Kočičí vánoční soutěž - semifinále II

Když si pročítám diskusi pod včerejšími prvními semifinálovými obrázky, tak předu. Jsem spokojená, protože se nám společně daří dělat si radost navzájem. Tak to má být, zejména nyní v čase adventním. A nakonec neděláme radost jen sami sobě, ale i svým dvounožcům, kteří si to též zaslouží. Vždyť jsou to právě oni, které jsme přiměli k tomu, aby nás vyfotili a my se tak dostali sem do novin. Vlastně do blogu. A hlavně se o nás starají, věnovali nám svoje domovy, dbají na to, aby nám nebyla zima a neměli jsme hlad, některé z nás dokonce zachránili před smrtí.

My kočky, kocouři a koťata máme rádi pravidelnost, když si na něco zvykneme a pak přijde najednou změna, můžeme být rozladění. Proto jsem se rozhodla zveřejňovat semifinálové články každý den ve stejnou dobu a vybrala jsem k tomu šťastné číslo sedm. Dnes k vám tedy přicházím opět v sedm hodin, sedm minut a sedm vteřin, a přeji vám mnoho radosti a pohody nad vašimi obrázky.

1. Šmudla z Jablonce nad Nisou. Foto MK.

2. Lumpík z Jablonce nad Nisou. Foto MK.

3. Kocourek Snurran ze Sandarne ve Švédsku. Foto IO.

Jsem velký kočkomil, proto jsem se rozhodla do kočičí fotografie krásy přihlásit mohe dvě kočky. Ta velká 4. si mě adoptovala, a její dcera 5. se u nás narodila. Byla napůl slepá, a snad proto se nebála ani toulavých psů. Jednou se jí to ale vymstilo. Vzpomenu si na ni vždy, když přijíždím domů a zavírám bránu. Vždycky přiběhla, sedla si před auto a dívala se kolem. Musela jsem si ji brát na klín, abych ji nepřejela. Řízení se jí tak zalíbilo, že nakonec chodila rovnou ke dveřím od auta, vyhoupla se mi na klín a jely jsme. A aby nás doma nebylo málo, po pár měsících si mě i moji misifú adotovalo další zvíře, tentokrát pes. Foto KB.

6. Emilka z Hněvkovic, trvalým pobytem v Lukách nad Jihlavou - ahoj, zdravím všechny kočičí kámošky a kámoše. Do soutěže mě (a nevlastního bráchu Ťapínka) přihlásila panička, která mi sice několikrát denně vyhrožuje, že mi brzy prokopne malinu (ta ďurka pod ocáskem), jestli budu pořád tak zlobit (vyhrožuje už čtyři roky a pořád to neudělala), ale večer když za ní vlezu pod peřinu, přitulím se a začnu příst, nebo ji začnu masírovat pacičkami, tak mě začne hladit, chválit jak jsem milá a nezapomene zdůraznit, že jsem nejkrásnější ze všech kočiček co zná, prý úplná MIss Cat World. Foto IV.

7. Ťapínek z Hněvkovic, trvalým pobytem v Lukách nad Jihlavou - ahoj, Emča už naťukla, že bydlíme spolu. S námi bydlí ještě moje adoptivní maminka Pepinka (fenka vořešice), která mě už čtyři roky poctivě kojí, tak je na mě hodná. Zato z Emči mám tiky, jsem od malička takovej bojácnej a když tady byla nedávno paniččina kamarádka Lenka, tak povídala, že bych potřeboval psychiatrickou léčebnu. Ale to mám ze ségry, to je hroznej raubíř. A to jméno mám takový, protože když mě panička dostala, tak jí tvrdili, že jsem kočička a začala mi říkat Ťapinka, já si na to zvykl a pak mi narostly pod ocáskem kuličky. Tak jsme to jméno po dohodě jenom trošku upravili. Foto IV.

