Vydírání

„Mílo, potřeboval bych si s tebou promluvit. Víš, provedl jsem hroznou věc a vůbec bych se ti nedivil, kdybys mi kvůli tomu rovnou postavila kufr před dveře a vyhodila mě.“

Před očima se mi vybavily chvíle před šesti léty, kdy Michal dorazil z nějaké akce dlouho po půlnoci. Tehdy jsem se tvářila, že spím, ale potichu jsem ho pozorovala. Nebyl opilý, ale takovým zvláštním způsobem tiše rozjařený a navíc sotva znatelně voněl ženským parfémem. Několik následujících dnů se choval, jako by v jeho nitru proti sobě bojovala dvě různá já. Chvilkami se uzavíral sám do sebe, zasněně se věnoval svému mobilu a ani na moment ho nespouštěl z dohledu. Pak si najednou uvědomil moji přítomnost a snažil se ke mně být milý, jak už jsem ho dlouho nezažila, jako by mi chtěl cosi imaginárního vynahradit.

Tehdy mě napadlo, že si té noci nejspíš něco začal s nějakou cizí ženskou, ale jistotu jsem neměla. Trápily mě pochybnosti, nevěděla jsem, jestli se mám cítit uražená a ponížená nebo jestli jen zbytečně žárlím a všechno si pouze domýšlím. Bojovala jsem vnitřní boj a nedovedla pochopit, že by mi něco takového někdy dokázal udělat. Když už jsem se téměř rozhodla, že na něj vyrukuju s přímou otázkou, začal se Michal měnit. Chvíle skrývaného snění u mobilu řídly, až úplně ustaly a jeho láskyplné projevy vůči mně nabraly na takové intenzitě, kterou jsem si pamatovala snad jen z doby zamilovanosti na počátku našeho vztahu.

„Něco si zkusil, chvilku si užíval, pak si spálil prsty a najednou si začal vážit toho, co má doma.“ Říkala jsem si tehdy sama pro sebe a pociťovala přitom zadostiučinění, které dokázalo přebít žárlivost. Když se po nějakém čase vrátil do úplně normální role občas trochu nabručeného, ale spolehlivého manžela a otce našeho dítěte, byla jsem ochotna na vše s úlevou zapomenout. Oddechla jsem si, že se do té cizí ženské nezbláznil natolik, že by od nás odešel a vzpomněla jsem si, že kdybych před časem na poslední chvíli nezatáhla za záchrannou brzdu, mohlo se mi stát něco podobného.

***

Po těchhle vzpomínkách jsem se myšlenkami vrátila do současnosti. Předminulý týden byl Michal na nějaké oslavě, přišel domů zase pozdě a situace se odstupem šesti let začala opakovat skoro jako přes kopírák. Zase ty chvíle zasnění, tentokrát ne u mobilu, ale u noťasu, zase ta zvýšená a naoko příjemná pozornost vůči mé osobě. Jako by si na jedné straně užíval zakázaného ovoce a na druhé straně měl výčitky svědomí. Byla jsem naštvaná, cítila se poníženě a chtěla mu to vpálit i s úroky za minule, ale opanovala jsem se. Kvůli rodině a teď už dvěma dětem jsem zatnula zuby a snažila se nedat na sobě nic znát. „Však ho to zase přejde,“ věřila jsem a připravila si na něj malý trik jako odškodné „na odpuštěnou.“ Až mu to zase krachne a on se ke mně bude snažit být nejmilejší, vyrazím z něj ten zlatý prsten, co už mi tak dlouho slibuje.

Jenomže tentokrát se vše vyvíjelo trochu jinak. Už po pár dnech přestal Michal tiše vrkat u obrazovky a začal být nervózní. Sice se na mě snažil být milý, snad ještě víc než tehdy před léty, ale moc mu to nešlo. Spíš to na mě dělalo dojem, jakoby byl myšlenkami bůhvíkde a skrýval před mnou nějaký průšvih. Jeho prosba o rozhovor se zmínkou o sbaleném kufru mě tedy nepřekvapila, ale nahnala mi pořádnou dávku obav. Nevěděla jsem, oč jde a najednou jsem dostala šílený strach o rodinné hnízdo, které pro mě vždycky bylo, je a bude vším.

„Mílo, klidně mi rovnou nafackuj, nic jinýho si nezasloužím, jsem debil.“ Začal opatrně se sklopenýma očima a sebemrskáním. Asi se snažil mě dopředu trochu obměkčit, ale podařilo se mu akorát prohloubit moje obavy.“

Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Podvědomě jsem se přepnula do role matky, čekající na přiznání dítěte, které vyvedlo nějakou pořádnou lumpárnu, rozhodně větší, než rozbití okna ve škole. „Tak spusť, ale celou pravdu a najednou,“ pobídla jsem ho napjatá jako struna.

„Víš, Mílo, já jsem ti zahnul. Já... já jsem to vlastně ani nechtěl, ale přišlo to nějak samo, odpust mi to, jestli můžeš. Vím, že jsem ti tím strašně ublížil, miluju jenom tebe, ale teď mám strašnej průser.“ Mluvil překotně, jakoby to byl jen úvod, který chtěl mít co nejrychleji za sebou a mohl přejít k čemusi zatím neznámému, ale ještě horšímu. Snad, že jí udělal dítě nebo mi přitáhnul domů nějakou pohlavní chorobu.

