Vyvolená

Poprvé jsem pocítila přítomnost nějaké silné nehmotné bytosti, když jsem dorazila domů z maturitního večírku. Byla jsem opilá jako nikdy dřív, však také bylo co oslavovat, odmaturovala jsem se samými jedničkami.

Když jsem se chystala spát, měla jsem pocit, jakoby vzadu za mým pravým ramenem někdo stál. Nějaká výrazná osobnost, která mě telepaticky kárá za to pití. „To je přece nesmysl,“ utvrdila jsem se po chvilce přemýšlení, „přebrala jsem a do zítřka se z toho vyspím.“ Usnula jsem a ráno už to bylo pryč.

V průběhu několika dalších let se mi ten pocit párkrát vrátil. Když jsem byla hodně přetažená po náročném dni nebo když jsem se zas víc napila alkoholu. Pokaždé to bylo prakticky stejné, cítila jsem, že ta bytost stojí vpravo těsně za mnou, ale když jsem se ohlédla, nikdo tam nebyl. Došla jsem k názoru, že se to musí být nějaká lehká psychická dispozice, ale považovala jsem to za bezvýznamné a neřešila to. Akorát jsem skoro úplně přestala pít alkohol, snažila se hlídat si únavu, a pocit přítomnosti oné bytosti za mým pravým ramenem se už nevrátil.

V sedmadvaceti jsem se seznámila s Pavlem, můj život se převrátil naruby a dostal úplně jiný rozměr. Byla jsem zamilovaná a šťastná, přišla jsem do jiného stavu a oba jsme se nesmírně těšili na miminko. „Bude to malý Pavlík, oči bude mít po mně a vlasy po tobě,“ šeptal mi Pavel, když jsem se vrátila z ultrazvuku a řekla mu, že se nám narodí kluk.

Jenomže hned následující den přišla autonehoda. Snad se můj Pavel znovu zasnil nad tou včerejší úžasnou zprávou, to už se nikdy nikdo nedozví. Vjel do křižovatky na červenou a zleva nás nabral náklaďák. Manžel byl na místě mrtev, mě s těžkými zraněními přepravil vrtulník do nemocnice. O dítě jsem přišla, ale sama jsem přežila.

***

„Přicházím k tobě z nejvyšších nebeských sfér, mé jméno je Erbeus a jsem tady proto, abych vedl tvé kroky.“ Po několika dnech jsem se probrala z narkózy a okamžitě jsem poznala, že vpravo za mojí postelí zcela určitě někdo stojí. Promlouval k mě beze slov telepatickou cestou: „Jsi vyvolená. Tvůj náročný úkol spočívá v zachraňování duší těch nebohých lidí, kteří jsou posedlí ďáblem. Pokud bys tak neučinila, jejich duše by čekala temnota věčného zatracení, ale ty jim můžeš být nápomocná. Když včas zničíš tělesnou schránku takového člověka ranou přímo do srdce, vyženeš z něj ďábla zpět do pekla, jeho duše dojde spasení a otevře se před ní nebeská brána.“

Najednou jsem se cítila jako u vytržení. Tak ona to není žádná psychická dispozice, je to skutečné. Konečně jsem si uvědomila svoje pravé životní poslání. Pomalu jsem se rozvzpomínala a došlo mi, co se vlastně stalo. Napadla mě otázka, jak to dopadlo s Pavlem a maličkým ještě nenarozeným Pavlíkem. Dospěla jsem však k nezvratnému poznání, že tyhle starosti jsou úplně nicotné, protože mě teď čekají mnohem důležitější úkoly. Jenom jsem trochu zapochybovala, jestli to všechno zvládnu.

Nit mých myšlenek přetrhl hlas Erbea, který se mi opět ozval uvnitř v hlavě: „Nemusíš se ničeho obávat, budu stále s tebou a povedu každý tvůj krok, i když vědomě mou přítomnost pocítíš jen občas. Vždycky, když se objeví nějaký ubohý nešťastník posedlý ďáblem, upozorním tě na něj, aby ses nezmýlila. Postarám se o to, aby ses rychle uzdravila a mohla začít plnit své poslání. Až tě odsud propustí, sežeň si tenký ostrý nůž, udržuj jej v čistotě a měj jej skrytě stále u sebe. Opatruj jej jako oko v hlavě, protože bude tvým nástrojem spasení duší, které jsou ohroženy peklem. Měj však neustále na paměti, že ďábel je silný protivník a bude se snažit hatit tvé dobré skutky. Proto se o mně a o svém poslání za žádných okolností nesmíš před nikým zmínit.“

Zprávu o manželově smrti a ztrátě dítěte jsem přijala s hranou lítostí. Cítila jsem, že musím dát svému okolí najevo hluboký smutek, Erbeus mi v tom však pomáhal, občas jsem si na moment uvědomila jeho přítomnost na obvyklém místě vpravo za postelí a pokaždé mi dodal sílu. Párkrát jsem ještě zapochybovala, jestli je všechno opravdu skutečné, ale s nástupem nové sestřičky jsem získala jistotu. Všimla jsem si divného svitu v jejích očích a začala jsem o ní přemýšlet. Ten večer ke mně Erbeus opět promluvil: „Vidím, že máš dobrý odhad, ano, ta osoba je posedlá ďáblem. Ale zatím ještě nenadešel čas, abys začala plnit své poslání, jsi ještě příliš slabá a nemáš svůj nůž. Musíš být trpělivá.“

