Servírka v nesnázích

Tentokrát vám nemůžu nabídnout happy end, protože následující příběh prostě žádný konec nemá. Té ženě život cosi vzal, přivedl ji do průšvihu, ona se s tím poprala, jak nejlíp uměla, ale co bude dál, to nikdo neví.

Ten den jsem se zdržel v Praze trochu dýl a na autobusové nádraží dorazil večer hodinu před odjezdem dalšího spoje. Řekl jsem si, že skočím na jedno orosené ne přímo na nádraží, ale o kousek dál, kde je takové klidné skoro rodinné místo. Párkrát jsem tam už byl a trochu mě tam znají. Uvnitř tři stolky, ty byly obsazené, a tak jsem usedl do kouta k barovému pultu. „Pivo jako minule?“ Optala se mě servírka. Já přikývl a v momentě jsem měl před sebou půllitr lahodného moku. Servírka obsluhovala ostatní hosty, když měla volnou chvilku, sedla si vedle pípy akorát naproti mně a my se dali do hovoru.

Napřed jsme se bavili o kočkách, o kočičích útulcích, o tom, jak někteří lidé kočkám pomáhají a jiní jsou vůči nim lhostejní, ne-li přímo zlí. „Já mám doma čtyři, nedokázala bych se jich vzdát a vzala jsem je s sebou, i když jsem s dětmi musela narychlo odejít z bytu,“ pravila servírka. Po zmínce o pomáhání druhým se řeč na moment stočila na aktuální téma a na to, jak lidé pomáhají Ukrajincům, prchajícím před válkou. „Vidíte, a mně nepomohl nikdo,“ povzdychla si servírka. Ani jsem ji nemusel moc pobízet, zřejmě to prostě potřebovala někomu říct. Její vyprávění bylo smutné a přerušované občasným odběhnutím obsloužit některého zákazníka. Já jen tiše poslouchal, tu a tam se zeptal na nějakou drobnost, případně prohodil cosi, co jsem považoval za povzbudivé nebo aspoň konejšivé.

***

Manžel začal chlastat a zbláznil se. Z milujícího a milovaného muže se v momentě dokázal přepnout v netvora, který mně a našim dvěma synům s nožem v ruce vyhrožoval zabitím. Dokopala jsem ho na psychiatrii, tam mu sice nic nenašli, ale já byla přesvědčená, že to nebylo jen tím alkoholem. Muselo to být dědičné, u jeho otce se objevily záchvaty nekontrolovatelné agresivity také, ale jakmile se to stalo, přestal úplně pít, a pak se to už nezopakovalo. To ten můj nedokázal, spíš chlastal čím dál víc.

Byla jsem už natolik vycvičená, že jsem na něm dokázala předem poznat, když to na něj zas přichází. Zahnala jsem kluky do jejich pokoje a čekala, co bude. Zezačátku jsem ho dokázala nějak uklidnit, ale s postupujícím časem se jeho záchvaty zhoršovaly. Krize vyvrcholila ten den, když přišel domů, vytáhnul kudlu a začal řvát, že podřeže kluky. Ti zalezli a celí vyděšení se zamkli v pokoji, já si před něj klekla na kolena, prosila jsem ho, aby se uklidnil a říkala mu, že ho miluju. Trochu se zklidnil a mně se podařilo dostat ho do postele, aby šel spát. Pak se probudil uprostřed noci a začal znovu, bála jsem se, že mě opravdu zabije nebo že prokopne dveře do dětského pokoje a vletí na syny. Nakonec naštěstí vybil svou zuřivost jinak, probodal a rozřezal křeslo, které jsem měla vedle postele.

Zavolala jsem policajty, ti ho sebrali a zakázali mu přístup k nám domů na deset dní. Bylo to hrozně málo, bála jsem se, že se mi pomstí, až se vrátí. Prosila jsem bratra, se kterým jsme si byli vždycky blízcí, prosila jsem svou vlastní mámu, aby nás vzali k sobě na vesnici, abychom tam mohli utéct. Prosila jsem své přátele a známé. Nikdo mi nevyhověl, dodnes nevím proč. Snad se báli manželovy pomsty, snad toho, že by to rodinu postavilo do špatného světla. Pomohl mi až magistrát, poskytnul mi krizový byt, ve kterém jsme mohli být tři měsíce.

Při odchodu jsem zůstala prakticky bez peněz, hotovost jsem neměla skoro žádnou a výplata mi chodila na manželův účet. Chtěla jsem z něj hned vybrat, ale nestihla jsem to, zablokoval mi přístup.

Během toho čtvrtroku se mi podařilo najít podnájem tady na sídlišti. Jsem tam s klukama a se čtyřma kočkama, je to maličké, na víc nemáme dost peněz. Abych to dokázala utáhnout, mám dvě zaměstnání, jedno přes den a po večerech nebo i o víkendech chodím obsluhovat a uklízet sem.

Zradil mě manžel, kterého jsem milovala a kterému jsem absolutně důvěřovala. Ale nedovedete si představit, jak to stmelilo moje syny, jednomu je osmnáct, druhému jedenáct a dali by za sebe ruku do ohně. Ne, fakt nevím, proč mi tehdy nepomohla ani vlastní máma a ani brácha, ale jedno vám řeknu. Kluci měli v lednu narozeniny, máma s bratrem jim koupili nějaké dárky a tvářili se přitom, jakoby se nic nestalo. Starší jim je hodil na hlavu rovnou, mladší je přijal, ale pak ho to mrzelo a taky jim je vrátil. Už tam za nima ani nejezdíme a mně to připadá, jako bych kromě manžela přišla i o mámu s bratrem.

Já vím, že ještě nejsem tak stará a že všichni nejsou stejní, ale po tom, co jsem si prožila, bych už dalšího chlapa nechtěla, to mi věřte. Mám svoje syny a své kočky, nějak se dokážeme uživit, kluci se mi snaží pomáhat, a to mi stačí.

***

Servírčino vyprávění jsem trochu učesal (nebo možná spíš rozcuchal, to posuďte sami) a poupravil tak, aby v něm nebyla k snadnému poznání. Nevím, jak je to dlouho, co musela odejít ze svého bytu, ale moc dávno to asi nebude. Její slova svědčila o celkem čerstvých prožitcích a já ji svým způsobem obdivoval. Když během řeči odbíhala k zákazníkům, dokázala se na ně být milá, ale přitom si nenápadně otírala slzami zalité oči. Žena na pohled křehká a drobná, avšak uvnitř natolik silná, že se uměla poprat s osudem a s jeho nepřízní. 

„Děkuju moc, to je dobrý, máte tady nejlepší pivo v okolí a příjemně se tu sedí,“ odmávl jsem drobné, které mi chtěla vrátit při placení.

„Tak díky, hezký večer a zas se zastavte,“ odpověděla teď už zas s úsměvem.

„Rád přijdu a držte se.“

Držím té ženě palce, držte jí je se mnou...