Postižené dítě
Jenomže já byla vnitřně přesvědčená, že tento krok prostě učinit musím. Ačkoli jsem s Milanem žila už celkem dost dlouho, nikdy jsem nenašla odvahu k tomu, abych mu o sobě pověděla celou pravdu. Věděl jen to, že jsem ve svých pětačtyřiceti létech rozvedená a bezdětná, a že vlastní dítě už mít nemohu. Nevěděl však, že se k podobnému kroku chystám už několik let, že bych si moc přála, abych na to nebyla sama a že právě v něm spatřuji člověka, který by do toho byl se mnou schopen a ochoten jít.
Stála jsem tedy před nelehkým úkolem svěřit se mu se svou ne zrovna růžovou dávnou minulostí. Na jedné straně jsem toužila, aby stál při mně, ale na druhé straně jsem věděla, že si to děvčátko vezmu, i kdyby mě kvůli tomu měl opustit. Byl sobotní večer a já mu místo přímé odpovědi ovinula ruce okolo ramen: „Milane, je to na trošku delší povídání, pojď, otevřeme si láhev vína, pohodlně si sedneme a já ti na sebe něco prozradím. Jak se zachováš, nechám jen a jen na tobě.“
Temně rudá tekutina se zaleskla v našich číších a já se pustila do zpovědi: „Před dvaceti léty jsem byla těhotná. Nesmírně jsem se těšila na mateřství, ale něco nebylo v pořádku, a tak jsem absolvovala hlubší vyšetření, které u mého dítěte potvrdilo Downův syndrom. Úplně mě to sebralo. Byla jsem postavená před dilema, zda si to dítě nechat vzít nebo ho donosit a pečovat o postiženého člověka.“
„Milane, neustála jsem to a udělala, co mi všichni radili... Promiň...“ Vzpomínky byly natolik silné, že jsem se rozbrečela a na chvíli přestala mluvit. Milan vzal moje ruce do svých dlaní, mlčel, já z jeho očí vyčetla účast a překvapení. Teprve po chvíli jsem pokračovala: „Rozum mi říkal, že jsem se rozhodla správně, ušetřila onoho človíčka těžkého života a sama se vyhnula spoustě vážných a obtížně řešitelných starostí. Ale cit, Milane, cit mi jako kladivem bušil do svědomí a křičel na mě, že každý má právo žít. Každý člověk přijde na tenhle svět s nějakým úkolem a měl by dostat šanci ho splnit. Nevím, jestli mi rozumíš, ale já najednou věděla, že jsem propásla svoji příležitost naplnit vezdejší bytí někomu, kdo to opravdu potřebuje, aby se duchovně posunul někam dál.“
Milan se přesunul ke mně na pohovku, pevně mě objal a já mluvila dál. Připadalo mi, že to ani není můj hlas, jakoby za mě mluvil někdo jiný a já byla pouhou posluchačkou: „Milane, asi už chápeš, že se mi nikdy nepodařilo tohoto pocitu zbavit, a jakkoli jsem se ho snažila přebít kariérou nebo čímkoli jiným, zůstává ve mně stále. Vnímám to jako svůj nesplněný úkol a před časem jsem se rozhodla nalézt postižené dítě. Přijmout ho k sobě a pokusit se mu vynahradit to, co jsem nebyla schopná poskytnout tomu, které jsem si tehdy nechala vzít. Milane, promiň, že ti to říkám až teď, miluji tě a vím, že nemám právo tě nutit, abys se mnou zůstal, až si tu holčičku vezmu. Ale byla bych šťastná, kdybys...“ Více nebylo třeba říkat, Milan mi položil prst přes rty, podíval se mi do očí a v jeho tváři se zračil smutek.
„Markéto, odpust, ale to je šílené. Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Vždyť ty jsi přece neudělala nic špatného, takhle by se rozhodl každý. Nechceš si to ještě rozmyslet?“ Milan mě sice stále držel v náručí, ale já z něj cítila nesouhlas a nepochopení. Nevěděla jsem, jestli se mě snaží utěšit a přimět ke změně rozhodnutí ve snaze, aby mi ulevil nebo z obavy aby se nedostal do situace, že se mnou bude muset vychovávat postiženou holčičku.
„Nechci, Milane, jsem pevně rozhodnutá,“ cosi se ve mně vzedmulo, nedokázala jsem se vcítit do jeho myšlenek a začala mluvit úsečně: „Vidím, žes mě nepochopil. Jestli chceš, vem si čas na rozmyšlenou.“
***
Tím jsme onoho večera ukončili náš rozhovor. Celou noc jsem nemohla usnout a ráno se stalo to, čeho jsem se obávala. Milan se mě ještě jednou snažil přemluvit, abych si to rozmyslela, a když zjistit, že se mu to nepodaří, mnoha rozvitými omluvnými větami mi zdůvodňoval, proč ode mě odchází. Ještě téhož dne se sbalil a odstěhoval, a já se mu paradoxně ani moc nedivila. Postavila jsem ho před hotovou věc, nedala mu šanci odporovat, a vlastně jsem ani nevěděla, jak bych se zachovala v jeho situaci.
