Jak získat srdce zralé dámy

27. 11. 2022 7:07:07
„Mami, mohla bys mi zítra po obědě pohlídat Milušku a vyzvednout Pavlíka ze školky, prosím, prosím? Mně rozbolel zub, tak jsem volala doktorce, prý mám kliku, uvolnilo se jí místo a potřebuju tam být zítra před jednou.“

Věra se na moment zamyslela. Na zítřejší odpoledne byla domluvená s Petrem. S mužským, se kterým se opatrně po malých krůčcích sbližuje poté, co dva roky po smrti svého manžela konečně dokázala povystrčit hlavu z ulity smutnění a připustit si, že dožít zbytek života v jedné osobě by byla škoda. Ale pak ji napadlo, že zabije dvě mouchy jednou ranou a odpověděla dceři: „Ráda přijdu, Pavlíno, vždyť jsem tu drobotinu už týden neviděla a stýská se mi po nich. Ale vezmu s sebou Petra, jestli ti to nebude vadit, ať taky konečně pozná tebe a moje vnoučata.“

„Jasně, mami, v pohodě, budu vás oba čekat.“ Pavlína odložila mobil a tiše se usmála. „Konečně,“ pomyslela si. Máma jí dělala starosti, po smrti táty se stáhla do sebe a zpasivněla, ale polední dobou, co se seznámila s Petrem, začala znovu maličko ožívat. Ještě ho neznala osobně, máma se jí o něm jen párkrát zmínila a vypadalo to, jakoby se obávala jejich setkání a stále ho odkládala. Nicméně děti její myšlenky odvedly jiným směrem. Čtyřletý Pavlík, který loni na podzim nastoupil do školky, se teď večer začal pošťuchovat s ani ne tříletou Miluškou, se kterou je ona na mateřské. Přely se o to, kdo z nich půjde první do vody při koupání, tak poprosila manžela, aby uklidil po večeři a posbírala své ratolesti k večerním předspánkovým činnostem.

Věra si povzdychla. Veselého a poněkud extrovertního Patra měla ráda, ale věděla o něm, že je bezdětný a trochu se obávala, jak se vypořádá s těmi dvěma malými raubíři. Sice jí vždycky tvrdil, že mu taková drobotina nevadí, ale zkušenosti s nimi neměl a moc by ji mrzelo, kdyby to nějak nedopadlo. Proto se až doteď bránila jeho seznámení s rodinou, ale došlo jí, že to jednou udělat musí. Znovu vzala do ruky telefon, brnkla mu, že je změna plánu, že se zítra místo odpoledne v kavárně sejdou už o půl dvanácté u metra a pojednou k mladým. Jeho nadšená reakce ji příjemně překvapila, ale musela ji proti své vůli poněkud zmírnit sdělením, že Pavlínu rozbolel zub.

***

„Ahoj skorodcero jen maličko nevlastní. Můžu ti tak říkat a můžeme si tykat, viď?“ Přivítal se Petr s Pavlínou ve dveřích jejího bytu. Sice si za to vysloužil lehké načutnutí do kotníku od Věry, ale Pavlína to po kratičkém zaváhání vzala celkem pozitivně: „J... jo, skorotati.“ Střelila napůl překvapeným a napůl uznalým pohledem po své mámě a než stačila cokoli dalšího udělat, vložil jí Petr do dlaně maličkou kytičku fialek, kterou až doteď skrýval v aktovce. „Přivoň si, je pro tebe, tahle vůně je nejlepší přírodní lék na zmírnění bolesti zubů,“ dodal s mrknutím oka, a pak úplně stejnou kytičku dal i Věře, aby jí to nebylo líto.

