Odříkaného chleba největší krajíc

„Kočku? Nikdy! Já jsem spíš na psy.“ Tvrdívala vždy Míla, když se řeč stočila na kočky a já se jí napůl vážně, napůl žertem zeptal, jestli by si nechtěla též nějaké to předoucí a mňoukající stvoření pořídit. „Jsme namačkaní čtyři ve dvougarsonce, ještě tam máme rybičky a andulku, už by se k nám nic dalšího nevešlo. A když se chceme pobavit s Pufinou, zajedeme k babičce do Hlubočep, máme to z Lužin skoro za rohem. Pufina (podvraťák, jak zákon káže), se od babičky nehne ani na krok, hlídá jí domeček a nás má ráda. To bys koukal, jaké kousky předvádí pokaždé, když se objevíme.“

Potom jsem Mílu několik let neviděl, až jsme se náhodou potkali v metru, několik stanic jsme jeli stejným směrem. Ani jsem se nemusel ptát, rozpovídala se sama: „Lenka dostudovala, našla si kluka a zdá se, že to myslí vážně. Sehnali si práci a odstěhovali se spolu do Brna. Doma mi zůstal už jenom Jarda, už taky chodí do práce, ale vyletět z hnízda se mu zatím vůbec nechce.“ „A co manžel?“ Vylétlo se mě překvapeně, až jsem se lekl, jestli jsem Míle svou unáhlenou otázkou nezahrál na citlivou strunu. Vzala to věcně: „Jsme od sebe. Odešel ke své mamince do Hlubočep. Občas se tam zajedu na ní na starou Pufinu podívat, a jsem raději, když se tam s ním zrovna nepotkám.“

„Buď hodná, už tam za chvilku budeme.“ Promluvila Míla směrem ke své tašce, kterou jakoby úmyslně držela tak, abych na ni neviděl a z níž se teď ozvaly nějaké tlumené zvuky. „Ále, to nic, to je jen Číča.“ „Ty máš kočku?“ Zeptal jsem se udiveně, vzpomenuv si na Mílino někdejší tvrzení.“ „Nojo, už jo. Našla jsem ji před půl rokem vyhladovělou a vyčerpanou na ulici jako malé kotě, tak jsem ji tam přece nenechala chcípnout.“ Ačkoli jsem na tom neměl pražádnou zásluhu, pocítil jsem jakési vnitřní zadostiučinění, ale nedal jsem na sobě nic znát a jen se zeptal: „A kam ji vezeš?“ „Jedu k doktorce.“ Zapřemýšlel jsem, zda jde o pouhé kočičí očkování a zeptal se, jestli ta protáhlá černobílá kočičí slečna není nemocná, ale Míla mě vyvedla z omylu: „Jedu na ušní, vždyť přece víš, že mám odjakživa problémy s levým uchem. Tahleta paní doktorka má hodnou sestřičku, ta mi Číču pokaždé pohlídá.“ Už jsem musel vystupovat, ale ještě jsem se stačil Míly zeptat na jméno její čtyřnohé průvodkyně. „No přece Číča, vždyť jsem ti to říkala hned na začátku.“

Minulý týden, zhruba dva roky po naší společné cestě metrem mi Míla volala, měla nějaké starosti s novým notebookem. Při té příležitosti jsem se dozvěděl o nových událostech v její rodině. S manželem se nakonec rozvedla, Lenka se vdala a natrvalo usadila v Brně, Jarda jí stále zůstává na krku. Jo, a abych nezapomněl, doma má kočky čtyři. Nějak se jí nepodařilo dát Číču včas vykastrovat a ta ji obšťastnila čtyřmi koťátky, souhrou genetické náhody tříbarevnými holčičkami. Dvě udala svým známým a dvě zbylá jí zůstala.

Tříbarevná Jaruška, která dostala jméno po Mílině kolegyni a jež je z větší části Jardova. Spí s ním v jeho pokojíku a prý má trochu psí povahu, poslouchá ho na slovo. Je to takové třeštidlo, které občas špatně odhadne vzdálenost a klidně žuchne Jardovi na břicho až seshora se skříně.

Druhou Číčinou tříbarevnou dcerou je Houš, kočička s koucoursky znějícím jménem, které je zkrácenou variantou slova „drahoušek.“ Houš je divoké a svébytné stvoření, jež se neustále snaží sebrat vedoucí postavení kočičí minismečky své mámě. Číča se však nedá a v občasných potyčkách nad svou dcerou vítězí. Tedy většinou.

Posledním přírůstkem Mílina kočičince je Macek. Mourovatý kocourek, chromý na levou přední tlapku. Babička ho jednoho dne našla v Hlubočepích na kraji silnice poté, co se střetl s projíždějícím autem. Míla se jej ujala, vzala ho k sobě a je ráda, že se jí ho podařilo zachránit poté, co se mu do přeražené packy dala gangréna. Macek se prý prozatím nedokázal vymanit ze ženské přesily, avšak ač je prakticky třínohý, neustále se snaží vydobýt si lepší místo na slunci.

A Míla? Stala se z ní kočičí máma. Nějaký čas jí trvalo, než se jí podařilo přimět svého šéfa, aby si zvykl a nemrmlal, když si některou ze svých koček vezme s sebou do kanceláře. V noci spí obložená Číčou, Houšem a Mackem, sice mi říkala, která z nich má jaké oblíbené místo, ale obávám se, že si to přesně nepamatuji a možná to teď trochu popletu. Houš je trochu zimomřivá, a tak se schová pod peřinu a spí přitisknutá k její hrudi. Macek noc co noc vytváří úhledné klubíčko v Milinich nohou a Číča, jako správná šéfka spí Míle u hlavy. Nu, někdy spíš na hlavě, připouští Míla se smíchem a dodává: „Manželství se mi rozpadlo, Lenku skoro nevídám, Jarda se ne a ne pořádně osamostatnit, ale já jsem přesto šťastná. Už bych si vůbec nedokázala představit život bez koček.“