Využila mě a odkopla

Zpočátku jsem otázku nějakého dlouhodobého, neřku-li trvalého vztahu neřešil. Vybíral jsem si partnerky, které to měly postavené podobně jako já a chtěly si užívat k ničemu nezavazujícího přátelství s milostným bonusem.  

Jednalo se o veskrze aktivní sebevědomé ženy, věnující většinu svého času budování a rozvíjení kariéry, které si zakládaly na své samostatnosti a za žádnou cenu by se nechtěly nikomu pověsit na krk. Mně to vyhovovalo a vztahy s nimi mi zabíraly právě tolik času a energie, kolik jsem jim byl ochotný věnovat. Jakmile to jednoho z nás přestalo z nějakého důvodu bavit, prostě jsme si řekli „ahoj“ a bez jakýchkoli výčitek či trápení šli od sebe, respektive o dům dál.

Jenomže roky mi utíkaly, minula pětatřicítka a já se začal postupně měnit, aniž bych si to sám uvědomoval. Poslední ze série nezávazných partnerek byla Hanka, která to na mě poznala a po několika příjemných měsících navrhla rozchod: „Jirko, neber si to proti sobě, ale ty potřebuješ něco víc, než jsem já. Snažíš se mi to nedat najevo a asi si to ani vnitřně nepřipouštíš, ale prýští z tebe potřeba o někoho pečovat a mnohem víc dávat než brát. Zřejmě jsi na rozdíl ode mě konečně dospěl, tak jestli chceš, pojď, uděláme si poslední krásnej večer, pak půjdeme každej svou cestou a ty si najdeš nějakou trvalku, která tohle všechno ráda ocení.“

Jak Hanka řekla, tak se i stalo. Podobně jako u jejích předchůdkyň mě nijak netrápilo ukončení vztahu, spíš mě donutilo k přemýšlení něco jiného. Ta holka měla pravdu, její slova na mě zapůsobila jako katalyzátor a já si uvědomil, že se, řečeno s nadsázkou, potřebuju usadit. Výsledkem bylo rozhodnutí, že se dobrovolně vzdám svobodného života, najdu si partnerku na pořádný vztah, a abych ženskému pokolení vynahradil všechnu svou dosavadní povrchnost, budu ji nosit na rukou. No a samozřejmě s ní založím rodinu, už teď jsem do ní zamilovanej, i když ještě vůbec nevím, o jakou půjde. Tohle vám říkám samozřejmě dost nadneseně, ale mně v tu chvíli bylo jasné, že po Hančině postrčení moje hormony konečně zabraly tím pořádným způsobem. A já začal hledat.

***

Marcelu jsem objevil celkem záhy, přivolal jsem si ji doslova shůry. Když jsem se jednoho dne chystal z práce a z lenosti si zavolal výtah, abych nemusel po schodech dolů pěšky, seděla uvnitř kabinky na takovém tom sedátku pro postižené a tvářila se tak zkroušeně, že jsem se jí zeptal, jestli nepotřebuje nějak pomoct. Tichým hlasem pípnula, že nepotřebuje, ale nebyla to pravda. Ukázalo se totiž, že se jí zaseknul popruh od kabelky za pant té sedačky a ona ho nedokáže vytáhnout. Šlo to sice snadno, ale ona to zkoušela nějak hrozně nešikovně. Když jsem se jí zeptal, jak dlouho už tam jezdí takhle zavřená, odpověděla, že od oběda, za tu dobu si ji přivolala řada lidí, ale když jí nabízeli pomoc, každého odmítla, aby nikoho nezdržovala.

Navrhnul jsem jí, jestli by si po tom několikahodinovém trápení nechtěla zajít na chvilku odpočinout na kafe. Chvilku se snažila protestovat tvrzením, že její společnost by pro mě byla jen ztrátou času, ale pak si dala říct a my vyrazili do přilehlé kavárny. Tam se ukázalo, že je dost hovorná a dala mi možnost celkem snadno poznat, jaká vlastně je. Taková malá nenápadně oblečená a prakticky nenalíčená myška s téměř nulovým sebevědomím, které celé dětství vtloukala maminka do hlavy, aby se držela zpátky, protože za nic nestojí a nikdy z ní nic pořádného nebude. Pracovala ve firmě, sídlící o pár pater nad tou naší, dělala tam pomocnou účetní a já z jejích slov vyrozuměl, že je na nejnižším stupínku firemního řetězce a poslouchá snad všechny včetně uklízečky. Vlastně ten poslední stupínek jí zřejmě patřil nejen ve firmě, ale v životě ve všem.

„Tohle je holka pro tebe a vůbec nevadí, že nepobrala moc krásy,“ říkal jsem si po tom kafi a už se viděl, jak se o ní budu starat a udělám z ní pořádnou ženskou. V mých očích se už tehdy jevila jako výstavní kousek, šéfující celé účtárně a k tomu společně se mnou vychovávající naše budoucí skvělé děti.

