„Všechno je na draka,“ posteskla si šedovlasá důchodkyně (říkejme jí třeba Šedá), „na radnici se o nic nestarají, tu krásnou vilku za náměstím určitě nechají spadnout. I tu zahradu u ní nechali úplně zpustnout.“
„Jak nestarají?“ Přisadila si silnější tmavovláska středních let (pro naše účely Tmavá). „Starají! O sebe, na nás kašlou. Rozkopali dvě ulice, holky nechtějte vědět, co aut mi teď jezdí pod okny, vůbec nemůžu kvůli tomu smradu větrat.“
„S tou vilkou je to v háji,“ oponovala postarší štíhlá zrzka (Rusá), „město by ji chtělo odkoupit, aby mohlo rozšířit školku, ale majitelé jsou bůhvíkde k nedohledání. A pokud jde o ty ulice, musíš to vydržet, Tmavá, chodí tudy děti do školy a dělají se tam bezpečnější přechody.“
Šedá s Tmavou se na Rusou nesouhlasně zamračily zjevně naštvané, protože s nimi odmítla hrát hru „na nadávání.“ Rozhovor těch tří se odvíjel v podobném duchu ještě asi deset minut, dámy stačily vystřídat několik témat. Probraly nevychovanou mládež, své manžely, veřejnou dopravu a další. Na Šedé a Tmavé bylo vidět, jak si společně rochní v kritice čehokoli, na co se stočila řeč. Rusá se ještě párkrát snažila hledat na věcech a lidech lepší stránky, ale po chvíli vypadla z kola, ty dvě se s ní přestaly bavit. Nakonec jsem byl rád, když se na světelné tabuli objevilo mé číslo a já už je nemusel dál poslouchat.
Mám pocit, že hra na nadávání se stala oblíbeným českým národním sportem. Spousta z nás se v ní vyžívá a kdo se nechce přidat, není kamarád. Nu a média nás v této hře začasto mohutně podporují, neb dobře vědí, že zveřejňováním špatných zpráv si zajistí daleko větší čtenost a sledovanost než kdyby se věnovali těm dobrým.
Ano, já vím, zdaleka ne vše v životě je ideální, spousta věcí by se dala dělat líp. Jenže hra na nadávání nikomu štěstí nepřinese, plodí jen další a další naštvání. Což takhle zkusit nedívat se na svět jen očima Šedé a Tmavé, ale vyzkoušet občas i pohled Rusé?