Bez náhubku

Pokud hledáte nějaké výbušné politické nebo společenské téma, tak jděte raději o dům dál. Tenhle článek je o lidech a o psech, o vypočítavosti a o prostotě, a taky o jednom úplně obyčejném přátelství.

V období tvrdých lockdownů se podle útržkových informací, které kolem mě prolétly, prudce zvýšila poptávka po domácích mazlíčcích. „Bodejť by nezvýšila,“ říkal jsem si, „vždyť lidé, kteří žili sami, nemohli chodit za rodinou, mezi své přátele a známé, a tak se rozhodli pořídit si němou tvář, aby měli nějakého věrného parťáka, se kterým by jim nebylo doma smutno.“ V polovině října jsem se po víc než roční pauze chystal na umísťovací výstavu útulkových koček a napadlo mě, že se na tu zvýšenou poptávku zeptám nejpovolanějších, tedy útulkářek. Dámy se shodly v názoru: „O naše kočky byl v té době zájem prakticky stejný jako kdykoli jindy. Tohle, o čem mluvíte, se týkalo psů, protože ti fungovali jako propustka z domova v hodinách zákazu vycházení.“

Když poté útulkářky ještě dodaly, že se po skončení zákazu nočního vycházení vyrojila spousta do útulků vracených nebo dokonce bezohledně vyhozených psů, tak jsem si akorát pomyslel něco o vlastní naivitě. Přiznám se, že mě tahle lidská bezohledná vypočítavost pořádně naštvala a těch jednoúčelově použitých psů mi přišlo líto. Navíc mi to přišlo nefér vůči všem normálním pejskařům, pro něž je jejich čtyřnožec členem domácí smečky a kamarádem. Takových lidí znám celkem dost, vyskytují se i mezi mými čtenáři a já dlouho váhal, jestli mám tenhle článek vůbec napsat. Petře, Ivano, Martine, Aleno a další, promiňte, jestli vás tahle nepěkná informace naštvala.

Nicméně každý rub má svůj líc a já bych tu lepší stránku věci chtěl popsat na případu jedné dvojice. Ona je dámou už celkem v létech, povahy poněkud jednodušší a upřímného vystupování. On je psem pro mě neznámého plemene, možná nějaký čistokrevný Karl von Banhof, povahy družné a nálady vždy veselé. Poprvé jsem se s nimi setkal v době po skončení nejtvrdších zákazů a od té doby je občas vídám v autobusu, když jezdím ráno do práce nebo když se odpoledne vracím domů.

Vzhledem k ranní a odpolední hodině mě napadlo, že ona jezdí také za nějakou prací a položil jsem si otázku, jaká to asi může být, aby ji mohla vykonávat i při své jednoduchosti a aby tam s ní mohl být i on. Nebo možná jezdí za nějakými svými mladými, aby jim ohlídala děti, zatímco oni pracují, nevím, těch možností je určitě víc.

Ráno nastupují pár stanic po mně, ona mávne svou legitkou, ale občas zapomene zaplatit psí jízdné. Když jí na to řidič upozorní, ona se chvíli přehrabuje v kabele, než najde těch pár drobných. Některý šofér mrmlá cosi o zdržování, jiný to bere s ledovým klidem a najdou se i tací, kteří mávnou rukou a pošlou ji dál bez psího lístku. Naproti tomu jsem byl svědkem, jak ji kvůli tomu jeden řidič vyhodil z autobusu a svůj čin podpořil tvrzením, že ten pes smrdí. Nebyla to pravda, seděl jsem hned vedle a nic cítit nebylo.

Ona si stoupne někde v uličce, případně posadí, když jsou nějaká místa volná, on si buď lehne a pozoruje dění okolo sebe nebo očichává spolucestující a vesele u toho vrtí ocasem. Náhubek na rozdíl od většiny lidských cestujících zásadně nenosí... Ano, jistě, máte samozřejmě pravdu, vždyť já vím, že to není správné, že i dobromyslný a klidný pes by mohl kousnout, kdyby mu někdo například šlápnul na ocas.

Sečteno, podtrženo, ona se nechová správně, když ne vždy za psa zaplatí jízdné a když ho nechává cestovat bez náhubku. Ale je jednoduchá a možná to prostě ani jinak neumí. A mezi námi, ať hodí kamenem ten, kdo nikdy neušetřil ne tak docela oprávněně pár drobných nebo kdo nikdy nevlezl bez náhubku někam, kde je tahle „ozdoba“ povinná.

Lidé na tuhle svéráznou dvojici reagují různě. Většina si jich nevšímá, někdo se z blízkosti psa radši odsune jinam, další jim věnuje úsměv. Ten se pak dočká tichého „pohladit“ z jejích úst. Párkrát jsem to vyzkoušel, pohladil ho po zádech nebo podrbal za ušima a pokaždé jsem byl odměněn mocným zavrtěním huňatého ocasu.

Pro někoho vzduch, pro jiného obtížný hmyz, ale pro mě a pro další příjemná dvojice navzdory svým chybám. Ona už dávno není mladá a bůhví, jestli vůbec má doma někoho jiného. On mi připadá jako pestrá směsice kdovíčeho a ani trochu bych se nedivil, kdyby si ho vzala odněkud z útulku zrovna v době nejtvrdších lockdownů. Na rozdíl od těch vypočítavých lidí si ho nechala a pokaždé, když je vidím, je mi na první pohled jasné, že tihle dva k sobě prostě patří.