Madla a Damián - 15. Lindin otevřený dopis

Linda si stěžuje, že se o ni její dvounožci Honza a Soňa špatně starají. Mňoukala jim svůj problém už nejmíň stokrát, ale oni nic, dělají jako by byli hluší. A tak mě a Damiána poprosila, abychom její stížnost seškrábali do otevřeného dopisu, který si bude moci kdokoli přečíst, a na jehož základě se snad ti dva chytnou za nos a konečně pro Lindu udělají to, co je jejich povinností.

Vážení moji lidé,

umožnila jsem vám bydlet se mnou v mém domečku, starat se mi o potravu, o zábavu, o moje pohodlí a všestranně o mě pečovat. Obšťastňuji vás svou přítomností, občas vám dovolím se se mnou pomazlit, denně Vám umožňuji kochat se pohledem na mě.

Uznávám, že ve většině oblastí jsem s vaší dosavadní péčí vcelku spokojená. Lovíte pro mě potravu, která mi občas i docela chutná, i když mnohé by bylo možno vylepšit. Když jsem nemocná, postaráte se mi o uzdravení, sice s pomocí toho krajně nesympatického člověka v zeleném plášti, ale budiž. Věnujete mi svou pozornost hrou, česáním a chováním, čehož si cením navzdory tomu, že skoro každý den někam odcházíte a necháváte mě dlouhé hodiny samotnou. Tuto chybu vám toleruji a odpouštím jen proto, že se v těch hluchých hodinách mohu pořádně vyspat. V chladných ročních obdobích dokážete můj domeček naplnit teplem, takže nemusím trpět zimou. Naopak v horkých letních dnech, které panují například nyní, udržujete alespoň v přízemí jakž takž snesitelné prostředí.

Zapomínáte však na to, že i ta maličká zahrádka je součástí mého domečku a nepečujete o ni podle mých představ, přestože dobře víte, jak ráda na ní pobývám. Skutečnost, že po ní necháváte pobíhat protivné kosáky, kteří mě obtěžují svým křikem, bych vám snad ještě odpustila, podobně jako tu neustále nakrátko posekanou trávu, která mě nepříjemně píchá do tlapiček. Nemohu však tolerovat to, jaké tam pro mě udržujete prostředí. Například v posledních několika dnech jste tam udělali tak nesnesitelné vedro, že tam prostě nemohu být, a nepomáhá mi, aniž když zalezu do stínu pod keře. Doufala jsem, že tam budu moci pobývat alespoň v noci, když se tam uráčíte trochu vychladit, ale bohužel ani to není možné, protože v té době tam pro změnu obvykle spouštíte takový liják, že mi po něm v kožíšku nezůstane ani jeden chlup suchý. Nejde však jen o toto období, v zimě na zahrádce často rozprostíráte tu ohavnou bílou hmotu, která tak strašně studí a do níž se mi propadají packy tak, že v ní nemohu vůbec běhat. Občas sice necháváte volnou terasu a cestičku k boudě na nářadí, ale ani to mi není nic platné, protože tam vytváříte tak strašnou zimu, že tam nemohu vydržet.

Snad denně jsem vás prosila, abyste v tomto směru s mou zahrádkou něco udělali a věřila, že jste natolik inteligentní, že mě pochopíte a vyslyšíte, ale vy jste se vždy tvářili, jako byste mi nerozuměli. Proto vás touto cestou důrazně žádám o nápravu a o to, abyste měli více úcty k mé osobě, k mému kočičímu stáří. Doufám, že jste rozumní a nebudete mě nutit přijímat taková nedůstojná opatření, jakými jsou například čůrání na koberce, případně škrábání křesel.

S úctou, Vaše Linda