Na dně

Jede panáček domů z dáli,hranici přejel, pospíchá.Zlaťáčky v kapse se mu válí,obchod šel dobře, cítí se jak král.

Co že to vidí? Napíná zrak,
u cesty v šeru na něj kdos mává.
Oděv má sporý, tvář povadlou,
ženština pochybná k sobě jej vábí.

Proč ty tu stojíš, proč doma nejsi,
copak tvůj drahý na tě nečeká?
Dávno už zmizel, vše s sebou vzal,
zanechal dluhy a dětí pár.

V těch smutných očích jiskřička slzy,
netečný úsměv do dáli zmizel.
Okamžik přeludný, panáček váhá,
pak jeho srdce zalije lítost, zachvátí chtíč.

Pojď se mnou, ženuško,
na bolest zapomeň,
naskoč si, zasměj se,
ode dnes já budu tvůj král.

Hostinec zájezdní, komůrka maličká,
sliby a svádění, něha a vášeň,
jen měsíc vidí, jak panáčku krásnému
nebohá ženuška se bezmezně odevzdá.

Počkej ty na mě, jen náklad svůj složím,
vrátím se pro tebe, má milovaná.
Nachystej děcka, já vezmu vás s sebou,
pak navždy já tvůj, navždy ty má.

Úplněk přešel, ženuška čeká,
na svého milého celá se tetelí.
Nov nastal, pak další a další,
panáček nikde, snad zemřel, snad zapomněl.

Zůstaly vzpomínky, outěžek přibyl,
co teď si počnu já nešťastná?
Na hrázi rybníka válí se kámen,
opodál provaz, voda mě utěší.

Panáček doma zlaťáčky počítá,
děcka ho zlobí, manželka brblá.
Koně on napojí, povoz nachystá,
Na cestu jinou zas pojede v dál.