Jakmile se mi podařilo přesvědčit Marcelu o nesmyslnosti tvrzení: „Proboha, Jirko, přece by ses nezahodil s takovou nickou, jako jsem já,“ tak už to bylo dobré. Nechci, aby to ode mě znělo jako nějaké vychloubání, ale Marcela se ke mně doslova přicůcla a mně coby kreativnímu člověku dělalo obrovskou radost pozorovat, jak se mi mění před očima. Byl to sice zdlouhavý proces, zejména zpočátku, kdy se mé návrhy snažila brzdit slovy, že obarvené vlasy by jí neslušely, rtěnka nebo lak na nehty by ji činily příliš nápadnou, zdokonalení v angličtině by pro ni bylo zbytečné a podobně. Ale všechno se postupně dařilo, mé milované a milující osobě přibývala jistota a narůstalo sebevědomí, za což za všechno se mi od ní dostávalo odměny ve formě bezbřehého obdivu a nesmírné vděčnosti. Byl jsem šťastný a ona také, i když s odstupem času si uvědomuji, že každý trochu jinak a ne zrovna nejpřirozeněji.

Zhruba po dvou létech jsem však zpozoroval, že se Marcela mění i jiným způsobem. V té době získala dobré místo u pobočky jedné zahraniční firmy, které mimo jiné představovalo i časté několikadenní pracovní cesty do ciziny. Marcela se už pochopitelně pohybovala ve společnosti naprosto sebejistě a čím dál, tím méně času trávila se mnou. Přestávala být na mě závislá, za což jsem na ni byl hrdý, ale zároveň s tím se vytrácela i pozornost, kterou mi věnovala v teď už vzácných chvílích, když jsme byli spolu. Snažil jsem se, aby mi to nebylo nepříjemné, ale vzhledem k tomu, nač jsem byl zvyklý z dřívějška, mi to moc nešlo.

Celkem zvláštní byl Marcelin vztah k mateřství. Zpočátku jej odmítala s tvrzením, že by na dítě nestačila, ale teď už byla její argumentace jiná. Stále jej oddalovala se slovy: „Až v práci dokončím to či ono, případně až absolvuji ten a ten kurz nebo stáž.“ Přišlo mi, jakoby o dítě nyní vůbec nestála a tím neustálým oddalováním se mě jen snažila uchlácholit.

Po dalším asi tak půl roce se se mnou Marcela rozešla a já byl v šoku, nic takového jsem nečekal. Vždyť jsme se vůbec nehádali a krom toho dítěte mezi námi nebyly až na pár drobností prakticky žádné třecí plochy. Ona však prohlásila, že jí náš vztah už nemá co dát, omluvila se mi za své rozhodnutí, s účastnou tváří vyslechla můj názor, že jejímu kroku vůbec nerozumím, prohlásila, že to není kvůli žádnému jinému muži, sbalila si věci a byla pryč. A já byl najednou nahraný. Ne, nebyla to uražená ješitnost z pocitu jejího nevděku, prostě jsem si to neuměl vysvětlit. Opil jsem se, učinil místopřísežné prohlášení, že si dám pořádnou pauzu od ženských a ponořil se hlouběji do práce, abych na to nemusel pořád myslet.

***

„Proboha, promiňte, já nerad, úplně jsem vás přehlídnul...“ „Jé, Jirko, to seš ty, nechceš si se mnou skočit na dvojku, jestli teda nepospícháš domů za rodinou?“ Byla to Hanka, do které jsem zhruba po dvou měsících od rozchodu s Marcelou omylem vrazil na chodníku v zamyšlení, jak nejlépe navrhnout elektroniku přístroje, na kterém jsem právě pracoval.

Během následujících dvou hodin ze mě nad lahví modré Rulandy Hanka vytáhla celou mou peripetii s Marcelou. Ani mě nemusela moc pobízet, jen se občas zeptala na pár detailů, tiše poslouchala, občas kývla nebo zakroutila hlavou a zamyslela se. Když jsem konečně skončil, zeptala se, jestli chci slyšet její názor, já řekl, že ano a ona mi pak pověděla něco, nač dlouho nezapomenu: „Víš, Jirko, vy chlapi uvažujete úplně jinak než my ženské, proto Marcelin odchod nemůžeš dost dobře pochopit a možná ti připadá, že tě bezdůvodně odkopla. Jaks mi to všechno vylíčil, tak ta holka si z tebe udělala žebřík, po kterým vylezla ze dna, na němž jsi ji našel až do míst, kde dokázala najít sama sebe a realizovat se bez cizí pomoci. Rozumím, že to pro tebe muselo bejt nesmírně bolestivý, ale snaž se jí pochopit. Ona už totiž nemohla zůstat s tebou, protože by v tobě nedokázala vidět rovnocennýho partnera a pořád by jí to nutilo do role, ve který byla, když jste se dali dohromady. Víš, jak to myslím, prosím tebe?“

„Myslím, že vím, Hani,“ odpověděl jsem té ženě, své dávné chvilkové přítelkyni, která teď seděla naproti mně se sklenkou v ruce. „Nebo aspoň tuším a časem mi to dojde celý. Ale už dost toho, až doteďka jsem tě tady krmil svejma problémama, tak teď mi zas povyprávěj, co tys celý ty roky dělala.“

Hanka se opět zamyslela a zatvářila se tak vážně, jakoby se chystala k bůhvíjak důležitému životnímu rozhodnutí. Pak se vrátila do reality, usmála se a zatřepala hlavou, až okolo sebe malebně rozhodila hustou hřívu dlouhých kaštanových hlasů. Potom pravila: „Jirko, to by bylo na hodně dlouhý vyprávění. Jestli si ho budeš chtít poslechnout, tak radši příště. Sice jsem za ty roky, co jsme se neviděli už taky dospělá, ale telefonní číslo mám pořád stejný.“

Hanka je pěkná ženská a dost se změnila. Tak jo, asi jí co nejdřív zavolám, ono se sice říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale já na tahle rčení nikdy moc nedám.