***

Nastoupila jsem zpátky do práce, ale s nikým jsem prakticky nepromluvila, stranila jsem se společnosti. Mým kolegům to naštěstí nebylo podezřelé, přičítali to mému zármutku nad ztrátou manžela a nenarozeného dítěte, a tak byli ohleduplní a nechávali mě v klidu. Složitější jsem to měla s rodiči, stále se mě snažili konejšit a pomáhat, dokonce mi nabídli, abych se k nim zpátky nastěhovala. To se mi vůbec nehodilo a nevěděla jsem, jak se zbavit jejich nevítané pozornosti. Ale Erbeus mi poradil, ať je poprosím, aby mí dopřáli klid, že potřebuji být nějaký čas sama se sebou. Zabralo to, a aby to rodičům nebylo podezřelé, slíbila jsem jim alespoň nedělní návštěvy s vědomím, že ty nějak přestojím.

Objevila jsem ho cestou z práce, byl to postarší pán v obleku s prošedivělými vlasy. Všimla jsem si jeho očí, byly podobné jako u té sestry v nemocnici, jen svit skrytého ďábla byl výraznější. Večer ke mně promluvil Erbeus: „Ano, jsi všímavá, to je on. Bude první duší, kterou vyrveš ďáblovi ze spárů a spasíš. Jsi však novicka, buď navýsost opatrná. Několik dní ho jen pozoruj a zjisti, kudy chodí. Až se rozhodneš ke splnění svého úkolu, zvol si okamžik těsně po rozednění, protože v tu chvíli je ďáblova moc nejslabší. Za žádnou cenu se o tom nikomu nezmiňuj.“

Vzala jsem si dovolenou. Vystopovala jsem, kde ten člověk bydlí, a měla jsem štěstí, zjistila, že každé ráno odchází ve vhodný čas ze svého domu přes rozlehlý park na tramvaj. Erbeus mí poradil, abych svůj první úkol splnila ve čtvrtek, tedy v den, kdy dobré síly převládají nad zlem. V předvečer jsem sice byla trochu nervózní, ale Erbeus mě uklidňoval svou přítomností a dal mi své požehnání. Ráno jsem se probudila silná a odhodlaná, cítila, že mě Erbeus doprovází.

Zpráva z tisku: „V ranních hodinách byl v městském parku objeven mrtvý muž vyššího středního věku. Z prvních poznatků vyplývá, že byl zavražděn ranou ostrým předmětem do srdce. Náhodný svědek informoval policii, že si všiml štíhlé středně vysoké ženské postavy v šedém kabátě, která se snažila onoho muže nenápadně sledovat. Okolnosti jsou zatím nejasné a policie žádá o informace všechny občany, kteří si v této souvislosti všimli něčeho nebo někoho podezřelého, zejména ženy, která by odpovídala svědkovu popisu.“

***

Nejvíc mi vadilo, že mě nutí polykat ty prášky. Určitě jim to našeptal ďábel, aby mi znemožnil komunikovat s Erbeem. Párkrát za sebou se mi podařilo tu pilulku umně skrýt pod jazykem a vyplivnout. Účinek trochu pominul a já slyšela, jak ke mně Erbeus tiše z velké dálky promlouvá: „Musíš je poslouchat a plnit jejich příkazy. Musíš teď na čas zapomenout, že jsi vyvolená a chovat se, jako kdokoli jiný. Když jim vyhovíš, tak nebudou tak ostražití a časem tě propustí nebo se ti podaří utéct, aby ses mohla vrátit ke svému důležitému poslání. Buď silná a trpělivá a věz, že jsem stále s tebou, i když mě kvůli těm práškům nevnímáš.“

Pár dní před tím, než se to stalo, se mi opět podařilo nespolknout pilulku, takže jsem měla jasnější mysl a uvědomovala si neustálou Erbeovu přítomnost. Naložili mě do auta a z uzavřeného oddělené psychiatrické léčebny odvezli na vyšetření kamsi do nemocnice v centru. Tam mě zřízenec vyvezl výtahem do čtvrtého patra a odvedl do ordinace, ve které seděl za stolem starý obrýlený doktor v bílém plášti.

Zřízenec zůstal stát u dveří, ale doktor mu pokynul, aby odešel a začal mi klást otázky. Snažila jsem se odpovídat vyhýbavě, abych neprozradila Erbea a své poslání, když v tu chvíli zazvonil telefon. Doktor zvedl sluchátko, s kýmsi se učeně bavil o nějakém případu, nahlížel přitom do svých spisů a přestal mi věnovat pozornost.

„Teď uteč, musíš!“ Zavelel Erbeův hlas v mé hlavě snad hlasitěji a rozhodněji než kdy dřív. „Vyskoč oknem, já tě zachytím a přenesu do míst, kde tě nikdo nezná a kde budeš moci pokračovat v zachraňování lidských duší ze spárů ďábla!“

Vymrštila jsem se ze židle, dvěma skoky byla u pootevřeného okna, vší silou ho naplno rozrazila, přehoupla se přes parapet a skočila jsem do hloubky pod sebou…