O zmanipulovanosti, zoufalství, pokoře a odvaze obyčejných lidí

V pátek se mi stala taková zvláštní příhoda. V centru Prahy jsem se stavil v jedné z velkých drogerií pro náhradní bombičky do osvěžovače vzduchu. Hned za dveřmi, když jsem sahal pro košík, do mě vrazila nějaká žena.  

Tedy „vrazila“ není to správné slovo, spíš jsem od ní obdržel klasický hokejový bodyček, couvl jsem, vyčkal, až si poslouží a teprve pak si vzal košík svůj. Vše se odehrálo beze slov, napadlo mě, že ta paní asi hodně pospíchá a nebýt následného dění, byl bych na to dočista zapomněl. Dva kroky za touto ženou následovala její kopie v mladším, tak dvacetiletém vydání. Ta scénku s košíkem viděla a věnovala mi krátký pohled, z nějž bylo možno vyčíst omluvu za jednání její matky.

Cestou k bombičkám, které jsem nalezl až v poslední uličce, jsem potkal další ženu. Tato mě zaujala svým výrazem, na rozdíl od ostatních nakupujících, cílevědomě ukládajících zboží do košíků, stala na místě a smutně se dívala do země, jakoby ji něco trápilo.

Chvilku mi trvalo, než jsem ty bombičky našel a než se mi podařilo vybrat takové, které budou vyhovovat mé manželce. Vracel jsem se tedy s určitým časovým odstupem, a když jsem míjel uličku s potřebami na čištění zubů, uviděl jsem tam ty tři ženy pohromadě.

Smutná žena sahala po lahvičce s ústní vodou, která byla ve slevě a jako poslední v regálu.

Matka od dcery jí odstrčila ruku a se slovy: „Eto moje (tohle je moje)“ lahvičku sebrala.

Smutná žena se zarazila, ve zjevně obrovském citovém vypjetí se neudržela a zeptala se matky od dcery: „Čomu vy rujnujete našu krajinu? (Proč nám ničíte zemi?)“

Rozhovor byl delší a velmi emotivní, ne všemu jsem rozuměl, nicméně z dalších vět vyplynulo, že ruská matka od dcery je skálopevně přesvědčená o správnosti vpádu ruských vojsk na ukrajinské území. O tom, že je Rusové přišli zachránit od jakéhosi nebezpečí a že by jim za to měli být Ukrajinci vděční.

Ukrajinská žena však neměla na nějaké úvahy o vysoké politice myšlenky, trápily ji jiné starosti. Vyčítala ruské matce, že vojáci její země zbořili dům jejích starých rodičů, tito nemají kam jít a ona má obrovský strach o jejich životy a o to, co s nimi bude dál.

Ruská matka se však tvářila tak, jakoby strach Ukrajinky ani nezaregistrovala, ještě jednou zopakovala svůj ideologický postoj, načež se otočila na podpatku a s ukořistěnou ústní vodou v košíku odkráčela směrem k pokladně.

Dcera ruské matky, která až do této chvíle mlčela, se nyní podívala na Ukrajinku a velice tiše omluvným tónem pravila: „Izvinitě, požalujsta (promiňte, prosím).“ Pak odešla i ona, vydala se za svojí matkou.

Na závěr celého smutného představení jsem viděl už jen to, jak si ukrajinská žena bezmyšlenkovitě vzala z regálu nějakou jinou ústní vodu, zůstala stát na místě a opět se zoufale zahleděla do země.

Celé mi to připomnělo osmašedesátý rok, ve kterém byli Rusové též přesvědčeni, že nás vpádem svých vojsk přišli zachránit od jakéhosi pofidérního imperialistického nebezpečí. Kdybychom se tehdy snažili bránit obrovské přesile invazních vojsk, byli bychom dopadli úplně stejně, jako teď dopadají lidé na Ukrajině a měli bychom rozstřílenou zemi.

Kromě osmašedesátého jsem si vzpomněl i na dobu daleko bližší, na týden dovolené před pár roky v Karlových Varech. Setkali jsme se tam s celou řadou „ruských matek,“ tedy povýšených lidí oné země, kteří byli přesvědčeni o tom, že mají vždycky pravdu, že jim všude všechno patří a že mají ve všem přednost před ostatními, Nicméně i tam jsme se setkali s jednou „dcerou ruské matky.“ S mladou ženou, jíž jsme se náhodou zeptali na cestu a na níž bylo vidět, jak se stydí za jednání ostatních lidí své země. Jakoby se styděla už jen za to, že mluví rusky a patří mezi ně.

Vysoké politice nerozumím, spíš se snažím nazírat na život z pohledu obyčejných lidí a jedna věc je mi zřejmá. Lidé, kteří jsou po celé generace vychováváni v určité ideologii, vezmou tuto ideologii za svou navzdory tomu, jak je zrůdná. Uvěří, že právě oni jsou spasitelé celého světa a že všechno zlo, ke kterému je vychovávají a vedou jejich mocní, je vlastně dobro a že je ku prospěchu těch, na nichž je pácháno. A pokud se tváří v tvář setkají s někým, komu mašinérie jejich režimu ublížila, tak tomu nerozumí a myslí si, že jde o nevděk. S těmito lidmi nelze v žádném případě souhlasit, ale lze pochopit, že ve své zmanipulovanosti prakticky nemají na vybranou.

Pouze někteří z nich tvoří výjimky, jako například dcera ruské matky v příhodě z drogérie, mladá žena z Karlových Varů nebo zejména ti, kteří dnes v Rusku protestují proti invazi na Ukrajinu. Těm patří můj dík za jejich odvahu se vzepřít navzdory represím, které je čekají a za pokoru, kterou dokážou vyjádřit před lidmi, jimž jejich zrůdný režim ublížil.

S Ukrajinci se setkávám každý den, cestou do práce v příměstských autobusech bývali donedávna většinou družní, za pulty obchodů usměvaví a vstřícní. To vše je pryč, mnozí z nich odjeli odhodlaně s nasazením života bránit svou zemi, a ti, co zůstali, jsou nešťastní. I oni mají své lidské chyby a ne všichni jsou svatí, ale ze srdce bych jim všem přál, aby zas mohli normálně v míru žít.