Miluška a její chlapi

V sobotu hned ráno nandala čisté prádlo do baťohu a vyrazila na nádraží. Jela za tatínkem. Před léty ovdověl, loni mu bylo osmdesát, zdraví mu už tolik neslouží, ale za žádnou cenu se nechce přestěhovat k nim domů.

Cestou pozorovala ubíhající krajinu venku a přehrávala si slova, která jí táta říká pokaždé, když se ho snaží přemluvit, že u nich doma by to měl pohodlnější: „Víš, Miluško, překážel bych vám tam, neměl bych dost místa na svého koníčka a připadal bych si k ničemu, že už se o sebe nedokážu postarat sám.“ A tak mu aspoň jednou za čtrnáct dní vozí vyprané prádlo, navaří, uklidí a pobyde s ním. Pokud nemá její manžel zrovna službu, jedou autem a on za ten den stihne udělat spoustu práce. Měli tak jet i tentokrát, ale nevyšlo to, na poslední chvíli Karlovi volali z nemocnice, že ho tam nutně potřebují.

„Proboha, tati, cos zase dělal?“ Zhrozila se hned ve dveřích, když si všimla velké tmavé podlitiny na jeho pravém předloktí.

„Ale nic, Miluško,“ rupla mi žárovka v kuchyni, a když jsem ji vyměňoval, ujela mi noha ze schůdků a maličko jsem zavadil rukou o linku.

„Maličko zavadil? Pořádně ses praštil o hranu a můžeš být rád, že sis nic nezlomil,“ pomyslela si v duchu a nahlas řekla: „Táto, nechceš, aby se tu pro tebe stavil Karel a vzal tě k nim do špitálu na rentgen?“

„Kdepak do špitálu, holka zlatá,“ zhrozil se teď pro změnu táta, „ještě by si mě tam nechali. To je dobrý, vždyť mě to nebolí.“ Zamlčel slovo „skoro,“ a pak se usmál: „A vůbec, ukážu ti svoje nové výtvory.“

Na tuhle chvíli se pokaždé těšila, oním tatínkovým koníčkem bylo vyřezávání. Vstoupili do jeho dílny, které říkal svatyně a ovanula ji nezaměnitelná vůně dřeva. „Koukej, tenhle... a tahle... a tady ten je tvůj, na, vem si ho.“ Vyřezával figurky zvířat, které vypadaly jako živé, drobné postavičky lidí, hlavně dávných řemeslníků, a taky květiny, vypracované do nejmenších detailů. Co nerozdal po rodině a přátelích, to posílal na charitativní bazary, aby se výtěžek dostal k potřebným. Nic za to nechtěl, byl odjakživa skromný a teď k stáru si vystačil s důchodem, že mu ještě zbývalo. Miluška vzala do ruky figurku, kterou tatínek vyřezal pro ni a zvlhly jí oči. Byl to Ben. Pes, kterého měli doma dvanáct let a který letos na jaře dožil stářím.

Celé dopoledne vařila, uklízela, aby udělala tátovi zásobu jídla, věděla, že jinak by se odbýval, a aby mu to tam dala trochu do pořádku, on na úklid nikdy moc nebyl. Přitom si povídali, hlavně on jí vyprávěl historky ze svého mládí. Některé z nich už znala pomalu nazpaměť, ale pokaždé si je ráda poslechla znovu. Vždycky, když na moment obrátila pohled od práce na tátu, uviděla jeho usmívající se stářím vybledlé oči. „Však já vím, táto, že se z tohohle svého království nemůžeš vytrhnout a přesadit jinam, vždyť jsi jako starý strom,“ pomyslela si opět v duchu a nahlas řekla: „Tati, pojď jíst, guláš je hotový.“ Věděla, že ho tím potěší, bylo to jeho nejoblíbenější jídlo.

Odpoledne chtěla umýt okna, ale pak si to rozmyslela, řekla si, že to ještě tolik nehoří a nechá to Karlovi, až přijedou oba. Místo toho vytáhla tátu na procházku. Chodí už ztěžka a o holi, ale přesto došli až k řece, krmili kachny a racky starým pečivem. Když racek chytil sousto v letu nebo když se o něj na hladině kachny málem popraly, oba se u toho smáli jako malé děti.

