Samota ve dvou

„Kdepak, Jarko, prát smradlavý ponožky a připodělaný spoďáry už nikdy žádnýmu chlapovi nechci, toho jsem si užila za celej svůj dosavadní život dost,“ ujistila mě moje letitá kamarádka Hanka nad dvoudeckou bílého vína.

S Hankou jsme tvořily dvoučlenný klub osamělých žen, kterým nedávno minula padesátka a které před časem usoudily, že život bez mužského pokolení je sice o mnohé chudší, ale daleko jednodušší. Občas jsme se scházely ve vinárně na růžku naší ulice, poklábosily o všem možném a vzájemně se ujišťovaly, že nám ti chlapi vůbec nechybí.

Však jsme taky měly proč. Hanka byla dvakrát rozvedená, první manžel se s ní rozvedl, když zjistil, že mu zahejbá s chlapem, který se pak stal jejím druhým manželem. Nu, a ten postupem času začal daleko víc než ji milovat alkohol, takže se pro změnu rozvedla ona s ním. A já? Já se s nikým nerozvedla, s mužem jsem prožila krásných pětadvacet let života a byli jsme spolu šťastní až do chvíle, než mi ho zčistajasna sebral ten nahoře. Ani jedna z nás tedy nechtěla riskovat, že by to zase dopadlo špatně, i když každá z poněkud jiného důvodu.

Proto mě toho dne Hanka nad svou sklenkou vína tolik překvapila sdělením, že má nového přítele a můj údiv se snažila zmírnit sdělením, že se jedná o „moderní volný vztah jedenadvacátého století,“ jak to pojmenovala. Tvrdila, že se svým Pepíkem podnikají výlety do přírody, chodí za kulturou, občas přespí on u ní nebo ona u něj, že už dokonce absolvovali krátkou společnou dovolenou, ale že se v žádném případě nesestěhují k sobě. „Vocaď až pocaď, Jarko,“ pravila Hanka, „to hezký si užíváme spolu, ale všechno ostatní si řešíme každej sám, včetně těch ponožek a spoďárů.“ Celou dobu, co jsme tam seděly, mi vyprávěla, jak jim to oběma vyhovuje a na závěr mě překvapila podruhé, když se mě zeptala, jestli bych nechtěla podobnou formu vztahu vyzkoušet taky.

„Nechtěla,“ odpověděla jsem jí bez přemýšlení. A stejnou odpověď jsem pak dávala v duchu sama sobě, když jsem o tom uvažovala. Znám se a vím, že do vztahu dávám všechno, kdybych se s někým sblížila a ono to nedej bože skončilo jako s mým nebožtíkem manželem, byla bych zase strašně nešťastná.

Jenomže člověk míní a pánbůh mění, v následujícím období jsem byla opakovaně vystavená Hančiným chvalozpěvům, jak to má ve svém volném vztahu s Pepíkem bezvadné, a poněkud jsem polevila v obraně svého rozhodnutí. Nu, a tak se stalo, že jsem se v jednom ze svých singl víkendů v příjemném rodinném penzionu na Šumavě srazila s Petrem. Ten starší prošedivělý pan učitel matematiky mě svým vystupováním a přístupem k mé osobě natolik učaroval, že jsem podlehla jeho šarmu a dali jsme se dohromady. Majíc však na paměti Hančina slova o tom, jaké vztahy jsou dneska moderní, jsem se ho na cosi zeptala, a on mě s úsměvem odpověděl: „Ale kdepak, Jaruško moje krásná, už nám přece jen není patnáct, každý máme to své a já bych v životě nedopustil, abych tě otravoval svými každodenními starostmi a každonočním chrápáním. Když zůstaneme bydlet každý sám, o to víc se na tebe budu pokaždé těšit.“

***

V následujících létech nabyly moje hovory s Hankou nad dvoudeckou vína poněkud jiného obsahu. Což o to, sice jsme stále stejně klábosily o všem možném, ale jak přišla řeč na chlapy, to tam bylo ujišťování, že mužské pokolení je akorát pro zlost a je lepší se mu vyhnout. Místo toho jsme se navzájem trumfovaly, kde která z nás byla s tím svým, jaké to tam bylo pěkné a kam vyrazíme příště. Lebedily jsme si, že tahle forma vztahu nám umožňuje užívat si všeho hezkého, co se nám s partnerem líbí, ale oprošťuje nás od třecích ploch a sporů, které by zákonitě přišly ve společné domácnosti.