Nicméně Evičku jsem si k sobě vzala a náš první společný půlrok byl nejnáročnější. Evička přišla z ústavu v zanedbaném stavu a mě stálo obrovské úsilí, abych ji naučila aspoň základním způsobem komunikovat se svým okolím. V jedné věci jsem však měla kliku, vykonávala jsem administrativní práci ve firmě, jejíž šéf mi už tehdy umožnil dělat co nejvíc s domova a být tím pádem stále s ní.
Nelitovala jsem, ani jednou jsem neměla pocit chybného rozhodnutí, Evička mi dokázala vynahradit veškeré těžkosti mého nového života, a že jich nebylo zrovna málo. Nedovedete si však představit, jakou mi dělaly radost všechny drobné pokroky, kterých byla ve svém stavu schopná dosáhnout. Možná právě díky své jednoduchosti uměla velice rychle přijmout změnu prostředí, první slovo, které přede mnou vyřkla, bylo „maminko.“ Jakmile se jí to podařilo, opakovala ho stále dokola a tvářila se přitom jako nejšťastnější tvor pod sluncem.
Po půl roce se stalo něco, nač do smrti nezapomenu. Bylo nedělní odpoledne, zrovna jsme se vrátily za procházky, Evička trochu zlobila a nebyla k utišení. Vtom zacinkal zvonek u dveří, já ji s myšlenkou kdo to sem zrovna teď leze, vzala na ruku a běžela otevřít. Stál tam Milan.
Nechci z toho dělat červenou knihovnu, řeknu to s trochou nadsázky, Milan si prostě vzal hodně dlouhou dobu na rozmyšlenou, než dokázal přijmout mé rozhodnutí, před které jsem ho tehdy bez varování postavila. Oba jsme cítili, že není třeba žádného vysvětlování, prostě jsme navázali tam, kde jsme před půl rokem skončili a já velice brzy pochopila, jak nám ta pauza byla prospěšná. Tedy spíš Milanovi než mně, protože teď už přesně věděl, do čeho jde, udělal to dobrovolně a já vycítila, že z lásky k mé osobě.
Milanovi sice nějaký čas trvalo, než se dokázal s Evičkou sžít, respektive než si zvyknul, že ona je trochu jiná než ostatní děti jejího věku. Ale o to víc k ní přilnul, ona to ve své přirozené jednoduchosti vycítila a neměla nejmenší problém vzít ho jako tátu.
***
Před několika dny jsme oslavili Eviččiny devatenácté narozeniny a já ani jedinkrát nezalitovala, že jsem si ji tehdy před patnácti léty vzala k sobě. Dle slov odborníků se dostala nejdál, kam byla vzhledem ke svému postižení schopná a já jsem vděčná Milanovi, že se se mnou po počátečním zaváhání na její výchově podílel. Eva pracuje v chráněné dílně, odkud nám v den svých narozenin přinesla vlastnoručně vyrobený nádherný adventní věnec a já se přiznám, že jsem se nad ním rozplakala. Byly to slzy štěstí a díků osudu za to, že mi dal v životě druhou šanci.
Jan Pražák
Obchodník musí umožnit platbu v korunách a do určité výše i v hotovosti
„Honzo, líbilo by se ti, kdybychom místo korunami platili eury a navíc jenom bezhotovostně?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku, jakmile jsme si lokli kávy a dali první sousto větrníku v naší oblíbené cukrárně.
Jan Pražák
Zpověď dominantního muže
Nalézt si v dnešní době ženu, která by se mi ve všem podřizovala, nebylo jednoduché. Zkoušel jsem to asi se třemi, ale pokaždé to skončilo krachem, jakmile poznaly, že nemůže být po jejich, tak mě dříve či později opustily.
Jan Pražák
Příběh bisexuální ženy
„Jakube, šel bys se mnou na rande?“ Zvedl jsem oči od monitoru, poodjel se židlí kousek dozadu a překvapeně se podíval na Markétu. Od své kolegyně bych čekal prakticky cokoli, ale takovou otázku rozhodně ne.
Jan Pražák
Hrátky s krásnou dámou
Lidi, tak si rádi hrajete? Pánové s krásnou ženou a dámy s charizmatickým mužem? Tak si tedy pojďte pohrát, ale nebojte, nebude to nijak lechtivě erotické. Budeme si hrát s dámou z nejkrásnějších, s naší košatou mateřštinou.
Jan Pražák
Frajeři na silnicích
„Ta ženská mi tam snad vážně vletí!“ Zatrnulo mi za volantem, když jsme na počátku Velikonoc jeli do Čelákovic doplnit poslední sváteční proviant. A taky že jo, vůbec se nerozhlídla a nasáčkovala se s bicyklem těsně přede mě.
