Bokovka

„Stavíš se u mě?“ Zeptala se naléhavě, jakmile jí na stole cinknul mobil s Tomášovým jménem. „Radko, promiň, tenhle týden to fakt nedávám. V práci je toho moc a navíc k nám dneska večer přijede syn s rodinou.“

Tomáš odložil telefon a zamyslel se. V duchu se zatoulal o pětatřicet let zpátky do doby, kdy se oženil. Byl mladičký, nebylo mu ani dvacet, když se jim s Pavlou po pár měsících manželství narodil syn.

Manželství se mu moc nevydařilo. Bodejť by mohlo, když v době sňatku Pavlu vlastně ani pořádně neznal. Ale tehdy byla taková doba. Do zaměstnání se vrátila hned pár měsíců po porodu. Jó, práce, ten šrumec okolo a kariérní postup, to bylo vždycky její. Kdyby to tenkrát šlo, byl by si vzal rodičovskou dovolenou, aby malého nemuseli dávat do jeslí. Stejně se o něj staral prakticky sám. A s láskou, prostě se v něm viděl. Však z něj nakonec vychoval pořádného chlapa, na kterého bylo spolehnutí. A který se před dvanácti léty osamostatnil a odstěhoval na druhý konec republiky.

„No nic, budu muset vyrazit, je pozdě a ještě mě dnes čeká dost práce. Začnu v účtárně, tam se je aspoň na co dívat.“ Vzal do ruky inventarizační čtečku, mávnul na kolegu a vyšel ze dveří. Cestou ho v souvislosti s milými a hezkými dámami v účtárně přepadly asociace. Na sex ta jeho Pavla nikdy moc nebyla. Jak šla do let a profesně postupovala výš a výš, tak se řeči typu „bolí mě hlava, nemám na to myšlenky, ráno brzy vstávám“ stávaly častější a častější. A dneska? Vlastně už ani pořádně nevěděl, kdy to bylo naposled. Snad někdy před čtvrt rokem.

V účtárně přejížděl čtečkou přes čárové kódy židlí, stolů, počítačů a dalšího vybavení. Bylo tam veselo, věčná šprýmařka Jaruška se před ním vyprsila, jestli by si ji nechtěl taky načíst. Zasmál se, že by rád, ale že jako na potvoru zrovna pro tenhle materiál nemá v systému kolonku.

Pak se tam objevil Květin syn, občas se pro ni stavoval cestou ze školy. Ten kluk se trochu podobal jejich Míšovi, když byl malý a Tomáše zase přepadly vzpomínky. Těch klukovin, co spolu kdysi prožili, spoustu chlapského dobrodružství. To ho naplňovalo. Učili se spolu, jezdili na kole, hráli fotbálek, chodili na výlety, všechno to uteklo jako voda. Než se nadál, byl Míša dospělý, osamostatnil se, vydal svou cestou a jejich byt byl najednou prázdný. Až na věčně vytíženou a nervózní Pavlu.

Tehdy o tom začal uvažovat, dlouho se nemohl rozhoupat, až to najednou udělal. Vlastně spíš než aby nějakou hledal, náhodou narazil na Radku. Nikdy jí nic nesliboval, na rozvod byl příliš staromódní. Ale tak jednou za týden či za čtrnáct dní k ní zaskočil. Na hodinku, na dvě se odpoutal od reality, bylo mu s ní hezky. Jí s ním také, to poznal. Před odchodem, když se nedívala, vzal bankovku a strčil ji složenou pod tácek s šálky od kafe. Zezačátku trochu protestovala, ale on věděl, že to potřebuje, a tak to obrátil v žert: „Radi, ber to tak, že jsi baristka  a připravila jsi mi tu nejluxusnější kávu na světě.“ Zasmáli se tomu, a pak už o tom nikdy nemluvili. Takhle se s ní schází už řadu let a nehodlá na tom nic měnit. Chtěl k ní zajít i dnes nebo zítra, ale bude to muset odložit na příští týden.

Zezačátku měl výčitky svědomí, že okrádá Pavlu o svůj čas a dává peníze někam, kam by vlastně neměl. Bylo mu hloupé, kdyby na to přišla. Jenže pak mu to celé přišlo postavené na hlavu. I když se zdržel u Radky, byl skoro pokaždé doma dřív než ona. A peníze? Každý má nějaké „koníčky,“ mnozí daleko nákladnější. Krom kola za nic neutrácí, je skromný, spokojí se s úplně obyčejnou výbavou. Pavla se o jeho soukromí stejně nestará, ta má jen tu svou práci.

