Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Maminko, to jsem já, tvůj Adam

Málokdo si asi dokáže představit pocity matky, které tragicky zahyne malé dítě, snad jen ten, kdo něco takového zažil. Jakkoli si tisíckrát můžete říkat, že to nebyla vaše vina, ostny bolesti a výčitek ve vás zůstanou.

Adam tehdy chodil do třetí třídy, bydleli jsme v klidné ulici a školu jsme měli prakticky naproti, stačilo popojít na druhý konec bloku domů a přejít na přechodu. Zpočátku školní docházky jsme ho samozřejmě vodili, tedy ráno zejména já a odpoledne ho z družiny vyzvedával manžel.

„Mámo, táto, ostatní kluci ze třídy už chodí sami a smějou se mi, že jsem mazánek, nemohli byste mě přestat doprovázet? Vždyť tady skoro nic nejezdí a já se na přechodu pokaždý pořádně rozhlídnu.“ Naléhal Adam poté, co se ve škole trochu otrkal. Napřed jsme mu to nechtěli dovolit, ale on si vymyslel takovou hru, aby nás přesvědčil. Vždy, když jsme někam společně šli a měli přejít nějakou ulici, přihrnul se k přechodu jako první, zavelel: „stop!“ počkal na zelenou, pořádně se rozhlédl, a teprve, když nic nejelo, prohlásil: „tak, páni rodičové, teď můžeme jít.“ Tím nás přesvědčil, vyfasoval klíč na krk a začal se cítit jako dospělý.

Podobným způsobem vyrazil onoho podzimního dne na počátku třetí třídy, ale do školy už nedošel, na tom přechodu v naší klidné ulici ho zabil náklaďák. Z následného policejního šetření vyšlo najevo, že se napřed rozhlédl jako pokaždé, řidič náklaďáku, který tam omylem zabloudil, zastavil a pokynul mu rukou, aby přešel. On přeběhl na druhou stranu, řidič se rozjel, načež se Adam bez přemýšlení otočil zpátky a vběhnul mu rovnou pod kola. Na naší straně ulice se u chodníku na přechodu našel kulich, který tam Adamovi spadnul, a on se pro něj chtěl vrátit.

Oba s manželem jsme byli Adamovou smrtí zdrcení a každý z nás na ni zareagoval jiným způsobem. Já jsem se uzavřela do jakési vnitřní ulity a vzala si tam s sebou výčitky svědomí. Stále dokola jsem si opakovala, že jsem mu neměla dovolit, aby chodil sám, že na to byl ještě příliš malý, a přitom jsem si zároveň kladla otázku, proč si raději osud nevzal mě, když už musel někdo z nás zemřít. Manžel to prožíval jinak, jakkoli jsem na něm viděla, že se trápí stejně jako já, snažil se to přede mnou nedávat najevo a upnul se na mě, respektive na to, aby mě držel nad vodou. S odstupem času musím říct, že to se mnou neměl vůbec jednoduché a že nebýt jeho opory, nejspíš bych spáchala sebevraždu.

***

Trvalo mi dva roky, než se mi za jeho pomoci podařilo začít zase aspoň trochu normálně žít a potom další rok, než mě přesvědčil, že bychom si měli pořídit dítě. Dlouho jsem to odmítala s tím, že bych další dítě vnímala jako jakousi náhradu za Adama, což by pro mě bylo nepřijatelné. Ale nakonec mě přesvědčil a nám se zhruba čtyři roky po Adamově odchodu narodila Miluška.

Nové dítě nám přineslo společně se všemi radostmi a starostmi nový životní smysl a elán, ale na Adama mi úplně zapomenout nedalo, snad každý den jsem si na něj vzpomněla. Na jeho roztomilé dětské rošťáctví, na jeho oči, hlas a hlavně na to, jakým způsobem nás opustil. To mě vždy bodnul u srdce osten dávných výčitek svědomí.

