Šoupni mě do starobince, abych ti tady nepřekážel!
V tomhle a podobném duchu se odehrávalo celé mé dětství, zatímco rodiče ve mně spatřovali budoucí intelektuálku, ne-li přímo vědeckou pracovnici, která půjde v jejich šlépějích, já tíhla vždycky ke všemu, co bylo živé. Nejšťastnější jsem byla, když jsem mohla o někoho nebo o něco pečovat. Mé panenky bývaly pacientkami, o které jsem se starala jako zdravotní sestra, čechrala jim peřinky v postýlkách a podávala „meducínu,“ kterou jim naordinoval pomyslný pan doktor. Když mi bylo nějakých jedenáct, nezapomenu, jak jsem pořád utíkala k sousedům, jejichž pes měl zlomenou tlapku a já se o něj chtěla starat. Naši to pochopitelně neviděli rádi, ale mně to nevadilo, sousedé měli pro moji přehnanou starostlivost pochopení a nejšťastnější byl ten pes, který mou náklonnost dobře vycítil.
Nakonec to celé dopadlo tak, že jsem k velké nelibosti svých rodičů nastoupila po základce na střední zdravotnickou školu a odstěhovala se na internát. Úmyslně říkám odstěhovala, protože naši nade mnou zlomili hůl, všechen čas začali věnovat svým výzkumům a já domů jezdila jen zřídka. Jakmile mi minula osmnáctka, pronajala jsem si maličkou garsonku a vymetla kdejakou brigádu, abych se uživila a zároveň si mohla rozšířit svou kvalifikaci opravdové zdravotní sestry. Později naši získali výhodnou nabídku trvalé práce v zahraničí a já nastoupila na pevné místo do jedné nemocnice na dětské ARO. Mí někdejší maličtí panenkoví pacienti byli najednou skuteční a mně se tak splnil životní sen.
Jakkoli mi moje práce dokázala zabrat většinu času, stačila jsem se několikrát zamilovat, první pokusy byly neúspěšné a až v tom posledním jsem měla štěstí, po několikaměsíčním bouřlivém chození jsem se provdala za nemocničního údržbáře Michala. Pustila jsem garsonku, s Michalem, který až do té doby dojížděl do špitálu z chalupy svého ovdovělého tatínka kousek za městem, jsme si pronajali něco o trochu většího a tam jsme si začali budovat své hnízdečko lásky.
„Děvenko, nevykej mi a říkej mně Jindro,“ uvítal mě Michalův tatínek ještě před svatbou, když mě k němu můj budoucí manžel vzal poprvé na návštěvu. „Správnej řízek, sympaťák,“ napadlo mě, hned jak jsem ho uviděla a můj odhad byl správný. Ukázalo se, že Michal zdědil po Jindrovi povolání, akorát jeho taťka nebyl údržbářem v nemocnici, ale staral se o zemědělskou techniku na místním statku. K tomu opravoval, co bylo kde potřeba, jak už to na vesnici bývá, takže byl žádanou osobností mezi sousedy. Tedy hlavně mezi nezadanými sousedkami, ale ty on bral s humorem, tvrdil, že žádnou z nich do chalupy nechce, protože by mu nedokázala nahradit jeho nebožku manželku.
Jindra měl navíc malé hospodářství a byl to srandista. Když se dozvěděl o mé profesi, mrknul na mě a povídá: „Děvenko, jukni mi na támhletu slípku, mám pocit, jakoby nějak divně běhala. Já si pochopitelně chtěla šplhnout, tu neposednou slepici jsem honila po celém dvorku, viděla jsem, že nějak kulhá a chtěla jsem ji chytit, abych se na ni mohla podívat zblízka. Jindra mě nechal chvilku pobíhat, zachmuřeně mě pozoroval, pak se najednou rozesmál a prohlásil: „Nech ji být, ona to má od narození. Děcka, pojďte se mnou.“ A vzal nás dovnitř na panáčka slivovice na utvrzení našeho přátelství.
