Vysadila jsem antikoncepci, Jirko, promiň

Vím, že to ode mě nebylo vůči manželovi Zdeňkovi fér. A asi mě neomlouvá ani fakt, že byl mým prvním a před milencem Jirkou jediným milostným partnerem. Byla jsem zkrátka taková hodná holka do doby, než se mi zbláznily hormony.

Na Zdeňka jsem se mohla ve všem spolehnout, miloval mě a udělal by pro mě první, poslední, ale jedna věc mi u něj scházela. „Žena má být dobývána,“ praví staré úsloví a já, než abych pokaždé čekala věčnost, až se uráčí ztéct mou pevnost, musela jsem přebírat iniciativu sama. „Dneska na to nemám myšlenky, zítra mě v práci čeká náročný den,“ vyslechla jsem si od něj mnohokrát. „Promiň, jsem strašně utahanej,“ bránil se jindy. A když se na můj bůhví už kolikátý pokus nechal konečně dotáhnout do postele, bývalo to z jeho strany takové chladné a bez vášně, jakoby o mě snad ani nestál.

„Tak jo, jednou to zkusím, stejně z toho nic nebude,“ rozhodla jsem se poté, co už mě přestalo bavit poslouchat Majku, jak s tím svým doma každou noc div nezbourají postel a Milušku, jak natajňačku dovádí s milencem v hodinovém hotelu. Otevřela jsem flirtovací seznamku a odpověděla na pár inzerátů.

„Tebe rozhodně ne!“ Zavrhla jsem jednoho, který mi hned v prvním mailu poslal fotku bůhví jestli svého přerostlého přirození, doprovázenou vulgárními oplzlostmi. „No, tak tebe radši taky ne!“ Odmítla jsem dalšího, který mě pro změnu zavalil dvěma stránkami hustého textu nářků, jaké má zoufalé manželství. Jenomže po pár dalších podobně nepoužitelných se objevil mail od Jirky, který zcela otevřeně se špetkou romantické touhy nabízel coby nezadaný mladý muž vedlejší vztah vdané ženě, které v žádném případě nechce zničit manželství.

„Tak jo, skočíme na kafe, dáme řeč, pak půjdeme každý pěkně domů, a to bude asi tak všechno,“ sumírovala jsem si to před první schůzkou s Jirkou a snažila přesvědčit sama sebe, že to tak bude lepší. Jenomže on, aniž by se o cokoli snažil, mě během chvilky vyvedl z omylu, roztřásl mi kolena a zpotil dlaně jak panně před deflorací. Ani mu moc dlouho netrvalo, než mě dostal k sobě domů, kde jsem beznadějně podlehla jeho charismatu a neuvěřitelně něžné závratně nespoutané vášni. Zapálil svíčky, pustil tichou hudbu, nekompromisně mě uchvátil, a když mě po nekonečně dlouhé a zároveň nepředstavitelně krátké chvíli zase pustil, šeptal mi do ucha, že vedlejší vztah není jen o sexu, ale též o vzájemném blizoučkém spolubytí. Nu a já byla spokojená, zblblá a zamilovaná.

Takhle jsme to s Jirkou táhli několik měsíců, scházeli se tak jednou za čtrnáct dní. Já se po vzoru klasika měnila z Jekylla v Hyda a zase zpátky, až jsem si jednou v jekyllovském rozpoložení uvědomila, že mi táhne na třicítku. Prudce a bez varování mi zazvonil biologický budík, který hovořil nekompromisně: „Přesvědčit Zdenka, přestat brát prášky a začít pracovat na potomkovi.“ „Ale co s Jirkou?“ Bránil se můj vnitřní Hyde. „Ten musí stranou! Navždy!“ Jekyll byl nekompromisní.

„Vysadila jsem antikoncepci, Jirko, promiň. Slíbili jsme si, že náš vztah nebude narušovat moje manželství a asi se budeme muset rozejít.“ Možná si dovedete představit, jak mi bylo, když jsem tuhle větu na další schůzce vyslovila před svým milencem. Ale Jirka byl formát a navrhl mi, že jestli budu chtít, můžeme se ještě nějakou dobu scházet jako dřív a důsledně používat ochranu. Nu, Hyde ve mně trochu zadoufal, já kývla a párkrát jsme to zkusili, ale už to nebylo ono, ani jeden z nás se nedokázal uvolnit. A tak jsme se rozešli s oním klasickým, že zůstaneme přátelé, přičemž jsme oba věděli, že po všem, co jsme spolu prožili, to prostě nemůže fungovat.

***

Malá Zdenička, ten úchvatný plod našeho chladného manželství se Zdeňkem dočista převrátila můj život naruby a odvála mého vnitřního Hyda do zapomnění. Ne tak docela Jirku, na toho jsem si občas s nostalgií vzpomněla, ale připadalo mi, jako by se náš hříšně krásný román odehrál někdy v minulém životě. Teď jsem tu byla pro rodinu a nic jiného nepřicházelo v úvahu.

