Nesahejte mi na prsa, člověče!

Já ty příhody v metru snad přitahuju. Před týdnem jsem narazil na toho namyšleného hulváta a včera tohle. Varuju vás, pokud mě někdy v té pražské podzemce zahlídnete, radši utečte do jiného vozu, aby vás taky něco nepotkalo.

Tentokrát na scéně života, tvořené jedinou trojsedačkou, vystupovaly pouze tři osoby. Na samostatném sedadle seděl úřednicky vyhlížející pán, který se tvářil velice akurátně a z nějž na dálku čišela jedna dnes již poněkud vzácná povahová vlastnost. Svýma plachýma očima a nervózními pohyby jakoby svému okolí říkal, že se proboha za každou cenu musí chovat tak, aby se nikoho nedotkl. Tedy nedotkl ani obrazně, natož fyzicky.

Naproti němu na dvojsedačce spočívala mladá žena. Oblečením i chováním byla celkem nenápadná a jediné, čím zjevně neúmyslně upoutávala pozornost svého okolí, byl opravdu velmi výrazně vyvinutý hrudník. Lidově se tomu říká, že měla kozy jak vozy, kterých si prostě při vší úctě nebylo možné nevšimnout.

Třetím účinkujícím byl pes. Mladý zlatý retrívr, takové ještě napůl štěně, kterého si díky jeho kráse také nebylo možné nevšimnout. Ten patřil té mladé ženě a kupodivu neseděl na sedačce u okýnka vedle ní, ale vyplňoval nepříliš velký prostor u nohou své paničky a úředníka. Byl neklidný, stále se vrtěl, občas krátce zakňučel, snažil se vstávat, možná ještě nebyl na cestování metrem dost zvyklý a bylo mu zjevně nepříjemné. Panička se ho pomocí ústních povelů, hlazení rukama a podávání úlomků piškotů snažila opakovaně uklidňovat, ale pokaždé se jí to podařilo jen na chvilku.

Cesta rychle ubíhala, vůz byl kupodivu poloprázdný, já seděl sám na protější straně přes uličku a krátil si chvíli pozorováním těch tří. Psí krasavec se občas při svém vrtění otřel čumákem nebo ocasem o úředníkovy nohy, mladá paní se mu pokaždé omluvila a on sám se různě přesouval a otáčel ve snaze psovi nepřekážet. Specialitou toho čtyřnohého stvoření bylo strkat tlapky pod úředníkovy polobotky, takže tento pořád přendával nohy, aby psa nepřišlápnul.

Jen jedna věc mě trochu mrzela, pozoroval jsem gesta, slyšel, co říkají, respektive co pes pokňukává a poštěkává, ale neviděl jsem, jak se u toho ti tři tváří. Uvědomil jsem si paradox dnešní doby, až donedávna museli nosit v metru náhubek jen psi a nikoho by ani ve snu nenapadlo, že se tato nepříjemná povinnost rozšíří i na lidi.

Nicméně představení pokračovalo dál, blížili jsme se do stanice, pan úředník se chystal vystoupit a ve chvíli, když se zvedal ze sedačky, se událo několik zcela neočekáváných věcí najednou.

Těsně než úředník přenesl váhu na levou nohu, strčil mu pes pod příslušnou polobotku špičku přední tlapky a úředník ho trochu přišlápnul.

Přestože to nebylo nic závažného, co by mohlo zvířeti nějak ublížit, psa to zabolelo a on krátce ostře vykviknul.

Úředník se lekl, že tomu zvířeti něco udělal, prudce přenesl váhu na druhou, v tu chvíli ještě nepřipravenou pravou nohu, a zavrávoral.

Metro cuklo při brždění před stanicí, úředník neudržel balanc a začal padat směrem na mladou ženu. Natolik vehementně se snažil vychýlit svůj pád směrem od ní, až to nemohlo dopadnout jinak, než že skončil na zemi na kolenou. Jedna ruka mu trčela do prázdna, hlavou měl zaklíněnou na ženině rameni a druhou rukou se dlaní trefil přesně do jednoho z jejích olbřímích ňader. Pes pádem úředníka naštěstí zasažen nebyl, neb si krátce olízl přišlápnutou tlapku a překvapeně koukal, cože to tam ti dva dvounozí vlastně provádějí.

Mladou dámu musel ten náhlý kontakt zabolet a zareagovala instinktivně, tedy přesně tak, jak zareaguje žena, jíž uchopí ňadro nějaký jiný muž, než kterému to sama dovolí. Bezmyšlenkovitě vykřikla: „Jauvajs! Nesahejte mi na prsa, člověče!“ Asi vteřinu zírala na úředníka, jakoby mu chtěla dát facku, pak jí však sepnula druhá signální soustava a ona si uvědomila, že kontakt jeho ruky s její mléčnou žlázou byl zcela neúmyslný. Pomohla mu, aby se z ní vymotal, uhladila si halenku a svou aktivitu zakončila otázkou, zda si svým pádem něco neudělal.

Úředník vstal zjevně nepoškozen a byl rudý jako rak, čerstvě vhozený do horké vody, protože právě přišlápl psí tlapku a osahal ženino ňadro, za což za obé se nesmírně styděl.

„Odpusťte, já jsem opravdu nechtěl,“ omluvil se kajícně mladé ženě.

„Promiň,“ omluvil se krátce, avšak neméně kajícně psovi. Načež se otočil a jen tak tak stihl opustit jeviště, dveře vozu se melodramaticky zavřely těsně za jeho zády.

A to už byl skoro konec představení. V poslední scéně bylo lze spatřit už pouze to, jak mladá žena starostlivě kontroluje přišlápnutou tlapku svého čtyřnohého společníka. Když zjistí, že je vše v pořádku, bere do dlaní jeho hlavu a upřímně se mu zahledí do očí. Pes se po celé cestě konečně zklidní, ženin pohled opětuje a mocně zabuší ocasem do podlahy vozu.

Opona spadla ve chvíli, když žena se psem vystoupila na příští stanici a mě jen zamrzelo, že jim všem třem nemohu od srdce zatleskat.