Dobro a zlo na Zemi

Má vůbec obyčejný člověk, jako například já, právo hodnotit co je dobré a co je zlé? Na to máme přeci Boha, který nám prostřednictvím církví sděluje svá přikázání, definuje hříchy a říká, jak bychom měli či neměli žít. Hodnostáři těchto církví neustále bdí nad námi, svými věřícími ovečkami a starají se o nás, abychom nesešli z cesty dobra na cestu zla. Jenže když se tak vezme, tak vlastně nevím, oni tito hodnostáři osnují a vedou svaté války, plné násilí a zabíjení a víru si vynucují krutou inkvizicí. Navíc tou krutostí mnohdy nešetří ani na svých žácích, které vychovávají k tomu, aby je jednou nahradili. Takže tato cesta hodnocení dobra a zla asi nebude ta nejobjektivnější.

Zkusím to tedy ještě jednou, tentokrát trochu jinak. Má vůbec obyčejný člověk, jako například já, právo hodnotit co je dobré a co je zlé? Na to máme přeci zákony, vytvořené těmi, které jsme si sami zvolili, tedy pokud máme to štěstí, že v naší zemi nevládně nějaký diktátor. Na dodržování těchto zákonů máme skvělý policejní a soudní aparát, který nedopustí, aby někdo beztrestně konal něco co je zlé a nikoli dobré. Jenže když se tak vezme, tak vlastně opět nevím, oni ti zákonodárci vymýšlí zákony spíš než pro blaho národa pro blaho své vlastní, policie a soudnictví je plné arogance, vše je prolezlé korupcí. Nebudu to dále rozvádět, připravil bych sám sebe o radost ze psaní, ale každopádně je jasné, že ani tato cesta hodnocení dobra a zla není ta pravá.

Podaří se mi na třetí pokus nalézt entitu, za kterou bych se mohl schovat, abych nemusel vyjádřit svůj vlastní názor na dobro a zlo? Což takhle příroda, ke které se tak rád utíkám pokaždé, když si s něčím nevím rady? Ano, příroda, to je to pravé. Přírodní zákony člověk respektovat musí, ale nemůže se za ně schovat. Naopak by se měl snažit tyto zákony a jejich souvislosti co nejlépe poznávat, a tak mi asi opravdu nezbyde nic jiného, než se na téma dobra a zla rozepsat, a nechám si přitom tiše napovídat právě tou přírodou.

Začnu něčím relativně jednoduchým a přitom mně blízkým. Vezměme si takovou kočku, to milé a hebké klubíčko, které nás těší spokojeným předením, když nám usíná na klíně a přináší nám pocit hřejivé blízkosti. To přece musí být ztělesněné dobro, že? Jenže jakmile za oknem zašvitoří kos, to něžné a hebké klubíčko se během zlomku vteřiny promění k nepoznání. Napřed do nás zatne své ostré drápy, aby se co nejrychleji odrazilo, poté rychlostí blesku vyrazí ven a nakonec skočí, aby krutou silou nebohého kosa zabilo. Je tedy to klubíčko dobré nebo zlé?

Klubíčko není dobré ani zlé, klubíčko je prostě takové, jaké jej stvořila příroda, a to bez ohledu na to, jestli si pod tím slovem představujeme Darwinovu teorii o vývoji druhů nebo Boha. Klubíčko nám posloužilo jako vzorek toho, jak je to na Zemi zařízené. Všichni tvorové jsou uděláni tak, aby se chovali ve jménu svého vlastního přežití a zachování druhu, jednoduše řečeno, aby uspokojovali své vlastní potřeby. Mnozí z nich nepřežijí bez toho, aby se živili tvory jinými, všichni bez výjimky jsou schopni zabít, pokud je toho třeba na ochranu svých potomků.

Příklad klubíčka je dobrý pro zvířata, je jej však možné použít i pro člověka? Nemůže se člověk svobodně rozhodnout a říci si, že se postaví přírodě a bude žít tak, aby nikomu neublížil? Mnozí to zkoušejí, stávají se z nich vegetariáni nebo dokonce vegani a celkově se snaží žít tak, aby uvěřili, že jejich životy se stávají ztělesněním dobra, když například přispívají nemalými částkami na humanitární účely, adoptují si na dálku ubohé africké sirotky a podobně. Pomáhat druhým nebo se snažit žít tak, abychom nikomu neubližovali, je sice bezesporu chvályhodné, ale přináší to s sebou jedno opomíjené úskalí. I to nejchvályhodnější jednání není v jádru ničím jiným, než uspokojováním vlastních potřeb, jakkoli se to na první pohled nezdá. Myšlenka je však velice jednoduchá, „pomohu-li druhému, dostane se mně samotnému vnitřního uspokojení, neboť jsem přesvědčený, že jsem tak vykonal dobrý skutek.“ A navíc, snažím-li se činit dobro, kde mám záruku, že to, co já považuji za dobré, je dobré i z objektivního hlediska? Jsem-li například vegetarián a v tomto duchu vychovávám i své děti, nechystám pro ně závažné zdravotní problémy v budoucnu? Nepřijdou peníze, které jsem v dobré víře věnoval vzdáleným hladovějícím nakonec do rukou tamních mocipánů či mafií?

Podívejme se na člověka z trochu jiné stránky a položme si otázku, čím je například budování profesní kariéry, hledání životního partnera nebo vytváření rodinného zázemí. Není to ničím jiným, než poněkud skrytým způsobem vedení boje o vlastní přežití a zachování rodu. Když si budujeme profesní kariéru, soutěžíme s ostatními proto, abychom je porazili a získali tak lepší finanční podmínky než oni, abychom je tedy, obrazně řečeno pozřeli. Když hledáme životního partnera, soupeříme s ostatními nápadníky svého zvoleného protějšku, abychom nad nimi zvítězili a těmi pokračovateli člověčenstva mohli být právě my. Když vytváříme rodinné zázemí, hledíme na to, aby bylo v mnoha směrech kvalitnější, než jaké mají ti ostatní, a tedy aby bylo odolnější vůči nejrůznějším přírodním nebo sociálním nepříznivým vlivům, aby nám a našim potomkům lépe zajistilo přežití. O člověku tedy nelze z tohoto pohledu říci, že je lepší, než zvířata a že má možnost volby mezi tím, zda bude dobrý či zlý. Je na tom podobně, pouze projevy jeho jednání při snaze o přežití a zachování druhu nemusejí být natolik zjevné a přímočaré.

Srovnáme-li tedy člověka se zvířetem z pohledu dobra a zla, dojdeme k závěru, že jediné, v čem je člověk rozdílný je to, že má možnost volby, zda bude činit dobro anebo páchat zlo vědomé, tedy zda bude úmyslně pomáhat nebo ubližovat ostatním. Vše záleží na jednotlivci, tedy na každém z nás, jak se dokáže vypořádat s geny, které dostal do vínku od přírody, jaké se mu dostalo výchovy od jeho rodičů a od prostředí, do kterého se narodil a snad zejména na tom, na kolik vyspělá je jeho duše, která vstoupila do jeho pozemského těla.

Začal jsem u kočky a u kočky také skončím. Na první pohled se zdá, že to milé klubíčko, které mi už zase nevinně spí na klíně, je ve svém vlastním dobru či zlu odkázané jen a jen na svou genetickou výbavu a někdy v malé míře na naši výchovu. Zdalipak je tomu skutečně tak?