„Nebuď na ni tak strašně opatrná, dovol jí aspoň tu zmrzlinu,“ snažil se mě krotit manžel, když byla Miluška maličká. „Nebuď tak přísná a pusť ji na ten školní výlet,“ přemlouval mě, když trochu povyrostla. Ještěže byl takový, protože já byla po zkušenosti s Adamem přestrašená a hrozně jsem se o ni bála. Aby se z té zmrzliny nenastydla, aby se jí na tom táboře nedej bože něco nestalo, a tak dál, pořád dokola.

Paradoxně teprve když přišla Miluška do puberty, něco se ve mně otočilo, já si vzpomněla na svoje vlastní telecí léta a podvědomě dospěla k názoru, že něčím podobným si musí projít každé dítě, aby se z něj mohl stát normální dospělák. Samozřejmě, že jsem o dceru nepřestala mít strach, však na puběrťáky číhá tolik nebezpečí, zvlášť v dnešním světě. Avšak přes to přese všechno se mi ji podařilo nějak podvědomě „pustit“ a nechat žít normálním životem zdravého dospívajícího jedince. A zároveň s tím ve mně opadly i ty každodenní ostny výčitek svědomí za Adama a já na něj začala vzpomínat jako na dávné milované dítě, které řízením osudu už nemůže být mezi námi. 

***

„Mami, viď, že mi pomůžeš vybrat svatební šaty?“ Miluška dospěla a našla si přítele, se kterým se chtěli vzít. Byl to další impuls do mého života a zároveň předzvěst doby, kdy zůstaneme s manželem zase sami dva.

„Ale to víš, že jo, moje milá, nejdeme ti ty nejkrásnější, aby ti přinesly štěstí do manželství.“ Vdávali jste někdy dceru? Jestli ano, tak dobře víte, že taková záležitost pohltí celou rodinu na několik měsíců. Mladí už sice nějaký čas před svatbou bydleli sami, ale v té době mi to ještě nepřišlo, jak byly přípravy v plném proudu, byli jsme v prakticky každodenním kontaktu. Navíc těsně po obřadu nám s manželem Miluška oznámila, že sice není zvykem, aby novomanželé dávali svatební dárky svým rodičům, ale že ona pro nás jeden takový má. Tím dárkem bylo čerstvě potvrzené těhotenství.

Když svatební nadšení opadlo, vše se jaksi zklidnilo, mladí si začali žit svým životem a já s hrůzou zjistila, že se mi po létech vrací všechna ta tíže a výčitky svědomí z dávné Adamovy smrti. Přišlo to plíživě jednoho večera, když manžel odjel na dvoudenní školení a já zůstala doma sama, celou noc jsem probrečela a nedokázala usnout.

Tentokrát už jsem si to nedokázala rozumově vysvětlit, vždyť jsem to celé považovala za uzavřenou životní kapitolu. Jenomže rozum je jedna věc a pocity druhá, a já nevěděla, co mám se sebou dělat. Přišlo mi to trapné, před manželem jsem se to pokoušela utajit, ale jak mé tíživé pocity nabíraly postupem času na intenzitě, tak to na mně poznal. Opět se mi začal snažit pomáhat, napřed to zkoušel humorem a vtipkoval, že na další dítě jsme už moc staří, tak si na mě musí vymyslet jinou léčbu. „Podívej, co jsem nám přinesl,“ pravil jednou po příchodu z práce, položil přede mě na stůl katalog se zájezdy k moři a řekl, že potřebuji pořádnou dovolenou.

Akorát bylo léto a nám se podařilo získat desetidenní last minute ve Francii u Středozemního moře. Bylo to úžasné, mně se tam skutečně ulevilo od starostí, ale o to víc na mě všechno padlo po návratu domů. Připadala jsem si jako v kleštích a cítila, jak se opět uzavírám do sebe jako tehdy na začátku. Nepomohla ani manželova láskyplná péče a ani opakovaná návštěva u psychologa, přišlo mi, že se propadám až na samé dno své duše, kde na mě čeká už jenom smrt. 

***

Té osudné noci těsně nad ránem se mi zdál zvláštní sen. Vlastně ani nevím, jestli to byl skutečný sen, měla jsem pocit, že jsem napůl probuzená, ale nedokázala jsem se pohnout, jen z vedlejší postele jsem vzdáleně zaregistrovala manželovo klidné oddychování.

