Stará žena mi zachránila život

Vážení kočkomilní čtenáři, pokud nevíte, co budete dělat příští sobotu, tak odteďka máte program. Jestli jste však skuteční kočičí srdcaři a už nějaké plány máte, tak se vám je pokusím tímhle článkem změnit.

Proč? Jak? Kam?

Je to prosté, po delší přestávce totiž proběhne umísťovací výstava útulkových koček, které touží po nových domovech a rády by se staly vděčnými svobodomyslnými členkami vašich rodin. Tak si pro nějakou přijďte nebo se aspoň stavte juknout v sobotu 16. října od 11 do 16 hodin do Löwitova mlýnu, U Českých loděnic 6 na Praze 8, Libeň. Zvu vás a jako tvor, který se už víc jak napůl proměnil z člověka v kocoura, budu šťastný za každou z nich, kterou se podaří umístit do dobrých rukou.

Teď pár kočičích fotek, věřte, že to nejsou kočky ledajaké, ale jen samé nádherné, které se tam společně se svými dalšími kamarádkami a kamarády budou na vás těšit.

***

Vilík je kamarádem Stelinky, jeden a půl roční trochu nesmělý klidný kocourek. Rád by našel domov společně se Stelinkou.

Vilíkova stejně stará kamarádka Stelinka.

Dvouletá milá Sisinka hledá domov už podruhé. Napoprvé jí to ne vlastní vinou nevyšlo, tak snad bude mít tentokrát větší štěstí.

Maličká Mia z jedné vesnice za Prahou. Postupně přichází o svou bojácnost a stává se z ní mazlivý tvor.

Tříletá Rajka je úžasně mazlivá, hodná a trošku upovídaná. Ostýchavá před cizími lidmi a v neznámém prostředí. Moc ráda by do bytových podmínek.

Missinka je roční kočičí slečna, která stále čeká na svého člověka, na svůj vysněný nový domov. Byla by vděčná za hodného kočičího parťáka v bytových podmínkách.

Damiánka je mladá kočička, která byla nalezena v chatové osadě na Slapech. Je moc milá a hodná, už se rozhlíží po novém domově.

Čtyřměsíční Lucinka vypisuje konkurz na novou rodinu. Povahový znak: Miluje chování na klíně, a jakmile se usadíte, rozpřede se a nenechá vás vstát.

Životem zkoušená tříletá myšilovka Leontýnka čeká na svého člověka, který má podobně jako ona rád klid a žije bez dalších domácích zvířat a bez dětí.

Čtyřměsíční milé a družné Loty (vpředu) a Lola (za ní) hledají nejlépe společný nový domov v bytových podmínkách.

Elza je hodná hravá tříměsíční kočičí holčička. Už se nechá chovat a člověka u toho odměňuje předením. Elzin bratříček Merlin je trochu divočejší, zatím se moc hladit a chovat nechce, bojí se. Ale je malý, určitě si časem nechá říct a mazlení se mu zalíbí. Oba sourozenci jsou vhodní do bytových podmínek.

Elzin bratříček Merlin.

Zaujala vás některá z těch krasavic, některý z krasavců nebo dokonce víc najednou? Pak můžete kouknout na jejich stránky (sem), kde se o nich dozvíte mnohem víc.

Pokud váháte a nejste si jistí, zda by společnost kočky byla pro vás to pravé, případně zda by život s vámi byl tím správným pro kočku, dejte si čas na rozmyšlenou a začtěte se do následujícího příběhu kocourka Mourečka.

***

Jediné, co jsem byl schopen vnímat po narození, bylo teplo a vůně maminčiny srsti, chuť mléka, které jsem sál z jejího těla a drsný jazyk, kterým mě omývala. A hlavně její lásku, která byla zdrojem mého žití. Maminka byla se mnou skoro pořád, jen občas odběhla, to jsem se vždycky bál, jestli se mi vrátí a byla mi zima. Ale nikdy to netrvalo dlouho, pokaždé za mnou přiběhla zpátky, aby se o mě postarala.

Po několika dnech jsem najednou prohlédnul a začal slyšet zvuky okolo sebe. To bylo nových dojmů, poznal jsem, že to hřejivé je krásný maminčin tříbarevný kožíšek, to plné mléka malé růžové výstupky na jejím břiše a to, co mě uspává, je její hluboké předení. Ale viděl a slyšel jsem toho i víc, kousek od našeho pelíšku v remízku u pole se táhla šedá silnice, kterou lemovaly stromy se zlátnoucím opadávajícím listím a po které šílenou rychlostí běhaly smradlavé obludy. V dálce za tou silnicí jsem zahlédl osamocené lidské stavení, kterému se za chladných rán kouřilo z komína.