Nakojit, nechat odříhnout, přebalit, pomazlit a dát spát. Radovat se z prvního překulení, z pasení hříbat, z vratkých krůčků. Poslouchat žvatlání a hledat v něm první slůvka. Těšit se z rozzářených Zdeňkových očí pokaždé, když přišel z práce a já mu podala Zdeničku do náručí. Přít se s ním, kdo má dnes výsadu koupání nebo u koho je Zdenička spokojenější. K tomu spousta krásných starostí, které zná každý, kdo byl kdy rodičem malého dítěte.

Zdeničce se podařilo urovnat stín rozdílných milostných potřeb v našem manželství. Ne, že bychom sex úplně vypustili, ale můj žebříček hodnot se změnil a občasné chladné pomilování se Zdeňkem mi stačilo. Tedy muselo stačit, jinou možnost jsem neměla a ani jsem po ní moc neprahla.

Jenomže víte, jak to v životě chodí a jak s námi dokáže osud zatočit, když se máme nejlíp a myslíme si, že se nemůže stát nic zlého. Když byly Zdeničce dva roky, tak nás Zdeněk zčistajasna opustil. Ne, neutekl od nás o své vůli, tragicky a ne vlastní vinou podlehl dopravní nehodě, když jeli se šéfem na nějaké firemní jednání.

Nebudu zde popisovat své zoufalství ze ztráty manžela, ani starosti ženy, která se ze dne na den stane vdovou samoživitelkou. Snažila jsem se být silná a všechno zvládat tak, jak bylo možné. Ale nejhorší byly noci, to přiznávám.

***

Nedlouho po Zdeňkově pohřbu mi zazvonil telefon, volal Jirka. „Na tebe tak teď mám myšlenky,“ prošlo mi hlavou a vytípla jsem ho. Druhý den zavolal znovu, zase jsem to nevzala, ale když se ozval i třetí den, tak jsem přijala hovor.

„Ahoj Růžičko,“ oslovil mě opatrným hlasem přezdívkou, kterou si tehdy dávno pro mě vymyslel. Nenechal mě odpovědět a pokračoval: „Vím všechno, mohu ti... mohu vám oběma nějak pomoct?“

Beze slova jsem to položila. Vždyť můj vnitřní Hyde je jednou provždy mrtvý. Jakmile se mi slovo mrtvý promítlo do mozku, vzpomněla jsem si na Zdenka a rozbrečela se.

Druhý den jsem Jirkovi sama zavolala, nenechala ho promluvit a odpověděla mu na jeho otázku: „Jo, můžeš mi pomoct, aspoň se před někým vybrečím.“ Sama nevím, proč jsem byla na Jirku naštvaná, vždyť on přece za nic nemohl, a to, co mi kdysi dal, bylo krásné. Ale asi jsem se podvědomě zlobila na osud, na celý svět a potřebovala jsem hromosvod. A taky jsem nechápala, jak Jirka může vědět, co se stalo.

***

Poprvé jsme se s Jirkou sešli hned následující den na zahrádce jedné cukrárny, já samozřejmě přišla i se Zdeničkou. Nevím, jestli to byla nějaká Jirkova tajná taktika nebo spíš náhoda, ale já mu toho ani nestihla moc říct, protože on se skoro celý čas věnoval mé dceři. Na první pohled si padli do očí, kreslili spolu obrázky barevnými křídami, hledali tvary zvířat v oblacích na obloze, tajně mi objednali největší zmrzlinový pohár, když jsem nedávala pozor a vymysleli spoustu dalších roztomilých blbostí. Paradoxně mi to pomohlo mnohem víc, než kdybych se před Jirkou vypovídala, jak jsem měla původně v plánu.

„Nebude to vadit tvé manželce, určitě už nějakou máš?“ Zeptala jsem se Jirky na závěr, když mi nabídl další setkání ve třech.

„Ne nemám,“ odpověděl. Pak chtěl něco dodat, ale rozmyslel si to, tušil, že by mě tím mohl ranit. Nicméně já ne nadarmo studovala psychologii a vyčtla jsem z řeči jeho těla, že na mě čekal. Tím mě úplně dostal.

Ano, přiznávám, jsem špatná ženská a to, že jsem se znovu intimně sblížila s Jirkou ani ne čtvrt roku po pohřbu, nebylo vůči Zdeňkovi fér. Ale v Jirkovi jsem nalezla něco, co jsem vůbec nepředpokládala. Ne náhradu za ztraceného manžela, ale pevného muže s ne zrovna nevinnou minulostí, který to tak dlouho zkoušel, až si nakonec vybral. A takový chlap, když se jednou rozhodne, tak už to má definitivní.

Před časem mi Jirka navrhl, že by se mnou chtěl mít dítě. Trochu mě zamrazilo, já si vzpomněla na to, jakou tragédií skončilo Zdenčino rané dětství, a odmítla jsem. Vysvětlila jsem mu své pocity a požádala ho, aby počkal, než tuhle myšlenku vstřebám.

Včera poté, co jsme dali Zdeničku spát, jsem na Jirku sehrála menší divadlo. Zapálila jsem svíčky a pustila tichou hudbu, jak to kdysi dělával on. Pak jsem ho vzala za obě ruce a s jistou obměnou zopakovala větu, kterou jsem mu už jednou řekla: „Vysadila jsem antikoncepci, Jirko. Promiň, že mi to tak dlouho trvalo, ale teď už jsem opravdu tvá.“ Neodpověděl, popadnul mě do náručí...