***

Radka položila mobil na stůl. „Jestli nepřijde ani příští týden, tak mě z tohohle bytu už asi vážně vyhodí.“ Tak by si teď potřebovala položit hlavu na Tomášovo rameno a vypovídat se mu v náručí. A ještě předtím se chvilkou divoké něžné vášně nechat unést mimo tíži všedních dní. Též jí se v hlavě vynořily vzpomínky, na mysl jí přišel Ruda, její bývalý.

Otřásla se ještě i teď po těch létech. „Jak jsem si tehdy mohla vzít toho hrubého sobce? Ten se se mnou nikdy nemiloval, jenom mě pokaždé prostě použil.“ Vzpomněla si na nejhorší chvíle svého života. Čekala dítě, nesmírně se na něj těšila, ale nevyšlo to a potratila. Místo, aby ji Ruda podržel, jako by to udělal každý pořádný mužský, dal jí to za vinu a dokonce jí několikrát namlátil. Hádali se čím dál víc, když na ni tehdy ožralý vytáhl nůž, utekla a přespala v parku. Pak se jí najednou ulevilo, jednoho krásného dne se vypařil. Jediné, co jí po něm zbylo, byly dluhy, které musí splácet dodnes.

Tehdy se zařekla, že už nikdy nechce žádného chlapa domů. Měla pár krátkých známostí, které odešly tak rychle, jak přišly, a pak se najednou objevil Tomáš. Poprvé po dlouhé době zauvažovala, jaké by bylo s ním žít. Pak tu myšlenku rychle zavrhla, co kdyby se jednou změnil. Vždyť i Ruda býval ze začátku jiný. A vůbec, přece nebude nikomu ničit manželství.

Nemůže o sobě říct, že by byla šťastná. Zpočátku Tomášových návštěv si připadala jako prostitutka, ale pak si zvykla. Je skromná, ty vzácné chvíle duševní blízkosti a intimního spolubytí jí stačí. „Jsem ráda, že on je se mnou rád,“ říkala si a tahle prostá formulace jí stačila. A ty peníze, co jí dává? „Práci nemám nic moc, lepší při svém vzdělání a chatrném zdraví neseženu, a s touhle jeho pomocí ty dluhy aspoň jakž tak postupně platím. Jenomže kdyby to nedělal, nemohli bychom se scházet, já už bych byla dávno někde v partě bezdomovců.“

***

Radčin mobil znovu zacinkal. „Tak jsem to tady nakonec stihnul dodělat dřív, jestli můžeš, budu za chvilku u tebe.“

Tělem jí projelo vzrušení: „Jasně, budu se těšit, kdy dorazíš?“

„Za dvacet minut, pomalu můžeš postavit na kafe.“ Usmála se. Její úsměv nebyl ani vypočítavý, ani ironický, ani odevzdaný. Byl upřímný. Zvedla se, rozestlala postel a skočila do sprchy. Ve tváři se jí kmitla jiskřička úlevy a očekávání. 

***

Mechanicky schovala bankovku do psacího stolu. V duchu jí dozníval jeho uklidňující hlas, po těle cítila příjemné dozvuky milování. „Je draho,“ pomyslela si. „Jestlipak za mnou bude moct chodit dál?“ Věděla, že kdyby o něj přišla, byla by vyřízená nejen po finanční stránce. Pak mávla rukou, nechtěla si kazit tu právě prožitou krásnou chvilku: „Napeču ti ještě trochu cukroví, když ti tak chutnalo,“ pomyslela si a sáhla pro formičky.

Vzdaloval se od její garsonky v paneláku, v duchu ji ještě cítil v náručí. Uši mu vracely její slova při povídání a její vzdechy při milování. „Je draho,“ pomyslel si. „Jestlipak za ní budu moct chodit dál?“ Před očima se mu vybavily dva obličeje. Radčin dychtivý a vnímavý, vedle něj Pavlin chladný a netečný. „Po zimě jsem si chtěl koupit nové kolo a pár kousků výbavy,“ napadlo ho. Pak mávnul rukou: „Ale to nespěchá, bicykl počká, tohle je důležitější.“