8. Osmiletý zcela běžný vesnický mourek - kocour Filip všemi ale odjakživa zvaný Fífa. Nesmírný pohodář, věrný skoro jako pes. Každý den nás v podveřer při příchodu vítá mávajíc ocasem ale vyčítavým mňoukáním. Snad jedině co moc nechápeme, že nikdy nic v bytě svými drápky neničil a tedy nezničil! Vždy drásal a drásá jen své škrabadlo...:-) Ostatní si věšinou naříkají, jak jim čičiny doma ničí nábytek sedačku a .... Tak to náš Fífa ne! Foto JK.

Kocouři 9. Čertík a 10. Bertík z Fallbrook, CA. Foto JP.

Zrzavý kocour 11. Rusty, strakatá 12. Micka z Fallbrook, CA. Foto JP.

13. Dovolte abych se Vám představil. Jmenuji se Max a jsem britský kocour. Pocházím ze staré šlechtické rodiny. Můj otec Gaston byl lord a vážil 9 kilo. Čest jeho památce! Já vážím pouhých 7,5 kg a jsem v naší rodině spíš drobeček. Ve svém panství mám rozhodující slovo. Ven chodím jen v létě, když není vedro. Mám rád spíš vlhko a dobře zastřižené trávníky. Máte tady moc studené zimy. Nesnáším sníh. Myši už nelovím. Pokusy jsem dělával, ale je to nuda a hlavně pod mojí úroveň. Občas honím ptáky. Můj komorník mě dával na krk zvonek, abych nemohl nějakého kousnout. Obojek jsem překousl. Ta drzost, tohle si ke mě nesmí dovolit! Mám rád vybrané jídlo. Jen tak něco z hypermarketu nesnesu. Kladu důraz na výběr potravin a moji kuchaři již pochopili. Rád a dlouze odpočívám. Pouze na místech, které si vyberu sám. Když chci podrbat za ouškem, důrazně si o to řeknu. Nesnáším, když se někdo jen tak rozhodne mě hladit a já nemám chuť. To pak kousnu. Ale jen naoko, nejsem zlý. Nemám rád cizí a hlučné lidi. Těch se bojím a raději se schovám. V domácnosti jsem hlava rodiny. Profil sestavil můj komorník a krmič. God save the Queen! Foto JK.

14. Jmenuji se Racochejl i když jsem rodu ženského a bydlím ve Svratce na Vysočině. Foto RP.

Vpředu je 15. Pan Fousek – vzali jsme asi ho z teplického útulku Fousek. Je hluchý a nemá ocásek – byl zachráněný v příšerném stavu od nepřizpůsobivých občanů, málem nepřežil… 16. Zrzek vzadu je Oskar, toho jsme zachránili z jedné venkovské množírny. Kluci se spolu krásně sžili a dnes už jeden bez druhého nedají ani ránu. Tihle jsou moji vlastní dva, jinak mám dalších asi 40 v útulku, který provozuji v Praze. Foto KK.

Koťátka 17. Joži a 18. Pepina první den v novém domově po příjezdu z útulku. Foto IP.

