Drsňák a slepice

My čtyřnohý dost těžko chápeme, jaký věci dokážou lidi vymyslet, když čekají mláďata. Záchranář s Vlastou už věděli, že budou mít dvojčata, ale jim to asi nestačilo a aby nás tu nebylo málo, museli si ausgerechnet pořídit slepice.

„Vlastičko, teď v těhotenství a potom při kojení musíš mít tu nejlepší stravu,“ prohlásil záchranář jednoho dne, když se vrátil ze šichty. Vlasta chápavě pokývala hlavou a čekala, co z něj zas vyleze za nápad. On se sáhodlouze rozpovídal o tom, jak mu jeden kolega prozradil, že chová slepice a že domácí vajíčka jsou svou kvalitou a chutí nesrovnatelně lepší než ty, co se kupujou v krámech. Prej mu nabídnul, že mu odprodá pět ze svejch nejlepších nosnic a že mu je nechá zalevno, když teďka čekáme ty dvojčata.

Vlastě se to napřed moc nelíbilo, tvrdila, že si s normálníma vajíčkama bohatě vystačí, ale záchranář do ni tak dlouho hučel, jak to pro ni a pro ty děcka bude dobrý, až se nechala ukecat. S jezevčíkem Ferdou ji podezíráme, že mu na to kejvla jen proto, aby mu udělala radost, přestože jí muselo bejt jasný, kolik s tím bude mít práce navíc.

Jakmile to měl záchranář od Vlasty schválený, zenergičtěl, jakoby si sám sobě dal transfúzi nový krve do žil. V rohu zahrady stloukl na špalkách z prkýnek kurník, přistavil k němu žebříček, sehnal podestýlku a zrní, a než se sešel tejden s tejdnem, dotáhnul tři hnědý a dvě bílý slepice. Jo, abych nezapomněl, mezitím ještě stihnul vyspravit plot, prej aby slepice neměly jak utýct.

„Ferdo, o tebe strach nemám, ty seš slušně vychovanej jezevčík,“ řeknul záchranář mýmu kámošovi. Pak se ale obrátil na mě a povídá: „Ale ty, Zrzku, ne abys je proháněl nebo z tebe budou vystresovaný a přestanou nýst.“ Jakoby zapomněl, že já už s ptákama dávno zakopal válečnou sekeru. Jenomže kdyby ono to bylo tak jednoduchý. Jestli jste doteďka nevěděli, jakej je nejhloupější tvor pod sluncem, tak já vám to teda povím. Je to slepice. Nevěříte? Tak vám dám příklad.

Představte si, že jako správnej kocour spíte na zahrádce pod stromem, necháte se příjemně hřát prvníma jarníma slunečníma paprskama a zdá se vám o tučnejch vypasených myších. Slepice jsou daleko na druhý straně, ale pak jednu z nich napadne, že se jim bude líp hrabat a klovat do země zrovna tam u vás. Chvíli hlasitým kvokáním přesvědčuje svoje soudružky, aby šly za ní, když se přikolíbaj tak si vás všimnou a rozkdákaj se ještě víc, že jim tam prej překážíte. No a vy máte po spaní a tím pádem i po snu o myších. Víte, že byste asi měl vyklidit pole, ale jste přece starej mazák, tak se nemůžete nechat vyhnat takhle rovnou z první. Tak aspoň zasyčíte, uděláte pár kroků a jen zlehoučka naznačíte, že kdybyste chtěl, tak si s nima hravě poradíte. Slepice to nepochopjej, začnou mávat křídlama, vrážet jedna do druhý a s obrovským kdákotem utečou o kus dál. Vy už pochopitelně neusnete, protože jste dokonale probuzenej a navíc můžete čekat spucunk od záchranáře, protože si bude myslet, že jste mu ty jeho slepice vystresoval.

