Jarní soutěž kočičích pelíšků - kotěcí sen

Představte si, milí čtyřnozí a dvounozí přátelé, že se mi dnes v podvečer zdál nádherný sen. Po pořádném proběhnutí na zahrádce jsem se trochu posilnila u misky, zdřímla si v pelíšku v křesle a ve snu se přenesla do dob svého kotětství.

Ještě než vám o svém snu pomňoukám, tak se pár slovy zmíním o naší soutěži. Přišlo mi několik krásných obrázků koček v pelíšcích, ale ještě stále mám spoustu místa pro další soutěžící. Proto jsem se rozhodla prodloužit nominační čas do 14. března. Poté si dám chvilku na přípravu soutěžního článku, respektive článků, s jejichž zveřejňováním začnu 16. března v obvyklou ranní dobu 7 hodin a 7 minut.

A teď už honem k tomu snu, moc ráda se o něj s vámi podělím. Své skutečné rané kotětství si už moc nepamatuji, jen si mlhavě vzpomínám na pár sourozenců a hubenou mourovatou kočičí maminku, která to s námi neměla vůbec jednoduché. Žila divoce, ulovila nebo vyžebrala si, co se dalo a jen stěží se jí dařilo nás uživit. Další vzpomínku mám z trochu pozdější doby, kdy se mě ujala jedna hodná dvounohá paní a vzala mě k sobě do domácího útulku k dalším několika kočkám. Nu a odtamtud jsem se po pár měsících dostala k dvounožcům, o které se starám až do dnešních dnů.

V tom dnešním snu byla moje maminka šťastná a spokojená mourovatá dáma s bohatou lesklou srstí. Se zrzavým bráškou Zrzíkem a černobílou Mínou nás učila lovit na voňavé jarní rozkvetlé louce. Potichoučku nás přivedla k myší díře tak, aby vítr vál směrem k nám a přikrčila se do trávy, že ji nebylo vůbec vidět. Jakmile spatřila nepatrný pohyb, krátce se rozhoupala zadníma nohama do stran, prudce skočila a ... nic. Myška byla hbitější a zmizela včas. „Vidíte, i zkušená kočka musí takový pokus zopakovat několikrát, než se jí podaří získat potravu,“ poučila nás, načež dodala, „nu a teď to zkuste vy.“

Směle jsem také zalehla do trávy, ale asi jsem to trochu přehnala a moc jsem toho neviděla, stébla mi zakrývala výhled. Postřehla jsem před sebou nějaké míhání, a tak jsem se po vzoru maminky zakolíbala a prudce vystartovala. Hrdě jsem se zakousla do svého úlovku, ale pak jsem uslyšela vyjeknutí a vzápětí jsem obdržela pořádný výchovný štulec. Prostě jsem si tu myšku spletla s maminčiným ocáskem.

Zrzík se domníval, že na to jde od lesa, vyhlédl si jinou myší díru doufaje, že o nás její obyvatelé ještě nevědí. Dlouho trpělivě čekal, až se ukáže maličká šedá hlavička, ale nedočkal se, protože si spletl vítr a myškám tak poslal jasné pachové varování. Pak ho to otrávilo a rozhodl se ulovit mě. Nu ano, trochu jsme se poprali, maličko u toho syčeli a dokonce i vřískali. Sice jsme to nemysleli vážně, ale maminka nás pro jistotu od sebe odtrhla.

Jediný, kdo byl v tom mém snu v lovu úspěšný, byla nakonec Mína. Rozhodla se totiž, že se nebude obtěžovat čekáním na nějaké myši a zaútočí na to, co jí jako první přijde pod tlapku. Cosi černého se jí mihlo kolem hlavy a ona zareagovala s bleskurychlou přesností, jako by byla ne malým kotětem, ale starou zkušenou lovkyní. Šup a už měla v tlamičce mouchu, takový malý kotěcí bonbonek.

Po chvíli maminka usoudila, že už je pro dnešek dost sportování a nadešel čas se pořádně najíst. Svalila se na bok a nabídla nám své mlíčko. Bylo výborné, byla jsem celá utahaná, netrvalo dlouho a já v tom snu usnula. Probudila jsem do skutečnosti, dvounožec si chtěl sednout do mého pelíškového křesla, vzbudil mě a vzal si mě na klín. Ani jsem mu to neměla za zlé a svůj sen jsem mu odvyprávěla spokojeným předením.

A tak mě napadá, milí přátelé, že by se do naší pelíškové soutěže hodila i nějaká fotka kotěcí. Zeptejte se svých dvounožců, jestli si neschovali něco z vašeho mládí a pokud ano, přemňoukejte je, ať mi to pošlou.

Tak zatím mňouhoj, dobrou noc a ať se vám zdají krásné sny, plné radosti a bezstarostného štěstí.

Související článek: Jarní soutěž kočičích pelíšků - úvod