„Jsem ti říkal, abysme sem nejezdili, no ne? Pivo mají hnusný, večeře byla připálená, bude mi z ní blbě a zase se v noci nevyspím. Víš přece, že když nejsem ve svý posteli, tak nemůžu usnout. Je tady nuda, měli jsme zůstat doma.“
Seděl jsem po večeři před ubytovacím zařízením, popíjel lahodný zlatavý mok s bílou pěnou, po chutném špízu s opečenými bramborami jsem měl v žaludku jako v pokojíčku a pozoroval vnuka Lukáška, jak se se zaujetím pětiletého caparta houpe na houpačce. Ten kluk je snad na pružinu, za celý den jsme spolu procourali spoustu kilometrů v malebné přírodě na Vysočině a on, než aby padnul únavou, řádí s ostatními dětmi jako čertík.
Koukal jsem na rej drobných vlnek na hladině přilehlého rybníku a přemýšlel o dvojici, sedící u vedlejšího stolku. Léty vykrmený muž s pleší neustále přejížděl těkavýma očima z jedné věci na druhou a v pravidelných intervalech se navážel do ženy po své levici. Hezká tmavovlasá usměvavá paní. Ve tváři i v postavě měla sice vepsaný věk naší generace, mohlo jí být tak přes padesát jako jejímu muži a koneckonců jako mně též. Bylo na ní vidět, že se snaží udržet dobrou náladu a určitě by se jí to dařilo, nebýt neustálých invektiv jejího protějšku. Přišlo mi, jako bych ji odněkud znal, ale nedokázal jsem si vzpomenout.
O něčem podobném jsem kdysi snil. Tedy ne o tom, že bych svou partnerku ponižoval na veřejnosti, ale o tom, jak bych si s ní v pohodě užíval život v době, až děti vyrostou a my spolu zůstaneme sami. Leč nebylo mi dáno, manželství se nám už dávno rozpadlo, já od té doby zůstal víceméně sám a na mou dávnou choť mi, obrazně řečeno, zůstala vzpomínka v podobě vnuka. Syna naší dcery, kterého jsem si už druhým rokem vzal na starost na týdenní dovolené a se kterým si užíváme spoustu legrace.
„Dědo, viď, že půjdeme tou delší trasou?“ Ptal se mě Lukášek hned při snídani, když jsme plánovali program na dnešní den.
„Nu, nevím, nevím, Luky, za hodinu má začít pršet, tak uvidíme, jak se to vyvrbí,“ ukazoval jsem mu na mobilu na mapě, jak se do naší oblasti blíží bouřkové mraky.
Nakonec jsme navzdory všemu meteorologickému varování ohledně vydatných srážek vyrazili na desetikilometrový okruh lesem a natruc stahujícím se mračnům nad hlavami zavrhli i několik zkratek, kterými bychom se dostali dřív domů. Průtrž nás zastihla až zhruba půlhodinu před cílem, to nejhorší jsme přečkali v náhodně objeveném odpočívadle se stříškou a zbytek doběhli v pláštěnkách. Promočené boty přece uschnou, Lukášek byl šťastný a jediná jeho nespokojenost spočívala v několikrát zopakované otázce: „Dědo, proč nerostou žádné houby, když loni jsme jich našli několik košíků?“ Po vysvětlení, že bylo příliš sucho a začnou růst, až se čerstvě napršená voda pořádně vsákne, jsem musel vnukovi slíbit, že v následujících dnech budeme stav hub v přilehlých lesích pečlivě kontrolovat.
Houbová konverzace mezi mnou a Lukáškem proběhla těsně před jeho odchodem na houpačku a nezůstala bez povšimnutí dvojice u vedlejšího stolu. Zatímco nerudný plešoun stačil k výčitkám své manželky přidat tvrzení, že z toho mizernýho počasí určitě nastydne a že to bude její vina, ona věnovala krátký obdivný pohled Lukáškovi a na mě se nenápadně usmála.
„Vrz, vrz. Vrz, vrz.“ „Šplouch.“ Pohodový večer dokreslovaly zvuky pravidelného vrzání dětských houpaček a občasné šplouchnutí, když se na hladině rybníka kmitla kapří hlava. Po chvíli vrzání ustalo a Lukášek se přihnal k našemu stolku s otázkou: „Dědo, můžu si dát limonádu?“
„Jasně, indiáne, skoč si na bar a popros servírku, ať to napíše na pokoj číslo devět,“ odpověděl jsem mu. Poslední slova už možná zanikla v dusotu jeho dětských tenisek směrem dovnitř k baru, ale nedělal jsem si starosti, byli jsme tu už třetí den a Lukášek dobře věděl, jak to funguje s limonádou, zmrzlinou a ostatními pochutinami, které jsou tady k mání.
