Jak si Maruška naběhla se slevovým kupónem

„Honzo, dnes pro tebe nemám nic světoborného, ale jestli se chceš pobavit, tak poslouchej,“ pravila Maruška při pondělním odpoledním posezení nad voňavou tureckou kávou a lahodným větrníkem v naší oblíbené cukrárně.

„Tak spusť, má krásná dámo, hořím zvědavostí, čím mě tentokrát překvapíš,“ pobídl jsem svou společnici.

„Já ti dám krásnou dámu, to bych napřed musela shodit nejmíň dvacet kilo a omládnout o nemlich tolik let. Ale každopádně dík za kompliment, myslels to dobře,“ zasmála se Maruška, až se jí nadělaly rozkošné ďolíčky ve tvářích. Pomaličku, aby poškádlila mou zvědavost, si lokla turka, vychutnala sousto zákusku, a teprve potom spustila.

***

Jak už dávno víš, Honzo, v sobotu dopoledne obvykle jezdím na týdenní nákup do supermarketu tam u nás. Vím, že jeho jméno nesmíš prozradit, ale to je jedno, tohle by se mi mohlo stát kdekoli. Většinou beru Frantu s sebou, abychom na to dva, ale tentokrát jsem se vypravila sama. Slíbil mi, že vyluxuje celý byt, tak jsem byla ráda, že budu mít o starost míň a nechtěla jsem ho zdržovat s nakupováním, aby na to luxování náhodou nezapomněl.

Brejlila jsem do seznamu, který jsem si ráno napsala, k tomu vybírala, co mě ještě napadlo navíc a všechno v klídku a v pohodě skládala do košíku. Měla jsem radost, jak mi to odsýpá, u čokolád jsem si vzpomněla na Frantu, jak se asi činí doma s vysavačem. Abych tu radost udělala i jemu, hrábla jsem pro hořkou s pomerančovou příchutí, tu on má rád, tak aspoň bude mít překvapení.

„Radši sem doleva nebo tam doprava?“ „Jeď vlevo, vpravo to vypadá na dlouho, nějaká trubka tam vylila jogurt.“ Zaslechla jsem rozhovor staršího manželského páru, když jsem dojela k pokladnám. Byly otevřené dvě vedle sebe, před levou stála menší fronta a u pravé se činila pokladní se zákaznicí. Té se zřejmě podařilo omylem prorazit jogurt, jak ho vykládala z košíku na pás, nateklo to všude možně a ty dvě to tam teď uklízely. Měly před sebou balíček zelených skládacích ubrousků, utíraly jeden kus nákupu po druhém, k tomu čistily pás a použité ubrousky házely do kýble. Zákaznice se pořád omlouvala pokladní, že jí přidělala práci, ale ta to brala s humorem, a než aby se tvářila naštvaně, tak jí uklidňovala, že o nic nejde.

Manželský pár přede mnou tedy zarejdoval vlevo, já koukla vpravo a zeptala se, jestli už můžu začít vykládat. „Jasně, můžete, už to máme skoro hotové,“ odpověděla mi pokladní. Leč zákaznice se na mě provinile podívala a začala se omlouvat i mně, že prý zdržuje, že je nešikovná a že jí to mrzí.

„Ale vždyť se nic neděje, mladá paní, to by se mohlo stát každýmu,“ odpověděla jsem jí. Honzo, nemysli, nebyla to jen moje dobrá vůle, to zdržení mi celkem vyhovovalo, protože jsem chtěla dát Frantovi dost času na luxování a doufala, že už to bude mít hotové, až se vrátím.

Paní se už pomalu chystala platit, ale pořád se tvářila nešťastně, tak mě nenapadlo nic lepšího, než že ji zkusím trochu rozveselit: „Vylitý jogurt funguje jako střepy a taky přináší štěstí,“ spustila jsem na ni. A pak při myšlence na čokoládu pro Frantu dodala: „Třeba vám manžel dneska udělá radost nějakou drobností.“

„Manžel?“ Obrátila se na mě ta paní. Pak suše dodala: „Ten tak určitě. Spíš udělá radost nějaký jiný ženský.“

„Aha, tak to jsem šlápla pěkně vedle,“ napadlo mě. A nahlas jsem se snažila zachránit situaci: „Tak víte co, udělejte si tu radost sama a kupte si třeba něco hezkýho na sebe.“ Na což se paní chytla, konečně se zatvářila trochu potěšeně a dokonce se na mě i usmála.

„Stojí to tolik a tolik a tady vám dám slevový kupón na příští nákup,“ vložila se do našeho rozhovoru pokladní. Zákaznice se zatvářila překvapeně, zaplatila, rozloučila se a odplula i s košíkem.

„Hernajs, ta pokladní je ale formát,“ pomyslela jsem si, Honzo. „Ona nejenže té paní nevynadala kvůli zdržování s proraženým jogurtem, ale dokonce jí dala slevu, aby jí zpříjemnila den.“ Jak tam jezdím nakupovat často, tak jsem si ji už pamatovala. Věkově i objemově je na tom podobně jako já (Maruška si majetnicky přejela rukama přes roztomilé faldíky na břiše) a pokaždé jsem ráda, když u kasy narazím právě na ni.

