. Ale kdyby tomu tak nebylo a šlo o pouhou náhodu, tak věta „věř a víra tvá tě uzdraví“ není pouhou frází, nýbrž silným psychickým pomocníkem.