Odmítla jsem se vyspat se šéfem a dostala jsem vyhazov

„Majko, uvařila bys mi kafe, prosím tebe? Já jsem fakt naštvaná. Vždyť jsem teďka úplně vyřízená!“ Zprudka jsem se posadila na židli u kuchyňského stolu své sousedky a kamarádky v jedné osobě.

„Pořád nemůžeš rozchodit ten vyhazov z práce, Ilono?“ Zeptala se mě starostlivě baculatá tmavovláska. Otřela si ruce do květované zástěry, připravila dva hrnky a zapnula kávovar.

„Kdyby jen to, holka,“ posteskla jsem si. „S tím, že mě v padesáti vyhodili pro nadbytečnost, aby vzápětí v rámci reorganizace přijali mladou prsatou frajli, jsem se už nějak srovnala. Jenomže včera jsem dostala výstupní hodnocení. Píše se tam, že jsem laxní, práci zvládám na šedesát procent a neumím komunikovat s okolím. Takový žvásty, vůbec to není pravda, vždyť mě znáš.“

Majka jen nevěřícně zakroutila hlavou, nalila kafe do šálků a postavila je na stůl. „Počkej, dáme si kus mramorky, včera jsem pekla.“ Odřízla dva pořádné kousky toho dvoubarevného potěšení a bohatě je posypala moučkovým cukrem: „Sladký je dobrý na nervy. Ale teď popořádku, Ilono. To přece není možný. Vždyť jsi to byla ty, kdo je tam tahal z bryndy, když hořela závěrka a dělala jsi i za Jarku, která byla věčně doma se svým nemocným klukem.“

Jen tak instinktivně jsem rezignovaně mávla rukou a zakousla se do Majčiny mramorované bábovky. „Jo, máf to doubvý, jako fždycky,“ pochválila jsem její výtvor poněkud nezdvořile s plnou pusou. Pak jsem se vrátila do reality: „Bejvávalo, Majko, ale tohle se teď nepočítá. V mým věku a s takovým hodnocením mě teď nikde nevezmou. Jenomže já dobře vím, co za tím vězí. Mstí se mi šéf.“

„Tobě? A za co, prosím tebe?“

„Protože jsem mu nedala!“ Mimoděk jsem třískla s šálkem kávy, až se pár kapiček vylilo na podšálek.

„V klidu, Ilo, jak nedala?“ Snažila se mě Majka přibrzdit.  Nešlo jí to dohromady. Sice mě pořád měla za pěknou štíhlou ženskou, ale věděla, že si ke mně o patnáct let mladší šéf nikdy nic nedovoloval.

„Majko, to je trochu delší historie. Před časem jsme měli takový firemní posezení a šéf si trochu víc přihnul. Jak je normálně ráznej, tak začal bejt najednou naměkko a zeptal se mě, jestli bych šla na chvilku k němu, že mi potřebuje něco důležitýho říct...“

„Počkej, počkej, tys tam s ním šla?“

„Nojo, šla, byla jsem blbá. Vůbec mě nenapadlo, že po mně vyjede. Jenomže on se posadil na to svoje měkký kolečkový křeslo a zeptal se, jestli bych si mu nesedla na klín a trochu se s ním nepomazlila. Že prej má doma místo manželky kus ledu, že se mu strašně líbím a že byl vždycky na štíhlý blonďatý ženský. A mě by chtěl jako tajnou milenku, abysme si spolu dělali hezký chvilky, Majko, já z toho byla v ten moment tak překvapená, že jsem chvíli jen stála a mlčela. On se toho snažil využít, s tou židlí zarejdoval až ke mně, zajel mi rukama pod sukni, vzal mě okolo stehen, chtěl mi stáhnout kalhotky a strhnout si mě k sobě na ten klín.“

Jen jsem se tak krátce nadechovala na další slovní vodopád, ale Majka mí skočila do řeči: „A do tebe vjela ta tvoje rázná slina, viď?“