Mezitím malá Miluška zvědavě vykoukla z dětského pokojíku, cože se to v předsíni vlastně děje. Jakmile uviděla cizího pána, rychle se schovala, ale pak jí to nedalo a opatrně vystrčila hlavu znovu. To už spatřila, jak tomu cizímu pánovi vyčuhuje ze sevřené ruky malá hlavička plyšové kočičky maňáska a zdánlivě bez cizího přičinění se roztomile rozhlíží ze strany na stranu. Miluška zapomněla na počáteční ostych, docupitala až k Petrovi a odvážně se zeptala: „Co máš, stlejdo?“

„Já jsem Micinka a chci k tobě, princezno, pohladíš si mě?“ Optala se kočička Petrovými ústy. Načež Miluška horlivě přikývla, nechala si kočičku navléknout na ruku a se široce rozevřenýma očima s ní začala poskakovat po předsíni.

Věřin údiv nad Petrovým entrée zvolna odezněl, podruhé ho už do kotníku nenačutla, naopak ho nenápadně pohladila po ruce. Přece jen ho už dost znala, a tak asi něco podobného podvědomě čekala a nyní jí prolétla myslí odvážná otázka, zda by se Petr neměl časem stát Pavlíkovi a Milušce nikoli strejdou, nýbrž dědečkem.

Pavlína odkvačila k zubaři, Věra s Petrem převzali Milušku do péče a vydali se s ní pro Pavlíka do školky. Kočárek ani nepotřebovali, neb to bylo prakticky za rohem, ale vzhledem k nedávné jarní přeháňce obuli vnučce slušivé červené holínky a druhé modré vzali s sebou Pavlíkovi.

„Žuch!“ „Uff!“ Jakmile paní učitelka přivedla Pavlíka ze třídy, ten se k babičce radostně rozběhl, až jí hlavou narazil do půvabně vypolštářovaného břicha. Babička ho vyzdvihla do náručí, on se k ní chvilku tulil, ale pak ho zaujalo něco jiného. „Pane, co to máš?“ Zeptal se napůl stydlivě a napůl zvědavě babiččina průvodce, když viděl, jak si tento člověk přejíždí po předloktí s úplně stejným, akorát hodně zmenšeným autem, s jakým se jezdí s rodiči a se ségrou na výlety.

„Nastav ruku, chlape,“ odpověděl mu ten pán. Oslovení chlape naplnilo Pavlíka pýchou, věděl, že si takto říkají jen velcí dospělí mužští. Zvědavě se přiblížil svou dětskou dlaničkou k autíčku, to opsalo v Petrově ruce dvouzatáčkový oblouk a přisálo mu mezi prsty.

Pavlík se s menší námahou čtyřletého předškoláka nasoukal do přinesených holínek a rodinka se vydala ven. Vzali to oklikou s několika zastávkami. Když míjeli hlavní silnici, zapředl Petr vážnou debatu s Pavlíkem na téma značek projíždějících automobilů a skoroděda projevoval nehrané nadšení pokaždé, když skorovnuk poznal, co zrovna jede kolem nich. Pokud Pavlík zaváhal, Petr mu poradil, podle čeho to které auto nejlépe pozná. O kousek dál v parku se pro změnu věnoval Milušce, přirovnávali spolu jednotlivé rostliny k pohádkovým bytostem. Z tulipánů se rázem stali smělí princové, z narcisek křehké princezny a z právě rozkvétajícího kaštanu samotný mocný pan král. Miluška byla nadšená a jen vyvalovala svá dětská kukadla.

O kousek dál uprostřed parku na malém prostranství, ohraničeném několika lavičkami došlo k legrační příhodě. Milušku s Pavlíkem nesmírně přitahovaly podobně jako všechny děti nevelké mělké kaluže. Když já byl malý, taky jsem takové louže miloval, nevíte náhodou, čím to je? Odvážnější Pavlík se k jedné takové postavil, trochu nesměle do ní strčil špičku holínky a tázavě se podíval na babičku. Ta se tvářila, že nic nevidí, zato Miluška si toho všimla a toužebně se zahleděla do toho miniaturního jezírka s ani ne centimetrovou hloubkou.

