On, ona a déšť

Tolik mu věřila a on ji zradil. V ten osudný den na ni zapomněl a zhřešil s jinou. Pak přišel déšť. Ne prudká bouřka, po níž se rychle zas rozjasní. Trvalý drobný déšť, jenž miliony kapek i pevné pouto rozruší.

Sliby a prosbami on udobřit si ji snažil. Marno však, vždyť květy, co ji nosil na usmířenou, skrápěla slzami svého zhrzení.

Sebrala se a deštěm odešla se slovy, že nespatří ji nikdy víc.

Vzpomínal, jak drobné polibky jí posílal po dešťových kapičkách v časech, když byli spolu šťastní.

„Kdepak tě asi mám, lásko moje krásná? Bez tebe mé srdce zeje prázdnotou.“

„Vrať se mi, prosím, nemohu bez tebe žít. Noc co noc ve snech vídám jen odraz tvůj.“

„Již nikdy nezradím tě. Květ naší lásky budu jak oko v hlavě opatrovat, už nenechám jej zmoknout a uvadnout.“

„Vracíš se mi? Jsi to opravdu ty, kdo v dáli deštěm přichází? Navždy já postarám se, by krůpěje tvých očí staly se napříště jen zářivými slzičkami štěstí.“

Pak déšť konečně ustal a těm dvěma zas vyšlo slunce.