Stůj, to nesmíš!

Poprvé se u mě v pekařství objevil počátkem adventu chvilku před polednem. Přistoupil k pultu a objednal si: „Dobrý den, mladá paní, prosil bych silnou kávu do velké sklenice a k tomu kousek mramorové bábovky.“  

Oklepal si ze zimníku zbytky bohaté čerstvě napadané sněhové nadílky a pověsil ho na věšák. Lehce kulhavým krokem došel k jednomu ze dvou stolků, odložil foťák, usedl a protřel si koleno.

„Klouže to tam, narazil jste si nohu?“ Zeptala jsem se jen tak mimoděk, když jsem mu přinesla kávu a zákusek.

„Ale kdepak, to nic není. Jen staré zranění, které se občas ozve, když v zimě běhám po městě a lovím obrázky čerstvě zasněžených ulic,“ usmál se a začal si ohřívat prokřehlé ruce o sklenici kávy. Pomalu upíjel, přikusoval bábovku, prohlížel si své fotky a občas se krátce, jakoby nesměle podíval mým směrem, jak obsluhuji další zákazníky.

Stavoval se u mě tak jednou za týden. Napřed zvědavě nakoukl výlohou dovnitř, jakoby si ověřoval, jestli mám zrovna službu, pak vstoupil, usmál se a objednal si pokaždé to samé. Vždycky si vybíral dobu, když bylo v pekařství málo lidí a od svého stolku mě chvílemi nenápadně pozoroval. Nebyl to pohled lovce, číhajícího na kořist, jen mě tak kradmo pohladil očima, a pak je zas rychle sklopil. Bylo mi to příjemné, i tahle nevinná drobnost mi pomáhala zapomenout na můj předešlý vztah, který nikoli z mé strany náhle skončil.

„Tohle je pro vás, nezlobíte se viďte?“ Zeptal se těsně před Štědrým dnem, když mi přinesl maličkou kytičku.

Něco se mezi námi rodilo, ale ani jeden z nás se to neodvážil vyjádřit, zůstávalo to v rovině náznaků. Někdy zůstala moje ruka v jeho dlani při placení o chvilku déle, než bylo potřeba, jindy se naše prsty na moment náhodně propletly, když mi podával prázdný šálek. Z jeho očí a rukou jsem cítila jemnou sílu, která mě instinktivně přitahovala. Tajně jsem si představovala, jak mě pevně drží v náručí a já se mu celá poddávám. Moje duše začínala zvolna tát a já si uvědomila, že už nejsem tak sama, jako když mě na podzim můj bývalý přítel opustil.

V den, kdy před pekařstvím rozkvetly první narcisky, se dost opozdil, přišel až chvilku před zavírací. Kávu se snažil vypít rychle, jakoby mě nechtěl zdržovat, až při tom spěchu upustil šálek na zem. Pomáhal mi s úklidem, a když jsem mu při uklouznutí na vlhké podlaze přistála v rukou, přišlo nevyhnutelné. Maličká místnůstka za prodejnou se stala svědkem přívalu nahromaděných vět a vodopádu vášně a něžností.

***

Bydleli jsme v jeho garsonce, byli jsme šťastní a spřádali společné plány do budoucnosti. Vezmeme se a pořídíme si malý domek se zahrádkou kousek za městem. Najdeme si místo nedaleko lesa, poblíž by mohl být rybník. Na zahrádce si budou hrát děti, budeme s nimi vyrážet na houby a za koupáním.

Často jsme trávili večery tak, jak jsme byli zvyklí z pekařství. On zpracovával fotky ze svých akcí, připravoval je pro zákazníky a na výstavy. Přitom mě tiše, jakoby nenápadně pozoroval a já se koupala v průzračné rose jeho laskavých pohledů.

Znovu se blížil štědrý den. Měla jsem pro něj nejkrásnější dárek, posadila jsem se mu na klín, položila jeho ruku na své břicho a zašeptala: „Martine, je tam, jsem těhotná, mám to čerstvě potvrzené.“ Rozzářily se mu oči.

***

Kola mého osudu se v hrůzné nahotě vrátila o víc než rok zpět, i Martin mě na sklonku roku opustil. V předvečer Štědrého dne jsem se těšila na jeho příchod domů, abychom si mohli vychutnat první společné Vánoce i s naším dosud nenarozeným maličkým. Nedočkala jsem se. Pak mi najednou zazvonil telefon...

Cestou z práce pospíchal. Opozdil se, když mi vybíral květinu, chtěl mi s ní udělat radost za tu zprávu o mém těhotenství. Hrozně spěchal, už, už chtěl být se mnou. Přebíhal ulici před tramvají, byl si jist, že to stihne, avšak na náledí ho zradilo jeho dávné zranění kolena. Nebylo mu pomoci.

Radost předchozího dne vystřídalo hluboké zoufalství, naše nádherné sny o společném šťastném životě se propadly do ztracení. Zatemnil se mi mozek a přinesl myšlenky na smrt. Jednala jsem jako ve zlém snu, brzy ráno o Štědrém dni jsem tiše stanula na konci prázdného nástupiště metra. Vyhlížela jsem světla přijíždějící soupravy a věřila, že ta mě vysvobodí z temnot mého bytí. Za zatáčkou se objevil slabý jas, jako když svítá. Přestala jsem dýchat, sbírala odhodlání...

„Květo, stůj, to nesmíš!“ Před mým vnitřním zrakem se zjevil pevný pohled jeho laskavých očí. V mysli mi zazněl jeho rozhodný hlas. Tak silný, jaké bývalo jeho náručí. Zaváhala jsem, byla nalomená. „Ve jménu naší lásky a našeho dítěte zadrž, jsem tu s tebou.“ Zněl tak rozhodně, jako když mi pomáhal řešit nějaký problém, s nímž jsem si sama nevěděla rady, ale který byl pro něj hračkou. Ustoupila jsem o krok zpět. Vyšla dvě slunce reflektorů a souprava s rachotem zastavila. „Budu tu na tebe čekat do doby, než se čas tvého osudu naplní.“

***

Dodnes nevím, jestli mě tehdy strhl zpět zbytek pudu sebezáchovy mé zmučené mysli nebo jestli ke mně v poslední chvíli promluvila jeho duše. Na tuto otázku mi nedokážou odpovědět ani hluboké očí našeho syna. Je čerstvě dospělý, právě si chystá fotky na svou první výstavu a chvilkami se na mě podívá podobným pohledem, jakým na mě kdysi hledíval Martin.