Třetí den tu byli i manželé od vedlejšího stolu, a jakmile se Lukášek vrátil se sklenicí žluté bublinkaté tekutiny, byli jsme oba svědkem další klasické scénky. Plešoun vytáhl cigaretu z krabičky, vložil si ji do úst a významně pohlédl na brunetu, která mu vzápětí připálila. Poté přelétl očima jejich stolek, a když na něm nenašel popelník, obrátil zrak k parapetu okna, kde těchto kuřáckých nádobek stálo hned několik vedle sebe. Bruneta tentokrát nezareagovala dostatečně včas, za což se od svého chotě dočkala jízlivé otázky: „No, to mi ten popelník ani nepodáš, ty odkvetlá nádhero?“ Dlužno dodat, že plešoun nebyl nikterak tělesně postižený, ba ani zraněný, neb už párkrát ho bylo možno přistihnout při svižném popoběhnutí. Naposledy tak učinil těsně před večeří, když se hrnul obsadit stůl v jídelně, který byl umístěn nejblíž ke dveřím do kuchyně, a tudíž býval obsloužen jako první.
„Dědečku, proč se tomu pánovi tady nelíbí, když je tu tak hezky?“ Netuším, co do té žluté limonády přidávají, sám jsem ji ještě neochutnal, ale možná za to nemohla, neb Lukášek dokázal být poněkud netaktně zvědavý i za daleko prostších okolností. Nicméně postavil mě do lehce prekérní situace a já bleskově vymýšlel úhybnou odpověď, něco ve smyslu, že mu to vysvětlím později nebo tak nějak. On si mé krátké zaváhání vysvětlil dětsky po svém a vytasil se s další otázkou: „Dědečku, proč si ten pán nedošel pro popelník sám? Vždyť jsi mi přece říkal, že takové věci nejsou glaka... galantní.“
Všimli jste si někdy, jak z některých lidí vyzařují emoce do všech směrů a vy je poznáte, aniž byste jim viděli do obličeje. Oba manželé k nám seděli šikmo napůl bokem a napůl zády a já měl najednou dojem, jako bych zachytil tsunami prudkého nesouhlasu a ublíženosti od plešouna, a vedle toho drobné vlnky pobavených díků od brunety. Nechal jsem se strhnout situací, neodhadl, že pětileté dítko často vezme vážně to, co dospělák řekne žertem a Lukáškovi jsem na jeho otázku sotva slyšitelným šeptem odpověděl: „No, Luky, já vlastně nevím, možná nemá nohy.“
Nicméně to moje malé zlatíčko zareagovalo jako výkonný zesilovač. Lukášek udiveně pohlédl pod vedlejší stůl, usoudil, že plešounovi dolní končetiny rozhodně nechybí, zmateně vyskočil ze židle, udělal pár kroků, pohlédl mu zpříma do očí a nahlas na celou terasu vypálil otázku: „Pane, copak ty nemáš nožičky?“
„Umravněte si toho svýho spratka, člověče!“ Odsekl plešoun a zbrunátněl ve tváři. Koutkem oka jsem zahlédl i tvář jeho manželky, též trochu zrůžověla, ale spíš potlačovaným smíchem než čímkoli jiným. Jasně, prodavačka z hypermarketu, rozsvítilo se mi v hlavě, odtud ji znám. Ale ze kterého a kde, to jsem si v tu chvíli ještě vzpomenout nedokázal.
Nu, co vám mám povídat, zbytek týdenní dovolené jsme s Lukáškem strávili převážně v lese, parádně jsme si to užili, několikrát zas zmokli, nachodili další spoustu kilometrů a ke konci našli i pár hub. Když jsem ho pak vracel rodičům, musel jsem mu slíbit, že si to napřesrok zopakujeme. Jen společnosti oněch dvou prapodivných manželů jsme od onoho večera už byli ušetřeni, plešoun si dokázal ohlídat, aby se s námi potkávali co nejmíň.
***
O rok později na utajeném místě ke mně promluvila ta tmavovlasá usměvavá paní:
„Ano, Richarde, moc ráda s tebou a s tvým vnukem pojedu na dovolenou. Ale letos ještě ne, až napřesrok, to snad už bude za mnou rozvodové řízení. Do té doby si musíme vystačit s našimi tajnými schůzkami, nemůžu dopustit, aby se o nás dvou teď Filip dozvěděl. Pak s tebou půjdu kamkoli, mám tě ráda, však ty to dobře víš. Otevřel jsi mi oči a já si snad poprvé v životě připadám jako žena, jsem s tebou šťastná. Teď ale promiň, už musím domů. A ty hrnky od kafe umeju já, nemůžeš mě přece pořád obskakovat.“