Nezapomenu, jak jednou Hanka zaperlila: „Víš, Jarko, koukat se celej den na starýho dědka, jak se v teplákách válí u televize a pak s ním vlízt večer do postele, to bych teda nemohla. Ale když mi Pepa po tejdnu přinese kytku růží a osloví mě: ‚princezno mých snů, už jsem se nemohl dočkat tvé žhavé náruče,‘ tak s tou postelí ani na večer nečekám.“ Přišlo mi to legrační, ale v duchu jsem jí dala zapravdu.

Jenomže nic pěkného netrvá věčně a jednoho dne dorazila Hanka do vinárny pořádně naštvaná. Hned z kraje spustila: „Jarko, je to v háji, s Pepou je konec, už se s ním nescházím.“ Když jsem se jí ptala, co stalo, odpověděla, že mu doktoři našli nádor v pokročilém stádiu bez naděje na vyléčení, on se uzavřel sám do sebe, s nikým se nestýká a nikam nechodí.

„Hanko, ale on je nešťastnej a potřebuje pomoc, uvědomuješ si to?“ Zeptala jsem se jí zhurta, protože z jejího tónu to na mě dělalo dojem, že se na něj chce vykašlat. Začala se bránit, že se přece hned na začátku dohodli, že budou bydlet každej sám a svoje starosti si nechaj pro sebe, mě to rozparádilo ještě víc, a aniž bych se kontrolovala, vpálila jsem jí do očí: „Hanko, pokud vím, říkala jsi, že Pepa nikoho nemá, tak ti musí bejt jasný, jak tě teď potřebuje. Jestli ho máš aspoň trochu ráda, tak by ses teď o něj měla postarat. Nebo ho radši necháš chcípnout?“

Tehdy jsme se s Hankou rozloučily ve zlém a já si uvědomila, jaká jsem byla bláhová, že jsem za celou tu spoustu let našeho kamarádství nepoznala, jaká je doopravdy. Ještě jsem doufala, že si to rozmyslí a o Pepíka se přece jen postará, ale mýlila jsem se, ona se na něj úplně vykašlala a doslova ho „nechala chcípnout samotného.“

Naše kamarádství tím pádem skončilo, nedokázala jsem si představit, že bych se s ní mohla ještě dál scházet a bavit. Jenomže tahle epizoda ve mně vzbudila otázku, jak bych se v takové situaci zachovala já. Téměř okamžitě jsem si odpověděla, že jakkoli to mám s Petrem na volno, mám ho ráda, a pokud by bylo nedej bože potřeba, neváhala bych ani vteřinu a vzala si ho k sobě nebo ho aspoň chodila denně opečovávat k němu domů. Jenomže jak by se asi zachoval on, kdyby to bylo obráceně? Nakonec jsem si ale zakázala malovat čerta na zeď, jsme přece oba zdraví, tak nač přivolávat nějaké neštěstí. 

***

Od rozkmotření s Hankou jsme s Petrem prožili několik dalších let, které byly zpočátku tak krásné jako v době, když jsme se poznali. Jenomže pak přišel malér, bůhví, jestli jsem ho těmi svým tehdejšími chmurnými úvahami nepřivolala. Byl začátek podzimu, s Petrem jsme si na týden pronajali chalupu na Vysočině, že si nasbíráme a nasušíme houby na zimu, užijeme poslední krásné dny, než se ochladí, a hlavně budeme spolu.

Toho rána mě trochu rozbolela hlava a bylo mi těžko od žaludku, tak jsem řekla Petrovi, že zůstanu doma a poslala ho do lesa samotného se slovy, ať se nevrací dřív, než bude mít plný košík, protože musí nasbírat pro oba. On odešel a já si víc nepamatuju, dostala jsem vážnou mozkovou mrtvici a Petr mě našel až po několika hodinách, když se vrátil zpátky.

Moje mysl zůstala zaplaťpánbůh čistá, ale šeredně to odneslo moje tělo, stala se ze mě naprosto nesoběstačná troska, která potřebuje čtyřiadvacetihodinovou péči včetně krmení, mytí a přebalování. Bydlím u svého Petra, který si mě k sobě nastěhoval rovnou z nemocnice, už přestal učit, veškerý svůj čas věnuje mé osobě a já jsem mu za to nesmírně vděčná.

Poprosila jsem ho, aby sepsal tyto řádky, které mu v tuto chvíli diktuji svým tichým roztřeseným hlasem, protože sama bych to nedokázala ani naťukat na klávesnici. Nicméně v některých částech těla mi zůstal zbytkový cit, já se teď nesmírně těším, až to dopíšeme a Petr vezme mé polomrtvé ruce do svých hřejivých dlaní.