„No právě, má drahá. Já si najednou vzpomněla na Petra, na toho svýho zlatýho lva, kterýho mám doma a už jen pocit, že by si se mnou chtěl nějakej cizí chlap něco začít, mě rozpálil doběla. A tak, než abych šéfa ňák šikovně vyflirtovala, tak jsem vylítla, dala ruce v bok a pořádně jsem mu to vytmavila. Snad kdybych byla střízlivá, tak bych to neudělala tak zvostra, ale měla jsem taky trochu upito, tak jsem mu to pěkně z patra vmetla do očí. Řekla jsem mu, že jsem slušná ženská, která nestojí o takovýho chlípníka, jako je on. Aby mě teda laskavě nechal bejt a šel si domů vystřízlivět za tou svou. No a pak už jsem jenom práskla dveřma a vypadla pryč.“

„Hezký, holka, tys teda měla kuráž,“ Majka položila na talířky další dva kousky bábovky. „A co bylo dál?“

„Právě, že nic, Majko. Druhej den se šéf tvářil, jako by se nic nestalo a ani já se k tomu nechtěla vracet. Choval se ke mně sice stejně jako předtím, ale párkrát jsem si všimla, jak po mně zlostně hodil očima, když si myslel, že to nevidím. Teď mi to vrací. Napřed ta výpověď, oficiálně, že se dělá reorganizace, ale vybral si jako náhodou zrovna mě, aby pak přijal tu mladou, asi si myslel, že ta mu dá. A včera mi napsal to hodnocení. Mizera jeden pomstychtivej.“ V tu ránu mi došla řeč a já jen rezignovaně pozorovala dno svého prázdného šálku.

„To je... Ne, promiň, Ilono, nechci bejt sprostá. Řeklas to manželovi?“

„To právě nemůžu a ani ty to tomu mýmu lvovi neříkej. Řekla jsem mu o tom hodnocení, ale kdybych mu to pověděla celý, tak by byl schopnej na toho mýho šéfa natvrdo vlítnout a bůh ví, jak by to celý dopadlo, ještě by mu něco udělal a oni by mi ho zavřeli. Krom tebe to nikdo neví. A promiň, že tě zdržuju, už musím vypadnout a jít vařit nebo budeme dneska v sobotu bez oběda.“ Zvedla jsem ze židle, ale Majka mě svou buclatou rukou rázně posadila zpátky a z kávovaru dolila do šálků.

„Ilo, počkej ještě. Tohle je celý strašně hnusný a trapný. Ale znám tě, vím, jaká seš a něco bych pro tebe měla. Chtěla bys dělat administrativu v autoservisu? Daně, mzdy, faktury, zakázky a tak, však víš.“

„V autoservisu?“ Na moment jsem se zamyslela, ale pak jsem se vděčně usmála: „No, vždyť ty papíry jsou všude stejný. Ve kterém? Ty o nějakém servisu víš?“

„No přece v tom, co má brácha od mýho prvního manžela, vždyť tam taky jezdíte s autem. Teď to dělá jejich dcera, ale ta za měsíc odchází na mateřskou a bejvalej se mě ptal, jestli bych o někom šikovným nevěděla. Tak kdybys to chtěla vzít, já už se postarám, aby věděl, jak má jeho brácha brát to tvoje hodnocení.“

„Majko, to je super, ty jsi zlatá holka, dík. Ještě to doma proberu se lvem, ale to si piš, že to beru. Zvlášť, když to máš prakticky v rodině.“ Asi jsem si oddechla tak zhluboka, že prudkou změnu mojí nálady zaregistroval starý Majčin světle zrzavý kocour a vyskočil mi na klín.

„Hele ho kluka, lva v miniaturním vydání, teď fakt nemůžeš odejít. Ale jedno ti řeknu, Ilono.“ Majka rošťácky zablýskala šedýma očima: „Bacha, Pavel, ten tvůj budoucí šéf, je taky na ženský... Ale neboj, je to gentlas par excellence, bude ti jen otvírat dveře, uklánět se ti a chválit, jak ti to sluší.“

Neudržela jsem se, vyprskla smíchy a pobaveně hodila svou blonďatou hlavou. Pak jsem vzala toho zmenšeného lva tak něžně, jako by to bylo nějaké miminko a položila jsem ho zpátky na gauč, kde prve odpočíval: „Majko, dík ještě jednou, ale teď už fakt letím domů.“

Majka si přitáhla svou květovanou zástěru a uklidila zbytek bábovky: „A víš co, Ilo, vem zejtra toho svýho velkýho lva a přijďte na oběd, budu dělat svíčkovou.“