Smutné vyprávění pana Jaroslava
Boženka, byla skvělá a spolehlivá ženská s nakažlivým smyslem pro humor, jen občas trpívala depresemi. Ne nějakými depkami, jaké známe asi každý, ale skutečnými depresemi, které byly způsobené záludnou duševní chorobou. Objevovaly se u ní v nepravidelných intervalech, a když to na ni přišlo, byla jako vyměněná. Ležela na gauči, nevidoucíma očima zírala do stropu a nereagovala na žádné podněty. To už jsem věděl, že je nejhůř, sám s ní ani nejlaskavějším přístupem nic nezmůžu a musím ji na čas odvézt do nemocnice. Tam mi ji vždycky dali dohromady, vrátili jako normální veselou osůbku a já byl šťastný, že je zas všechno v pořádku.
Toho osudného února před třiceti léty to po zhruba týdenním pobytu v nemocnici začalo vypadat nadějně a já se v podvečer vypravil za svou drahou na návštěvu. Ve skrytu duše jsem dokonce doufal, že mi ji už pustí a budu si ji moct odvézt domů. Však už jsme se na ni s naší patnáctiletou dcerou Kamilkou nesmírně oba těšili.
Sotva jsem skončil s opravou pračky u posledního zákazníka, přispěchal jsem do špitálu, ale Boženku jsem na jejím pokoji nenašel. Byly tam akorát jakési dvě neznámé ženy, které se na mě jen překvapeně podívaly, o Božence nevěděly a nedokázaly mi nic bližšího říct. Myslel jsem, že mi Boženku přestěhovali na nějaký jiný pokoj a vydal jsem se na sesternu, abych se dozvěděl, kde ji najdu. Tam jsem si však vyslechl jen stručné sdělení, že mi nemůžou nic říct a že informace podává pouze pan doktor.“
Zůstal jsem tedy stát na chodbě před sesternou, dlouhé minuty ubíhaly, sestry mě míjely s netečnými výrazy, jako by se chtěly vyhnout přímému pohledu z očí do očí. Jak čas plynul, byl jsem čím dál víc nervózní, jako bych tušil, že je něco špatně a zvolna mou začala prostupovat úzkost. Když se zpoza rohu konečně vynořil bílý plášť, vnitřně jsem ožil v naději, že je snad všechno přece jen v pořádku a teď už se konečně setkám se svou manželkou. Místo toho jsem se však dozvěděl pouze tu zdrcující zprávu, doplněnou nezúčastněným sdělením: „Předávkovala se léky, nepodařilo se nám ji oživit. Podepište mi tady ty papíry.“
„Jaký papíry?“ Zeptal jsem se překvapeně, „já jsem ji přece přišel navštívit.“
„No přece úmrtní protokol.“
„Proboha, jak se mohla v nemocnici přímo pod dozorem sester a lékařů předávkovat? Jak je možné, že si toho nikdo nevšimnul a včas jí nedokázali vypumpovat žaludek?“ Tyto a podobné otázky se překotně rodily v mojí zmučené mysli, ale byl jsem tak zdrcený, že jsem je nemohl vyslovit. Vytrhly mě z nich až dva podrážděné doktorovy dotazy: „Proč jste nebyl doma, když jsme vám ráno telefonovali? Jak to, že jste nereagoval na náš telegram a okamžitě nepřijel?“ „Kdybych jen mohl,“ pomyslel jsem si nešťastně, „vždyť já lítal celý den v terénu po opravách u zákazníků.“ Najednou jsem měl z doktorova přístupu pocit, jako bych za to celé mohl já sám.
Ranní vstávání, honem do práce a dcera do školy, večer domácnost a učení, co nejvíc času stráveného společným povídáním. O sportu, o módě, o škole, o prvních klukách, o zájmech, o tom, co všechno je potřeba zařídit a udělat, prostě o všem možném. Jen jednomu tématu jsme se s Kamilkou oba záměrně vyhýbali.