***
Roky utíkaly, mně k péči o dětské pacienty na ARO přibyla péče o dcerku Romču, která se nám narodila zhruba po čtyřech létech manželství. Po mateřské jsem začala kmitat mezi špitálem a domácností, a jakmile to bylo jen trochu možné, vypravili jsme se za dědečkem Jindrou, však jsme to neměli daleko. Romča si to tam zamilovala, Jindra po čase odešel do důchodu a měl velkou radost, když jsme mu tam dcerku nechávali „na hlídání.“
V té době se taky trochu změnil vztah mých rodičů vůči mé osobě. Na jedné straně byli rádi, že se dočkali vnučky, ale na druhé straně nemohli skousnout, s kým ji mám a komu ji svěřuji. Párkrát si udělali výlet do staré vlasti, navštívili nás, ale nikdy to nebylo ideální, zejména se jim nelíbilo, jak dle jejich slov: „ji ti mladí nechávají vyrůstat jako strom v lese v nějakém vidlákově.“ Později za námi přestali jezdit úplně a naše kontakty se omezily na občasné maily a dárky k narozeninám, svátkům nebo vánocům. Mně to však nevadilo, na odluku od rodičů jsem byla zvyklá a za svou rodinu jsem považovala Romču, Michala, dědu Jindru a vlastně i ta děcka, o která jsem se starala v nemocnici.
O to větší šok pro mě byl Michalův odchod. Když bylo Romče osm let, zbláznil se do nějaké fuchtle, která byla mladší, štíhlejší a krásnější než já. Děda Jindra se tehdy postavil na mou stranu, svého synáčka si pěkně podal, ale ani to a ani nešťastné zmatené Romčiny oči nedokázaly Michalovi zabránit, aby nás opustil. Nebudu zde popisovat své vlastní pocity, ani úředního šimla rozvodového řízení, řeknu jen to, jak ve finále zareagoval Jindra: „Děcka,“ oslovil mě a Romču, „s tím holomkem jsem definitivně skončil, odteďka už není můj syn. A vy dvě, jestli chcete, nastěhujte se sem ke mně do mé chalupy, pro vás tady budu mít místa vždycky dost.“
Nu a my se nastěhovaly. Jak už jsem řekla, Jindrova chalupa byla kousek za městem, takže dojíždění do špitálu pro mě nebyl problém a Romča jen prostě začala po prázdninách chodit do jiné školy. Jindra mi tehdy strašně moc pomohl, nemyslím jen ve věcech materiálních a v péči o dcerku, ale hlavně psychicky. Svým humorem a životním nadhledem mě doslova podržel nad vodou a já se jen díky jemu dokázala přenést přes všechno to zklamání a rozčarování, které na mě padlo jako blesk z čistého nebe, když se na nás Michal zčistajasna vykašlal. Možná vám to přijde divné, ale nebudu zapírat, jakkoli byl Jindra o mnoho let starší než já, nabylo naše soužití i poněkud jiný rozměr. Anebo to řeknu jednoduše, prostě jsem potřebovala, aby mě utěšil v náručí a u toho utěšování pak už zůstalo.
Mimochodem, i moji rodiče mi nabídli, jestli bych to tady nechtěla všechno zabalit a odstěhovat se s Romčou k nim do ciziny, že by nám tam v začátku pomohli. Já se však opět projevila jako nevděčná dcera a při představě, co všechno bych tam od nich měla denně na talíři, jsem jejich nabídku s díky odmítla. Tehdy se urazili definitivně.
***
„Ale to nic není, děvče, jen jsem se v noci nějak přeležel,“ uplynulo dalších několik let, já si všimla, že má Jindra nějaké pohybové problémy, ale on to bagatelizoval a nechtěl na sobě nechat nic znát. Jenomže mé zkušené oči zdravotnice bily na poplach a já se snažila Jindru dotlačit, aby si s tím zašel na vyšetření. Dlouho vzdoroval, přemáhal se, a když se konečně odhodlal, vrátil se s nekompromisní diagnózou Parkinsonovy nemoci.
„Jo, jo, přišla bída na kozáky, děvče moje zlaté, šoupni mě někam do starobince, abych ti tady nepřekážel, nemusela ses o mě starat a já si tam mohl tiše v klidu chcípnout,“ prohlásil Jindra, když už na tom byl opravdu špatně a jeho stav vyžadoval každodenní péči. Jak vidno, jeho pověstný humor ho nepřešel ani za této situace, ale já na něj jen vykulila oči a jeho návrh jsem rezolutně odmítla. Byl přece můj a já byla rozhodnutá se o něj postarat až do konce. Hodně mi v tom tehdy pomáhala má dcera Romča, v té době jí už minulo sedmnáct a bylo zřejmé, že po mě zdědila mé pečovatelské geny.