„Musím sehnat jídlo, maličký, abych pro tebe měla dost mléka,“ říkávala mi maminka vždycky, než na chvíli zmizela. Někdy přinesla v tlamičce myš z pole se slovy, že až vyrostu, naučí mě lovit. Jenomže myší bylo málo, a tak se maminka musela občas vydat přes silnici až k tomu lidskému stavení, kde pokaždé vyžebrala něco na přilepšenou. „Nerada tam běhám, maličký,“ říkávala mi pokaždé po návratu, „ty se přes silnici nikdy neodvažuj, ty obludy jsou nebezpečné a mohly by tě zabít.“

První tři týdny jsem prožil krásný život malého kocourka v péči své maminky, začínal jsem honit poletující listí a těšil se, až ulovím svou první myš. Jenomže pak se vše rázem zhroutilo, maminka musela zase přes silnici pro jídlo ke vzdálenému stavení, pospíchala zpátky, abych na ni dlouho nečekal a jedna z těch oblud ji dostala. A já zůstal sám, hladový, bezmocný, opuštěný a nešťastný. „Co budu dělat?“ Ptal jsem se sám sebe. „Asi se brzy vydám na druhý břeh za maminkou,“ odpovídal jsem si.

Jenomže pak přišlo něco, co bylo silnější než já a čemu se říká zvířecí instinkt. To něco mi beze slov říkalo: „Běž k tomu stavení, je to na tebe sice hrozně daleko, ale ty to zvládneš. Běž hned, dokud máš ještě dost sil, dokud je noc a oblud na silnici je málo. A buď opatrný, běž mezi keři a trsy žloutnoucí trávy, ať tě nikdo neuloví. Nu a já běžel, silnici jsem překonal s obrovským strachem, kryl se, kde to bylo možné, ale stavení bylo daleko a mně ubývalo sil. „Musíš,“ křičel na mě instinkt ve chvílích, když jsem padal na zem a chtěl to vzdát. „Vydrž,“ už to není daleko, povzbuzoval mě instinkt a já měl dojem, jakoby v tom instinktu byl ukrytý hlas mojí maminky. To mě přimělo pokračovat dál, prolezl jsem plotem na zahrádku, přiběhl až ke dveřím toho stavení a tam jsem s poškrábaným kožíškem a poraněnýma tlapkama od trní vyčerpáním omdlel.

Když jsem se probral, poprvé v životě jsem ucítil pach člověka. Byla v něm špetka varování před tvorem, který je mnohem silnější než já, ale ta byla bohatě vyvážena podobným pečovatelským pocitem, jaký prýštivál z mojí maminky. A pak v něm byl hluboký smutek, doprovázený maličkou jiskřičkou naděje.

Tím člověkem byla stará žena. Seděla na židli vedle hřejících kamen, chovala mě na klíně a trpělivě pročesávala můj kožíšek vrásčitou rukou. Jakmile zjistila, že jsem se probral, usmála se, ošetřila mi rány a pak mi před čumáček položila misku s ohřátým mlékem. Něco mi říkala, nerozuměl jsem významu jejích slov, ale melodie hlasu mě utvrzovala v tom, že se o mě postará a jsem u ní v bezpečí.

Když jsem se napil mléka, uložila mě ta žena do košíčku vyslaného polštářkem a pravila: „Odpočiň si, Mourečku, musíš být strašně unavený. A neboj se ničeho, odteďka budeme spolu.“ Rozumět lidské řeči jsem se naučil až o dost později, ale už v tu chvíli jsem pochopil, že ten Moureček je moje jméno. A pochopil jsem ještě jednu věc, než se mi podařilo usnout, viděl jsem, jak ta stará žena pohladila obrázek starého muže, zapálila vedle něj svíčku a urovnala suchou růži ve vázičce. Šikmo přes roh obrázku se táhla černá stuha, žena vzdychla, otřela si zvlhlé oči, podívala se mým směrem a pravila: „Děkuji ti, Františku, že jsi za mnou toho malého poslal.“ Pochopil jsem, že nejen já přišel o maminku, ale že i ta žena ztratila někoho, koho hluboce milovala.

Přišel první sníh, zamrzl malý rybníček vedle ženina, vlastně teď už našeho stavení, pak se po čase dlouhé noci začaly krátit a jarní sluníčko zvolna probouzelo přírodu k novému životu. Za tu domu jsem vyrostl, naučil se lovit myši a nebát se žádného nebezpečí. Tuším, že kočka člověka člověku plně nenahradí, ale s tou starou ženou, kerá mi zachránila život, jsem pořád, pokud zrovna nelovím, tak se od ní nehnu na krok. Večer co večer si vyprávíme, ona polidsku a já svým kocouřím předením. Když cítím, že je jí v noci smutno, lehnu si za její hlavu na polštář, aby cítila moji přítomnost nebo když poznám, že jí něco trápí, přitisknu se k jejímu bolavému místu a léčím jej svým živočišným teplem.

***

I když se to pokaždé na první pohled možná nepozná, kočky jsou vděčné za lidskou přízeň. O těch útulkových to platí dvojnásob, protože poznaly odvrácenou tvář života a váží si toho, když jim člověk poskytne tu lepší. Nevěříte? Tak si příští sobotu nějakou adoptujte a ona vás o tom přesvědčí.

Poznámky:

Autorkou fotografií je předsedkyně Spolku na ochranu zvířat Dobříšsko, z.s. paní Dana Javůrková.
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.