Pak jsem najednou cítila, že nejsem v naší ložnici, ale někde úplně jinde, nad sebou jsem vnímala nekonečný prostor. V obrovské dálce, jakoby na samém prahu vesmíru se objevil světelný bod, který se ke mně velikou rychlostí přibližoval. Vyzařoval intenzivní, avšak neoslňující světlo, a jak se blížil, vnímala jsem, jak zvolna narůstá a proudí z něj síla, klid a jistota. Přiblížil se až ke mně, úplně pohltil mé vnímání a já poznala, že to není jen světlo, ale živoucí bytost. Na kratičký moment, který byl zároveň celou věčností, se ta bytost zastavila nad mou hlavou a promluvila na mě beze slov: „Maminko, to jsem já, tvůj syn Adam. Neboj se o mě, musel jsem zemřít, abych splatil dluh a mohl se zase narodit. Odteďka ti budu nablízku.“

Načež jsem se probudila a jakkoli jsem na takové věci nikdy moc nebyla, najednou jsem měla hluboký pocit jistoty a smíření. Poznala jsem, že Adamova smrt měla svůj smysl, který musel být naplněn, a věděla jsem, že mé chmury se už nikdy nevrátí.

Téhož dne pár minut před půlnocí se našim mladým narodil syn. Dali mu jméno Adam.

Autor: Jan Pražák | pondělí 10.10.2022 14:34 | karma článku: 29,18 | přečteno: 1004x
  • Další články autora

Jan Pražák

Heleno, hledej!

„Tak copak si dáte?“ Zeptal se nás prošedivělý číšník, když jsme se sobotního podvečera usadili se Soňou k restauračnímu stolu za účelem doplnění sil po odpoledním courání nezvykle chladnými ulicemi města.

24.4.2024 v 14:34 | Karma: 30,26 | Přečteno: 747x | Diskuse| Společnost

Jan Pražák

Věř svým očím

„Promiň, Marku, já s tebou na to kafe fakt nemůžu jít. Musím do zítřka opravit písemky za celou třídu, ještě jsem s tím ani nezačala a už tak u toho budu sedět do noci. Tak se na mě nezlob, prosím.“

21.4.2024 v 7:07 | Karma: 27,61 | Přečteno: 814x | Diskuse| Ostatní

Jan Pražák

Obchodník musí umožnit platbu v korunách a do určité výše i v hotovosti

„Honzo, líbilo by se ti, kdybychom místo korunami platili eury a navíc jenom bezhotovostně?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku, jakmile jsme si lokli kávy a dali první sousto větrníku v naší oblíbené cukrárně.

18.4.2024 v 14:23 | Karma: 27,81 | Přečteno: 1005x | Diskuse| Společnost

Jan Pražák

Zpověď dominantního muže

Nalézt si v dnešní době ženu, která by se mi ve všem podřizovala, nebylo jednoduché. Zkoušel jsem to asi se třemi, ale pokaždé to skončilo krachem, jakmile poznaly, že nemůže být po jejich, tak mě dříve či později opustily.

15.4.2024 v 14:31 | Karma: 23,96 | Přečteno: 951x | Diskuse| Ostatní

Jan Pražák

Příběh bisexuální ženy

„Jakube, šel bys se mnou na rande?“ Zvedl jsem oči od monitoru, poodjel se židlí kousek dozadu a překvapeně se podíval na Markétu. Od své kolegyně bych čekal prakticky cokoli, ale takovou otázku rozhodně ne.

12.4.2024 v 15:15 | Karma: 25,59 | Přečteno: 957x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar

27. dubna 2024

Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...

Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste

27. dubna 2024

Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...

Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump

26. dubna 2024  22:27

Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...

USA mění systém pomoci Ukrajině: už ne sklad, ale zbraně přímo ze zbrojovek

26. dubna 2024  21:30

USA chystají dosud největší balík vojenské pomoci Ukrajině v přepočtu za více než 140 miliard...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 2128
  • Celková karma 31,28
  • Průměrná čtenost 1303x
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.