19. Odeta z Brna. Foto HH.

20. Mini na Kraví hoře. Foto HH.

21. Maggie z Brna. Foto HH.

Jmenuji se 22. Ferda (na obrázku vpředu). Panička si mě vzala před Vánocemi 2011. Měl jsem už skoro namále, já i moji tři sourozenci. Původně nás našla teta Káťa vyhozené v krabici u kontejneru někdy koncem září. Vypiplala a vymazlila nás, ale nechat si nás nemohla, tak nás rozdala svým kamarádům a kamarádkám. Já jsem se dostal ke své nynější paničce, mé mamušce, Věře. Byl jsem prý ze všech nás čtyř koťat nejmenší a nejvystrašenější, a tak mě Káťa dala k paní, co jí už odešly její dvojnohé děti z domu a měla čas mě pěkně rozmazlovat. O těch prvních společných Vánocích jsem poznal, co to je být někde doma a mít někoho, kdo vás má rád, a vy zase jeho. Čtrnáct dní jsme byli s mamuškou pořád spolu, mamuška mě krmila samými kočičími dobrotami a já jsem se z vděku zase choulil k ní, a mě bylo tak krásně… Po Novém roku ale přišlo něco, co jsem si vůbec neuměl představit. Jednou ráno se mamuška oblekla, zavřela mi dveře před čumáčkem, a kamsi se mi skoro na celý den ztratila. Seděl jsem celý den u dveří a plakal. Nevěděl jsem, co se děje, proč mi to udělala. No, musel jsem si na to postupně zvyknout. Spočítal jsem si, že mamuška musí pět dní po sobě běžet přes den kamsi pryč, ale pak jsme zase dva dny pořád spolu. Je to divné, nechápu to dodnes, a pořád je mi líto, když mamuška odchází. Ale už vím, že se mi odpoledne vrátí. Aby mi nebylo tak smutno, většinou celou tu dobu, co jsem byl doma sám, pospával, abych byl pěkně čilý, až přijde mamuška zase domů a mohl si s ní hrát. Mamuška si tehdy brzy všimla, že jsem doma nerad sám a že se trápím, když ode mne odchází. V létě 2012 se jednou odpoledne vrátila domů a posadila naproti mně malinkaté kotě. „To je tvoje nová sestřička 23. Máša (na obrázku vzadu), Ferdošku. Buď na ni hodný. Bude vám tady spolu líp, když tu budete dva.“ Byl jsem hrozně zmatený. Nová kočka, prý sestřička - jak je malá, a ani si neumí pořádně hrát: Chtěl jsem si s ní totiž hrát na kočku a myš (ona byla vzhledem ke své velikosti samozřejmě myš). Při té krásné hře na honěnou ale hrozně pištěla a nechtěla se ode mne nechat ani symbolicky zakousnout. Inu hloupé kotě. A mamuška mě pak od ní odháněla a brala ji do náručí a pusinkovala ji, dokud se to mrně neuklidnilo. A co já?! Byl jsem nešťastný a dával jsem mamušce i Máši jasně najevo, jak je to od nich nespravedlivé takhle mě přehlížet a ubírat mi z mamuščiny lásky. Teď už je Máša velká kočičí slečna a já ji mám moc rád. Fakt hrozně moc. A taky už si hraje ráda na tu kočku a myš. Teď jsem ale častěji myší já než ona. To víš, jsem přece džentlmen. Nedávno ale Máša při té hře zapomněla, že je to jenom jako, a při tom „jako zakusování“ mě málem zakousla doopravdy. Musel sem i k panu doktorovi a skoro měsíc se z těch šrámů léčil. Musíte uznat, že jsme krásní. Nejsme sice žádné extra rasy, jsme oba obyčejní nalezenci, ale charakter a kočičí pýchu máme možná větší než kdejaké kočky s papíry. Mamuška se s námi všude pyšní, pořád o nás mluví a vychvaluje nás, a my ji máme za její lásku taky moc rádi. Však to sama znáš, co to je kočičí láska. Foto VK.

24. Jmenuji se Íča kočka. Jsem Pražanda, neboť mě a staršího bráchu Netopýra moji dvounožci přestěhovali z  venkovské chalupy do Karlína. Kupodivu se nám tady moc líbí. Netopýr mě občas poněkud zbytečně honí po bytě, a tak jsem se rozhodla natrhnout mu kožíšek účastí v této soutěži. Ten “letec” se fakt stále snaží zaujmout – zavírá se do pračky, jakmile se otevře lednice – šup do ní, když něco provede, hodí záda... Představte si, že začátkem roku chtěl dokonce odletět s dvounožcem do Indie, na důkaz čehož posílám i jeho (viz 25.) obrázek. Přestože mě Netik někdy zlobí, mám ho moc ráda. Když jsme sami doma, téměř otcovsky se o mě stará a samozřejmě lépe se nám vymýšlejí různé lumpárničky. Ale uznejte: že mi to v těch větvích sluší! Na kočičí uši! Foto ZM.

25. Netopýr, Íčin kamarád. Foto ZM.

Konečné výsledky hlasování: