Babičkou na plný úvazek

První příznaky bipolární poruchy se u mé dcery projevily zřejmě už na konci puberty, ale nebyly natolik výrazné, abych rozpoznala, že je něco špatně a začala to nějakým způsobem řešit.

V té době jsem si vlastní vinou pokazila manželství, se Zdeňkem jsem se rozvedla kvůli jinému muži, se kterým nám to dlouho nevydrželo, a já s dcerou zůstala sama. Její občas se střídající přehnaně aktivní a pasivní periody jsem považovala za reakci na svůj neuvážený krok a neutěšenou rodinnou situaci. Vyčítala jsem si to, bylo mi líto, že ji mé životní kotrmelce zastihly zrovna během dospívání a nenapadlo mě, že by mohlo jít o psychiatrickou záležitost.

Později se vše zklidnilo, během střední školy nebyly dceřiny výkyvy nálady příliš výrazné a celé se to prudce zhoršilo až nějaký čas poté, co nastoupila do práce. Šla dělat do jedné pojišťovny a byla tam nadšená. „Mami, mně nevadí, že mi tam nakládají hodně úkolů, podařilo se mi uzavřít nejvíc smluv, přestože jsem služebně nejmladší,“ chlubívala se mi Mirka a ještě si přibírala práci nad rámec svých povinností. Šéfové Mirčina akčnost vyhovovala, protože z ní měla prospěch, a tak ji podněcovala k ještě většímu úsilí.

Když Mirka zrovna nepracovala, věnovala se společenským aktivitám, a když ani to ne, pomáhala mi s domácností. Tedy pomáhala je slabé slovo, skoro bych si to radši dělala všechno sama, protože Mirka dokázala prohlásit: „Mami, zítra je neděle, ty budeš hezky odpočívat a já to tady celé vygruntuju.“ Načež druhý den obrátila celý byt naruby, málem, že přitom nestihla taky vymalovat.

Zhruba po půl roce práce v pojišťovně se Mirka najednou zhroutila. Nějaký čas si stěžovala, že se jí v hlavě honí myšlenky a ona je nedokáže zastavit, nemohla v noci spát, cokoli snědla, neudržela v žaludku, až jednoho dne skončila totálně vyčerpaná v křečích, že ji musela odvézt záchranka. Už dost dlouho před tím jsem se jí snažila krotit, aby trochu vysadila z tempa, ale ona si do toho za žádnou cenu nechtěla nechat mluvit. Ve špitále jí napoprvé nenasadili správnou léčbu, dali jen nějaké prášky, aby mohla spát a jíst, šupem ji vrátili domů, kde se mi za pár dní propadla do deprese. Celé dny ležela v posteli, koukala do stropu, opět nejedla, nekomunikovala a ztratila o cokoli zájem. Nereagovala ani na telefonáty od kolegů a známých, kteří měli starost, co s ní je a kdy se vrátí do práce. Takže putovala znovu do nemocnice, tentokrát skončila na psychiatrii, kde byla odhalena celá pravda v podobě bipolární poruchy.

Následovala několikatýdenní ústavní léčba, během níž se sice dala Mirka dohromady, ale byly jí předepsány léky s tím, že už je bude muset užívat pořád a bylo jí vystaveno doporučení na přiznání částečného invalidního důchodu s upozorněním, že nesmí vykonávat žádnou psychicky ani fyzicky náročnou práci.

***

V následujících létech mi připadalo, jako bych měla úplně jinou dceru, medikace ji hodně změnila. Žily jsme stále spolu ve dvou, ona byla klidná, až pasivní, a pokud jsme chtěly něco podniknout, například vyrazit na výlet nebo za kulturou, byla jsem to já, kdo musel danou akci zorganizovat. Mirka těžko sháněla práci, o lidi na zkrácený úvazek prakticky nebyl zájem, a tak vystřídala několik různých míst, až začala dělat au pair. Práce s malými dětmi ji bavila a zákaznice si ji chválily, zvlášť když jim doma krom ohlídání potomků dokázala poklidit a uvařit.