Přiblížil se večer, byl čas, aby se vydala na cestu domů.

„Táto, dávej na sebe pozor, a kdyby něco, okamžitě mi zavolej,“ kladla mu na srdce při puse na tvář na rozloučenou.

„Ale prosím tě, Miluško, co by se mi mohlo stát? Ty mi dej vědět, že jsi v pohodě dorazila domů,“ smál se, ale v očích mu trochu smutně zablesklo, že už odjíždí.

„Však já zas přijedu, jakmile to půjde, neboj,“ pomyslela si do třetice v duchu a nahlas řekla se smíchem: „Tak ahoj, tati a ne abys na stará kolena začal prohánět ženské.“

Uložila do baťohu dávku špinavého prádla k vyprání a jako pokaždé odešla od táty s časovou rezervou, aby si dala kafe v nádražní hospodě a utřídila myšlenky po celém dni. Sedla si do svého zastrčeného koutku, v němž byl stojek s jedinou židlí, která většinou nebývala obsazená.

„Dobrý den, jako obvykle mladá paní?“ Zeptal se jí mladý číšník. Pak se zarazil, bylo mu to vůči ní coby občasné stálé zákaznici trapně, ale zeptat se musel: „Nezlobte se, máte nějaké...“

„Tady,“ skočila mu do řeči, aby zkrátila jeho rozpaky. Dala mu před oči mobil s otevřenou Tečkou, a pak si objednala: „Ano, jako pokaždé, kávu do velké sklenice.“

Usrkávala svůj hořký nápoj a rozhlížela se kolem sebe, ráda pozorovala cvrkot v lokále. Padl na ni smutek. Normálně bývala místnost plná lidí, kteří se přišli najíst, napít, posedět a pobýt spolu. Hučívalo to tam jak v úlu, ale tentokrát tam bylo zlověstné ticho a kromě ní sedělo v místnosti pro padesát lidí jen pět dalších osob. Poblíž u stolku vrkající zamilovaný mladý pár s kolou, naproti nim dva starší strejdové nad pivem a na konci chlapík s knihou a čajem.

Viděla, jak zamilovaní mladí dopili, vzali se za ruce a odešli. Od stolu strejdů zaslechla útržky vět: „No, nakonec jsem musel, jinak by mě sem támhleten mladej nepustil...“ „Ne, Pepo, kecáš, tu penaltu rozhodně neměl písknout...“ „Haló, Michale nechrápej tam a hoď nám sem další pivo...“ Všimla si, jak se chlapík s knihou občas nervózně podívá na hodinky a pokrčí rameny.

„A kde jsou všichni ostatní? Asi mají strach,“ prolétlo jí hlavou. Však ona má taky strach, hlavně o tátu. Ale jak byl na třetí dávce, je trochu klidnější. Nejvíc se bojí, že zase zavřou okresy a zakážou návštěvy příbuzných. Je však rozhodnutá, že pokud se to stane, bude i tak za ním jezdit, jako to dělávala při předchozích omezeních. Táta ji s mámou vychoval a je pro ni prostě vším. Vzpomněla si, jak ji jednou nechtěli pustit přes hranice okresu, přestože si vyplnila potřebný papír.

Cestou zpátky ve vlaku jako obvykle usnula a probudila se pár minut před svou stanicí. Jeli po železničním náspu, z okénka zahlédla vzdálenou budovu nemocnice. Věděla, že tam uvnitř je její Karel a napadlo jí, že možná zrovna v tuhle chvíli bojuje o něčí život. Uvědomila si, jak je na něj hrdá.

Večer se jen krátce osprchla a šla brzo spát, měla toho za celý den dost. Figurku Bena postavila na noční stolek, nařídila si budík, zachumlala se do peřin a usnula, jako když ji do vody hodí. Ráno se Karel vrátí ze služby a bude pořádně utahaný. Vstane tak, aby mu udělala k snídani vajíčka na slanině, ty on má nejradši. Pak mu namasíruje záda, pošle ho spát a sama se pustí do úklidu, praní, žehlení a vaření.