Pokladní přejížděla zbožím přes čtečku, já ho ukládala zpátky do košíku a přitom jsme spolu stačily prohodit pár vět o tom, jak se blíží Velikonoce. Jak jsme na tom s domácími přípravami a jak nás těší, že po dvouleté přestávce různých covidových zákazů budou tyhle svátky zas jako dřív. Načež paní pokladní vyřkla ortel v podobě konečné částky a dodala: „A víte co? Já dám tu slevu i vám.“

Honzo, ty si vůbec nedovedeš představit, co tahle věta udělala s mým egem. Rázem vylítlo někam do oblak a já si řekla, jaká jsem dobrá a jak mě tímhle způsobem ta skvělá pokladní odměňuje za to, že jsem byla na ni a na zákaznici s proraženým jogurtem trpělivá a dokonce i milá. Jenom tak pro formu, abych si to ego polechtala ještě víc, jsem se zeptala: „No, děkuju, to jste hodná, ale čím si to zasloužím?“

„Tím, že jste tady,“ odpověděla mi paní pokladní a my se konečně rozloučily. Její odpověď jen utvrdila můj pocit vlastní důležitosti, protože ona mi tím vlastně řekla, jaká jsem skvělá a že kde se objevím, tam je hned lidem veselejc a líp. No, prostě jsem si medila sama nad sebou, nákup nandala do tašek a slevový kupón do peněženky. Ani jsem se na něj nekoukla a předpokládala, že to bude tak pět, možná dokonce deset procent na příště, nastartovala jsem auto a jela domů za Frantou.

Doma bylo už vyluxováno, tak jsem hned ve dveřích rychle tasila čokoládu jako americkej kovboj revolver, vrazila ji Frantovi do ruky a povykládala, jaká jsem dobrá, jak jsem si vysloužila slevu a do druhé ruky jsem mu dala ten kupón.

Franta mi poděkoval, požvýkal tabulku čokolády, nasadil si brejle na čtení, prohlídl kupón, zamyslel se, pokýval hlavou a pravil: „No fajn, Maruško. Víš co, ten papírek si nechám u sebe, příště pojedu nakoupit já a uplatním ho. A jestli jsi koupila to uzený, udělám k obědu šunkofleky, chceš?“

Což o to, Honzo, šunkofleky já ráda a s chutí jsem Frantovi nabídku na jejich uvaření odkývala, ale přišlo mi trochu líto, že mě nepochválil za ten kupón a potažmo za to, čím jsem si ho vysloužila. Ale mlčela jsem, bylo mi to dost podezřelý, a když šel Franta na záchod, tak jsem si ten slevovej kupón konečně přečetla, než ho někam schová. A víš, co na něm stálo? Nevíš, viď, tak já ti to teda prozradím. Bylo tam napsáno: „Velikonoční sleva padesát korun pro všechny zákazníky za nákup nad pět set korun, uplatnitelná do 17. dubna. Honzo, tak žádná odměna od milé paní pokladní za to, jaká jsem skvělá a že kde se objevím, tam je hned veselejc a líp. Měla pravdu, dala mi ho proto, že jsem tam přišla, jako ho dává všem ostatním, kdo tam taky dorazej a utratěj aspoň pětikilo. Jak jsem měla prve to svý přerostlý ego až někde v oblacích, tak teď mi najednou spadlo až na zem a scvrklo se tak, že by sis ho ani nevšimnul a klidně ho mohl zašlápnout. 

***

Maruška je holt Maruška, nezaměnitelná ženská, která na sebe dokáže prozradit i to, zač by se kdokoli jiný styděl a snažil se to přede všemi za každou cenu zatlouct. A nejen to, dokonce se v takových situacích s chutí zasměje sama nad sebou. Své vyprávění zakončila melodickou zvonkohrou, pak zmlkla a tázavě na mě upřela oči v očekávání, jak si s tím poradím.

Oplatil jsem té vzácné dámě chvilku napětí z počátku našeho posezení, zvolna dopil poslední kapku kávy a teprve potom spustil: „Maruško, ta pokladní sice možná opravdu rozdávala slevu všem, ale to nic nemění na tvojí schopnosti přinášet radost všude tam, kde se objevíš. Tak když dovolíš, seberu to tvé ego ze země a pošlu ho zpět do oblak, kam rozhodně patří.“

Maruška otevřela ústa, chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela. Zamračila se, pak usmála a potom sebrala ze stojánku na stole ubrousek, zmačkala ho do kuličky a poněkud nespolečensky ho mrštila mým směrem. Řízením osudu a vzdušných proudů v cukrárně dopadl akorát do mého nyní již zcela prázdného šálku od kávy.

„Dík, to si schovám,“ sebral jsem ten nevinný kousek papíru a strčil ho do kapsy, „příště ti v něm přinesu nejhezčí vajíčko, které vykoleduji o velikonočním pondělí. A to si piš, že bude od Soni.“