Poté se Mirka zamilovala, celkem záhy otěhotněla a se svým partnerem se odstěhovala do pronajatého bytu. Ten člověk se mi od začátku nelíbil, ale vysvětlujte to někomu. Byl to rozmazlený jedináček z druhého konce republiky, který podléhal vlivu svých rodičů a nejradši by si Mirku nastěhoval tam k nim, což ona nechtěla. Ačkoli byl vyučeným číšníkem a nabídek na tuhle práci byla spousta, radši přijímal jen krátkodobé brigády a tvrdil, že nemůže nic pořádného sehnat. Doma nechával všechno na Mirce, navíc byl nesmírně ješitný a nesnesl sebemenší kritiku vůči své osobě.

Mirka měla kvůli své diagnóze rizikové těhotenství, a když se blížil porod, byl jí doporučen císařský řez. Vše naštěstí proběhlo v pořádku, narodil se kluk jako buk, mladí mu dali jméno Jakub a hned od začátku byl krmen umělou výživou, Mirčino kojení bylo kvůli nebezpečí z laktační psychózy zastaveno hned po porodu.

S mladými jsem byla v každodenním kontaktu, prakticky všechny povinnosti ležely na Mirce, tak jsem se jí snažila pomáhat, jak jen to bylo možné, v té době jsem už akorát odešla do předčasného důchodu. Přitom jsem začala pozorovat něco, co mě vážně znepokojilo.

„Mirko, doufám, že bereš ty prášky, které ti kdysi naordinovali?“ Zeptala jsem se jí několikrát po sobě, když jsem si všimla, že se jí vrací její někdejší nepřiměřená aktivita. Jenomže ona pokaždé zareagovala podrážděně, že samozřejmě ano, je v pořádku a já si nemám dělat starosti.

Nu, nebyla to pravda, Mirka je ve skutečnosti vysadila, aby mohla zvládat všechny povinnosti. Po celkem krátkém čase to nemohlo dopadnout jinak, než že se u ní znovu projevila její bipolární porucha a ona se dostala do manické fáze. Rozjelo se jí to natolik, že když jí znovu odváželi k hospitalizaci na psychiatrii, ani si neuvědomovala, že má nějaké dítě, že už dávno nepracuje v pojišťovně a za každou cenu tam chtěla odejít do práce.

„Se tady na to můžu vykašlat, kdybych věděl, že je tvoje dcera blázen, nikdy bych si s ní nic nezačínal.“ Touto větou se s námi definitivně rozloučil Mirčin přítel poté, co se společně se mnou pár dní „snažil“ pečovat o malého Kubíka. Sbalil si svých pět švestek a zmizel, vrátil se ke svým rodičům. „Žádná škoda,“ říkala jsem si ironicky a paradoxně byla ráda, že je pryč, aspoň jsem se o malého mohla pořádně postarat, aniž by mi do toho ten mizera kecal.

***

Vysazení léků a následná manická epizoda, se zřejmě neblaze podepsala na Mirčině mozku, tentokrát musela zůstat v péči lékařů déle než poprvé a byla jí zvýšena medikace. Když se konečně vrátila domů, byla už sice zase v pořádku, ale byla nešťastná, vyčítala si několik věcí najednou: „Mami, já jsem k ničemu, našla jsem si chlapa, který se mnou nevydržel, pořídila jsem si dítě, o která se nedokážu sama postarat, tobě jsem zkazila život, nejradši bych skočila pod vlak.“

Nevím, mám o ni opravdový strach. Snad se mi ji tentokrát podaří ohlídat, aby ty prášky zas nepřestala brát, ale i tak si nejsem jistá, jestli ji dokážou ochránit, aby zas nespadla do deprese a něco si proboha neudělala. Na druhé straně se snažím být optimista a věřit, že se mi postupně zlepší. Bydlíme teď zase zpátky u mě a já si trochu připadám, jako bych měla dvě malé děti. Ale v jednom mám přece jen trochu štěstí, pomáhá nám můj někdejší manžel Zdeněk, kterého jsem kdysi odkopla. Tvrdí, že rodina je rodina a psychicky i materiálně se nás snaží držet nad vodou. Jsem mu za to nesmírně vděčná.