„Tak, děcka, hurá do louže!“ Zavelel v tu ránu Petr, udělal velký krok a tak, jak byl v polobotkách, šlápnul doprostřed louže. Děcka na nic nečekala a hned se v holínkách vrhla za ním. Nastalo miniaturní vlnobití, doprovázené hlasitým dětským výskotem, nad nímž Věra nejprve obrátila oči v sloup, ale pak jí to nedalo a hlasitě se rozesmála.

„To je dneska mládež!“ Utrousila nevrle zrovna procházející postarší upjatá ženština v nevkusném klobouku. Kalužní vlnobití sice nemělo nejmenší šanci se k ní přiblížit, natož ji nějak ohrozit svými drobnými kapičkami, ale zato v ní dokázalo vzbudit prudký nesouhlas. Na moment se zastavila, očima zasršela pár blesků, načež se otočila na podpatku a nekompromisním krokem, doprovázeným výraznými výkruty pozadí odplula do neznáma.

Výsledkem mise do onoho maličkého oceánu byly vedle umáčených Petrových polobotek dvě šťastně rozesmáté děti, načež se celá skupina vydala směrem k domovu. Tam je uvítala Pavlína, která se mezitím stačila vrátit se spravenou šestkou vpravo dole. Převzala si Milušku s Pavlíkem, Petrovi vnutila náhradní ponožky svého manžela, uvařila kávu a všechny pohostila vlastnoručně upečenou mramorovou bábovkou od včerejška.

Dlužno dodat, že babička Věra nemohla toho večera dlouho usnout. Jednak se jí honily hlavou vzpomínky na právě prožitý poněkud překotný den a jednak v ní zrálo rozhodnutí. Petrům přístup k malým dětem jí sice velice příjemně překvapil, ale kladla si otázku, zda by dokázala být šťastná s natolik akčním člověkem, jakým je právě on. Postupně kladla na misky pomyslné váhy důvody pro a proti, až dospěla k definitivnímu závěru. Od té chvíle bylo vše jasné a dané, neb pokud žena Věřina formátu učiní nějaký závěr, tak si ho každopádně a bezesporu dokáže prosadit.

***

Dnes je první adventní neděle, mladí si udělali čas pro sebe a hned ráno odvezli Pavlíka s Miluškou k Věře a Petrovi. Nadešel den velkého pečení vánočního cukroví, při kterém si všichni užívají spousty zábavy, když vnoučata roztomile asistují prarodičům a dychtivě ochutnávají první voňavé výtvory. Jen ty novotou zářící snubní prsteny si babička s dědečkem pro jistotu na chvíli odložili, aby si je neupatlali od těsta.

Autor: Jan Pražák | neděle 27.11.2022 7:07 | karma článku: 34.86 | přečteno: 2488x

Další články blogera

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 29.31 | Přečteno: 2031 | Diskuse

Jan Pražák

Máte rádi českou klasiku?

Pokud čekáte duchaplné povídání o velikánech české klasické literatury nebo hudby, tak vás bohužel zklamu. Budeme se věnovat něčemu daleko přízemnějšímu, leč možná o to příjemnějšímu. Čemuže tedy? No přece jídlu.

25.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 26.74 | Přečteno: 676 | Diskuse

Jan Pražák

Jak musela jít Maruška kvůli Frantovi na kožní

„Dneska na mě budeš muset být strašně opatrný a hýčkat si mě jako v bavlnce, jako kdybych byla porcelánová panenka,“ varovala mě Maruška, když jsme si telefonicky domlouvali popracovní schůzku v cukrárně.

22.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 25.56 | Přečteno: 883 | Diskuse

Jan Pražák

Jak jsem prchl z postele do skříně

Jaro bylo v plném proudu, já se pilně připravoval na maturitu a byl jsem beznadějně zamilovaný. O to víc, když objekt mé lásky spolužačka Blanka na sklonku zimy podlehla mým svodům a dala mi vše, co jen může holka klukovi dát.

19.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 27.38 | Přečteno: 797 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 320 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 287 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.76 | Přečteno: 504 | Diskuse
VIP
Počet článků 2119 Celková karma 31.17 Průměrná čtenost 1302


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...