A právě tahle dcera na mě s Jindrou ušila boudu ve chvíli, kdy on sám by takovou věc dokázal zařídit už jen stěží. Tehdy jsem se vrátila ze služby, Jindra seděl ve svém křesle a u stolu stál nějaký cizí pán v obleku s kravatou. „Děvče, mám k tobě obrovskou prosbu, splníš mi jedno přání?“ Zeptal se mě Jindra před tím člověkem. Mě to překvapilo, netušila jsem, která bije, ale kývla jsem. Načež Jindra prohlásil: „Tak prosím tě, podepiš tady ty papíry.“ Cizí pán se představil jako právník, vytáhl z aktovky lejstra a dal mi je do ruky. Nu a já nestačila valit oči, byla to smlouva o převodu Jindrovy chalupy do mého vlastnictví. Jakkoli jsem se snažila bránit téhle velkoryse Jindrově nabídce, nakonec jsem to podepsala a pochopila, že se rozhodl zajistit, aby ta chalupa po jeho smrti nespadla do klína jeho synovi, který nás kdysi opustil a kterého on odepsal.
Jindra musel nějakým způsobem vycítit blížící se konec, protože čtvrt roku poté zemřel. Odešel tiše nad ránem jednoho loňského podzimního dne, já ho držela za ruku a on se se mnou rozloučil posledním náznakem smutného úsměvu ve svých očích.
Jan Pražák
Záhadná podoba lidí a jejich zvířat
„Teda, tobě to sluší, ty seš ale kočka!“ Kteroupak ženu by nepotěšila taková upřímně myšlená věta. Nejen přitažlivého vzhledu, ale i pozitivních povahových vlastností lze snadno dosáhnout netoliko u žen, ale i u mužů.
Jan Pražák
Jak byla Maruška za zlodějku
„Je ti jasné, že sedíš u jednoho stolu se zlodějkou a měl by sis ohlídat věci, abych ti něco neukradla? Musíš počítat i s tím, že ti udělám ostudu, přijdou si sem pro mě a odvedou mě v poutech před zraky celého osazenstva.“
Jan Pražák
Ženské zásadně nebiju
Jakkoli jsem možná drsňák a v dětství jsem byl pěkné kvítko, nedovedu si představit, že bych uhodil ženu. Už bych asi ani nespočítal, kolik poznámek, důtek a dvojek z chování jsem za svou prudkost dostal ve škole.
Jan Pražák
Nepřekážej v těch dveřích, proboha!
Taky jste si všimli, jak se poslední dobou kdekdo postaví do dveří v hromadné dopravě a vůbec ho nezajímá, že by snad ostatní lidé chtěli vystoupit nebo nastoupit? Možná je to nějaká nová móda a kdo nepřekáží, není in.
Jan Pražák
Co s kočkou o dovolené?
Mám samozřejmě na mysli kočku čtyřnohou, protože tu svou dvounohou je nejlepší si vzít s sebou. Jinak by se totiž zlobila a vám by bez ní bylo smutno. Čtyřnohá bude sice taky prskat, ale s sebou si ji obvykle vzít nemůžete.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda
Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...
Britská učitelka spala s žáky, s jedním otěhotněla. U soudu přiznala „chyby“
O chybách a zničeném snu nyní u soudu v Manchesteru vypráví britská učitelka, kterou policie viní...
Policistu, který opilý zaklekl 19letou dívku, propustili. Partnerka je mimo službu
Policista, který v únoru uniformovaný v opilosti na pražském Smíchově brutálně napadl a zaklekl...
Policie hledá muže z Teplicka, odstavil služební auto a zmizel
Na Teplicku se rozjela velká pátrací akce po pohřešovaném muži, který v úterý zanechal své služební...
Fico je nadále ve vážném stavu, oznámil Kaliňák. Operace trvala pět hodin
Aktualizujeme Stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl ministr obrany...
Slunečno a teplo se na pár dní loučí. O víkendu přijdou přeháňky i bouřky
Podle předpovědi počasí má být na většině území ČR slunečno a teplo. Nicméně déšť nebo přeháňky ve...
Pronájem bytu 2+1 (54m2) Sládkova 902 Úpice
Sládkova, Úpice, okres Trutnov
9 400 Kč/měsíc
- Počet článků 2135
- Celková karma 29,10
- Průměrná čtenost 1298x
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.