Něco podobnýho se mi stalo hned několikrát a navíc záchranář měl problém, myslel si, že ty jeho slepice fakt přestaly nýst. Pochopitelně si to dal do souvislosti se mnou, vyčítal mi, že se mě ty opeřenkyně bojej, až mě to tak otrávilo, že jsem ani moc nechodil ven, abych měl pokoj. Nakonec se ale ukázalo, že to vůbec není pravda, vajíčka nebyly k nalezení, ani když se se mnou ty holky nepotkávaly. Taky bodejť by byly, když se slepice rozhodly, že je nebudou snášet v kurníku, jak maj, ale pod hustým keřem ve druhým koutě zahrady. Objevila je tam Vlasta, která se mě už před tím zastávala, že to není moje vina, teď se tomu smála a donutila záchranáře, aby se mi omluvil. Od tý chvíle jsem se slepicema uzavřel tichý příměří, já se snažil venku vyhýbat jim, ony mně a vypadalo to, že bude všechno v pořádku.

„Ty, Zrzku, čuchám tady někde poblíž kunu, ta dostat se do kurníku, tak bude malér,“ upozornil mě jednoho krásnýho dne Ferda. Já zbystřil. Kuna, to by bylo něco, už se mi jich podařilo za můj hříšnej život pár zlikvidovat, a pokaždý to byly boje, ze kterech jsem si odnesl nejeden šrám. „Seš už starej kocour, chceš do toho jít nebo chceš mít klid a radši se na to vykašlat?“ Položil jsem si otázku, chvíli dumal, ale pak jsem si řeknul, že když jsem jednou ten drsňák, tak kvůli svý kocouří cti musím, i kdyby se mi do toho nechtělo.

A taky, že jo. Radši jsem začal hlídkovat venku a hned následující noc jsem tu potvoru objevil. Čuchala, rozhlížela se kolem sebe, blížila se ke kurníku a už, už se chystala protáhnout škvírou dovnitř k nic netušícím spícím slepicím. Měl jsem kliku, vítr foukal od kuny ke mně, takže o mně nevěděla, já udělal jeden tichej skok, pak druhej a na tom krátkým od slepic podělaným žebříčku jsem se jí zakousnul za krk. No, řeknu vám, byl to boj, ta potvora se nechtěla dát, pokousala mě, ale nakonec jsem ji dostal. Byl jsem sice dost vyřízenej, ale napadlo mě, že ji nechám ostentativně ležet na tom žebříčku, aby si jí někdo z dvounožců všimnul hned ráno, až půjde otvírat kurník.

„Zrzku, co se ti stalo, proboha, cos to zas vyváděl?“ Zeptal se mě ráno záchranář, když jsem se vykutálel z pelechu, dokulhal k misce se snídaní, a on si všimnul, že jsem celej od krve. Já dělal jakoby nic a jen se tiše ládoval.

„Tohle dělal, koukej,“ přišla akorát v tu chvíli Vlasta do kuchyně. Byla pustit slepice, našla na žebříčku zakousnutou kunu, přinesla ji na lopatce na smetí a teď ji záchranářovi ukazovala i s chuchvalcem mejch zrzavejch chlupů, který ještě měla v tlamě. „Tys mu prve nadával, že kvůli němu slepice nenesou, a nebejt jeho, už to mohly mít dočista za sebou.“

Záchranář vyvalil nevěřícně oči, koukal se střídavě na Vlastu, na kunu a na mě. Než mu to celý docvaklo, byl jsem dávno najedenej, pak mě opatrně vzal do rukou, vytáhnul z brašny svý nádobíčko a ošetřil mi šrámy od kuny. Tak to víte, že to pálilo jak čert, ale já nechtěl pokazit dojem, tak jsem jen zatínal tesáky a nevydal ze sebe ani jediný mňouknutí.

Potom to záchranářovi nedalo, šel se podívat ven na kurník a vrátil se celej zkroušenej: „No jo, fakt u dvířek byla skulina, kterou se ta potvora kuna mohla opravdu protáhnout dovnitř. Zrzku, díky.“ Pak se podíval na hodinky, protočil panenky a vypadnul na šichtu.

Záchranář měl nakonec pravdu, teď dostáváme s Ferdou na přilepšenou syrový vajíčka od našich slepic a jsou doopravdy daleko lepší, než byly ty kupovaný. A Vlasta? Ta si nás každej večer než jde spát, zavolá k sobě. Sedne si na gauč, Ferda si jí lehne k nohám, já se jí stočím na klíně, přitisknu se, abych jí zahřál břicho, hluboce se rozpředu a poslouchám ty dvě maličký srdíčka lidských mláďat, který jsou schovaný tam uvnitř.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Drsňák a těhule