Obdiv

Kterého muže by nepotěšilo, když je svou partnerkou obdivován? Která z žen by neměla radost, když jí její partner dává najevo, jaká je skvělá?

O nás mužích se s oblibou říká, že jsme ješitnější, než naše ženské protějšky. Nevím, zda je to pravda nebo zda jde jen o takový módní názor, ale domnívám se, že pocit nelibosti z absence obdivu ze strany partnerky či partnera je přirozený a projevem ješitnosti není. To platí pro obě pohlaví. Ke spokojenému vztahu totiž i nějaký ten vzájemný obdiv prostě patří, bez něj to jaksi není ono a vztah pořádně nefunguje.

Jenže je otázkou, jak si takový obdiv získat a hlavně dlouhodobě udržet. Dnes už se zdaleka nelze spolehnout na klasický model muže živitele a ochránce na jedné straně a ženy pečlivé matky a starostlivé manželky na straně druhé. Lidé jsou různí, mnozí tomuto modelu přednost stále dávají, jiní to však mají postavené docela jinak. Je spousta žen, které dávají přednost vlastní kariéře, a od svých partnerů očekávají roli buď přímo obrácenou, nebo alespoň vyrovnanou, a naopak celé řadě mužů vyhovuje, když se například mohou v klidu a v pohodě starat o děti a jejich partnerka je přitom živí. Těžko pak lze od takových žen očekávat obdiv, byť by je jejich manželé hmotnými statky a dalšími životními jistotami přímo zaplavili a přitom odmítli jít na rodičovskou dovolenou. Podobně ani ženy se pochvaly za péči o děti a teplo domova od takových mužů nedočkají, ti by raději uvítali například nějakou tučnou prémii na jejich výplatních páskách.

Popsal jsem zde dva krajní případy a nechci v dnešním článku hodnotit, který z těch modelů považuji za lepší. Důležité však je, aby se partneři dokázali navzájem sladit a obdivovali u svých protějšků takové vlastnosti a činnosti, které jsou pro ně přirozené, vlastní a které je pokud možno baví. Vše se má samozřejmě začít odvíjet již výběrem partnera, poté už stačí jen „maličkost,“ dlouhodobé dolaďovaní pomocí vzájemných kompromisů. A když se nedaří, protějšek je jiný, než jakého bychom si představovali, k oboustranným ústupkům není ochota, a tudíž není proč obdivovat a být obdivován? Pak zbývají jen dvě možnosti, buď se s tím smířit a dlouhodobě to překousnout nebo si hledat protějšek jiný, takový, od kterého se nám obdivu dostane a který budeme moci obdivovat my též.

A když už máme to štěstí, že v našem vztahu vzájemný obdiv nechybí, obdivujme, kdykoli je to jen trochu možné, protějšek nám pak bude s radostí oplácet stejnou mincí. Buďme však přitom též shovívaví, oceňujme nejen skutky, ale též snahu. Pečlivě připravené, avšak poněkud přesolené jídlo neházejme své milované na hlavu s křikem, že neumí vařit, pochvalme jí je a zároveň poprosme, ať kvůli nám příště o trošku míň solí. Stejně tak neříkejme našemu drahému, že je hloupý a neschopný, když nesežene to dobré místo, o které se tolik snažil. Podotkněme, že konkurence na trhu práce je veliká a že příště bude mít určitě více štěstí.