Jan Pražák
Já ti to do smrti neodpustím, táto!
V pětačtyřiceti létech jsem se zbláznil, stalo se mi to, co se občas stává nezodpovědným mužům. Odešel jsem od manželky a od třináctileté dcery, a dal jsem se dohromady s ženou, která byla o dvacet let mladší než já.
Jan Pražák
Pán už ten páreček nebude jíst?
Pamatujete se na automat Koruna, který stával dole na rohu pražského Václavského náměstí? Bylo tam několik pultů s jídlem, výčep a podlouhlé stoly, u nichž se člověk mohl na stojačku rychle a většinou celkem chutně nadlábnout.
Jan Pražák
Mají mít staří lidé přednost?
Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.
Jan Pražák
Máte rádi českou klasiku?
Pokud čekáte duchaplné povídání o velikánech české klasické literatury nebo hudby, tak vás bohužel zklamu. Budeme se věnovat něčemu daleko přízemnějšímu, leč možná o to příjemnějšímu. Čemuže tedy? No přece jídlu.
Jan Pražák
Jak musela jít Maruška kvůli Frantovi na kožní
„Dneska na mě budeš muset být strašně opatrný a hýčkat si mě jako v bavlnce, jako kdybych byla porcelánová panenka,“ varovala mě Maruška, když jsme si telefonicky domlouvali popracovní schůzku v cukrárně.
Jan Pražák
Jak jsem prchl z postele do skříně
Jaro bylo v plném proudu, já se pilně připravoval na maturitu a byl jsem beznadějně zamilovaný. O to víc, když objekt mé lásky spolužačka Blanka na sklonku zimy podlehla mým svodům a dala mi vše, co jen může holka klukovi dát.
Jan Pražák
Jestli nevíte co s časem, cestujte s Českými drahami
„Pokud ti to nebude vadit, já pojedu už v úterý, budu fotit a ty za mnou za dva dny dorazíš,“ informovala mě má zákonná manželka, když jsem si na čtvrtek a pátek naplánoval kratičkou dovolenou v malebném Klášterci nad Ohří.
Jan Pražák
Odmítla jsem se vyspat se šéfem a dostala jsem vyhazov
„Majko, uvařila bys mi kafe, prosím tebe? Já jsem fakt naštvaná. Vždyť jsem teďka úplně vyřízená!“ Zprudka jsem se posadila na židli u kuchyňského stolu své sousedky a kamarádky v jedné osobě.
Jan Pražák
Rozruch na dámském WC
„Tak teda jo, ukecal jsi mě a půjdu s tebou. Ale budeš mě muset obskakovat a nesmíš se mi smát,“ pravila Maruška do telefonu, když mi po dlouhém přemlouvání konečně kývla na další schůzku nad kávou a větrníkem.
Jan Pražák
Vysadila jsem antikoncepci, Jirko, promiň
Vím, že to ode mě nebylo vůči manželovi Zdeňkovi fér. A asi mě neomlouvá ani fakt, že byl mým prvním a před milencem Jirkou jediným milostným partnerem. Byla jsem zkrátka taková hodná holka do doby, než se mi zbláznily hormony.
Jan Pražák
Desatero kočičích přikázání
Všemocná bohyně Bastet stvořila kočku k obrazu svému. Pohlédla na své dílo, spokojeně zavrněla a zamyslela se nad otázkou, kdo se bude o kočku starat. Poté se mlsně olízla a stvořila člověka k tomu, aby kočce sloužil.
Jan Pražák
Taky živíte svého důchodce?
Určitě znáte takové ty trafiky s rozšířeným sortimentem, v nichž se krom kuřiva, tiskovin, balených baget a nápojů prodává všechno možné. Například školní potřeby, nějaké hračky, trochu té techniky, a tak dál.
Jan Pražák
Malá zvědavka v pekařství
Cestou z práce mě nemilosrdně přepadla mlsná, a tak jsem se stavil na hořkého turka s křupavou škvarkovou plackou v pekařství u autobusového nádraží na Černém Mostě. Místní společnost se mi postarala o téma k pobavení i zamyšlení.
Jan Pražák
Tohle je moje území a já nehodlám tolerovat, abys mi sem lezl!
Už toho mám dost, to si jako vážně myslíš, že se tě budu bát? Tak to teda ani náhodou, koukej mazat, odkud jsi přišel nebo si to s tebou pěkně zostra vyřídím, jakože se Magdaléna jmenuju!
Jan Pražák
Jak bezdomovec nafackoval úředníkovi
„Promiň mi zpoždění, ale jestli chceš udělat dobrý skutek pro jednu mokrou a naštvanou starou tlustou ženskou, tak jí objednej panáčka becherovky, ať se trochu vzpamatuje. A sobě taky, aby v tom nebyla sama.“
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 2126
- Celková karma 31,39
- Průměrná čtenost 1304x
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.