O víkendech jsme jezdili na výlety, vyráželi do přírody a za kulturou, dcera začala hrát volejbal. Vedli jsme spolu spory typu: „vypadni z té kuchyně, dneska vařím já“ nebo: „nesahej na to prádlo, to je přece moje práce.“ Oba jsme se snažili tvářit, jakoby se vlastně nic nestalo, oba jsme cítili, že jenom tak dokážeme jít dál a překonat ten obrovský žal ve svých srdcích. Tu bolest, s níž, jakkoli jsme byli hodně spolu, jsme se oba rozhodli porvat každý sám a nepřitěžovat tomu druhému.
Zpočátku jsem se pokoušel řešit úmrtí své manželky právní cestou, nedokázal jsem si představit, že by ji mohli nechat v nemocnici zemřít, aniž by se přitom dopustili zanedbání nějaké povinnosti. Jenomže to bylo neprůstřelné a já jsem to musel celkem záhy vzdát. Kryli si navzájem záda, ve mně to akorát prohlubovalo žal a bylo mi jasné, že ať už to dopadne jakkoli, Boženka se mi už nikdy nevrátí.
***
„Dneska má Kamila už dávno svou vlastní rodinu a vždycky, když za mnou všichni společně přijedou, mám obrovskou radost, že jsou šťastní. I já mám přítelkyni, abych se měl s kým na stará kolena potěšit.“ Dokončil pan Jaroslav své vyprávění s trochu šibalským mrknutím. Poté však zvážněl a dodal: „Ale jedno vám řeknu, úplně zapomenout se nedá. Když si na Boženku vzpomenu, pokaždé mě píchne u srdce.“
Jan Pražák
Zrádný tajuplný úplněk
Máte rádi Měsíc? Já tedy rozhodně ano. On totiž není jen strohým kamenným nebeským tělesem, je přímo romantickou osobností, která po staletí inspiruje generace umělců k jejich tvorbě, i obyčejné lidi k potěše a zamyšlení.
Jan Pražák
Záhadná podoba lidí a jejich zvířat
„Teda, tobě to sluší, ty seš ale kočka!“ Kteroupak ženu by nepotěšila taková upřímně myšlená věta. Nejen přitažlivého vzhledu, ale i pozitivních povahových vlastností lze snadno dosáhnout netoliko u žen, ale i u mužů.
Jan Pražák
Jak byla Maruška za zlodějku
„Je ti jasné, že sedíš u jednoho stolu se zlodějkou a měl by sis ohlídat věci, abych ti něco neukradla? Musíš počítat i s tím, že ti udělám ostudu, přijdou si sem pro mě a odvedou mě v poutech před zraky celého osazenstva.“
Jan Pražák
Ženské zásadně nebiju
Jakkoli jsem možná drsňák a v dětství jsem byl pěkné kvítko, nedovedu si představit, že bych uhodil ženu. Už bych asi ani nespočítal, kolik poznámek, důtek a dvojek z chování jsem za svou prudkost dostal ve škole.
Jan Pražák
Nepřekážej v těch dveřích, proboha!
Taky jste si všimli, jak se poslední dobou kdekdo postaví do dveří v hromadné dopravě a vůbec ho nezajímá, že by snad ostatní lidé chtěli vystoupit nebo nastoupit? Možná je to nějaká nová móda a kdo nepřekáží, není in.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen
Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...
Češi umějí vyrobit řadu vojenských dronů. Ale armáda o ně nestojí
Premium Letecká výroba byla v České republice vždy na špičkové úrovni. Menší dopravní letouny, ultralighty,...
Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou
Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...
Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické
Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...
Rozdáváme samoopalovací fluid ZDARMA
Toužíte po dokonalé letní barvičce bez rizika spálení? Vyzkoušejte lehký přírodní samoopalovací krém na obličej i tělo od Manufaktury. Zapojte se...
- Počet článků 2136
- Celková karma 28,88
- Průměrná čtenost 1298x
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.