Zamrazilo mě. Tak je to pravda. A to před šesti léty bylo nejspíš taky pravda. I když jsem to tehdy dokázala přijmout a sama pro sebe uzavřít, teď se mi to vrátilo s mnohonásobnou intenzitou. Ale dokázala jsem sebrat tolik síly, že jsem se od toho odpoutala, abych se mohla soustředit na problém, kvůli kterému se mi teď ke všemu přiznává. Jen jsem se napružila a trhla hlavou, aby pokračoval.

„Vydírá mě,“ pokračoval. „Musela si mě nenápadně vyfotit a prohrábnout mi kontakty, asi když jsem se sprchoval. Poslala mi mailem fotky, kde je to jasný a jestli jí nezaplatím tři litry, pošle je i tobě a zničí nám manželství. Tak jsem jí tu trojku poslal na účet, abych měl pokoj, ale teď po mně chce dalších pět.“ Zmlknul a nasadil výraz psa, který se právě omylem vyčůral na vzácný kobereček pod konferenčním stolkem a teď čeká na potrestání.

„Sprchoval se u ní...“ „Fotky, kde je to jasný...“ Myslí mi prolétly barvité představy a prolnuly se s obrazy nahého Michala v naší koupelně a v manželské posteli. Zatočila se mi hlava a udělalo na zvracení. „Holka, teď musíš!“ Tahle myšlenka mě nakopla. Já beze slova vstala, otevřela domácí bar a dala si rovnou z flašky pořádný lok té dvanáctileté skotské, kterou si s Michalem tolik šetříme. Otřela jsem si rty hřbetem ruky jako nějaký alkáč a mlčky jsem mu podala láhev. Zůstala jsem stát, chvíli mlčela a pak jsem se zeptala zdánlivě mimo souvislost: „Pokolikátý jsi mi tohle už vlastně udělal?“

Opatrně se podíval na hrdlo láhve, jakoby z něj snad mělo vylézt nějaké strašidlo, pak si jen kratičce líznul a spustil: „Jen... jen jednou, přísahám... Už dávno... Tehdy jsem to rychle skončil a snažil se, aby ses o tom nedozvěděla... A... a teď jsem to chtěl udělat stejně, ale...“ Zmlknul a poprvé od začátku rozhovoru se mi dokázal podívat přímo do očí.

Něco se ve mně začalo lámat. Snad to bylo tím jeho přiznáním, snad tím rovným pohledem: „No a co hodláš dělat dál?“ Naservírovala jsem mu.

Stále se tvářil provinile, a pak se pokusil o hodně opatrný úsměv: „Nosit tě na rukou, jestli mi k tomu dáš příležitost a budeš o to ještě stát.“

Neodpověděla jsem. Řízena rozporuplnými emocemi jsem se otočila na podpatku, v předsíni na sebe hodila první, co mi přišlo pod ruku, rychle chňapla po klíčích a vypadla ven. Ani nevím, jak dlouho jsem courala po městě večerem a nocí, a vlastně ani nepřemýšlela, nechala podvědomí, ať si to zpracuje samo.

Ze stavu obluzení mysli mě vytrhl až nějaký úchyl v parku, kam bych za normálních okolností nešla snad ani ve dne. Něco zamumlal a začal se po mně sápat, ale já, než abych dostala strach, zasypala jsem ho nadávkami, které bych jinak v životě nevypustila z úst. Jako bych v ten okamžik ze sebe naráz vysypala všechnu nahromaděnou zlobu a emoce, včetně těch léta potlačovaných po první Michalově nevěře. Úchyl nic takového nečekal, spíš počítal, že budu křičet o pomoc nebo ho prosit, aby mě nechal, ale tohle ho natolik překvapilo, že se vylekal a zmizel ve křoví.

Mně se ulevilo, probudila jsem se do reálu, dostala strach a začala mi být zima, protože bylo pod nulou a já na sobě měla jen lehoučký plášť. Chvilku jsem přemýšlela, kde vlastně jsem, pak si chtěla zavolat taxíka, aby mě odvezl domů, ale nešlo to, neb jsem u sebe neměla ani peníze, ani doklady, natož platební kartu nebo mobil, prostě nic. Skoro celou cestu zpátky jsem běžela s jedinou vidinou, abych už byla v teple a v bezpečí. A s pevným rozhodnutím, co udělám. Doma jsem našla Michala sedět v kuchyni na židli s hlavou v dlaních, tak jsem ho poslala spát do obýváku a zalezla do ložnice.

***

Od té doby uplynuly další čtyři roky a mně trvalo hodně dlouho, než jsem dokázala Michalovi úplně odpustit. Tehdy té vyděračce už žádné peníze neposlal, ona se mu sice pokusila ještě párkrát vyhrožovat, ale nakonec to nejspíš vzdala, protože mně žádné fotky nedorazily. Michala nehlídám, přestože bych k tomu mohla mít důvod, jsem si jistá, že už mi nikdy nic takového neudělá. Nedokážu říct proč, prostě to vím. Ten prsten mi nakonec koupil sám od sebe a já ho nosím prakticky pořád jako memento pro nás oba.