Hulvát v metru
Bylo odpoledne všedního dne, konečně jsem vypadnul z práce a na jezdících schodech do metra spekuloval, co máme doma k jídlu a jestli stihnu před odjezdem autobusu do naší vesnice nakoupit na farmářských trzích čerstvé pečivo. Byv takto zabrán do svých úvah, jsem se náhle ocitl v sousedství dalších tří lidí, čekajících na celkem dost zaplněném nástupišti metra.
Poněkud pobledlá blonďatá již brzy maminka se starostlivým výrazem si otřela upocené čelo. Přestože jí zjevně nebylo moc dobře, občas si pohladila vypouklé bříško, krátce se usmála a cosi zašveholila svému dosud nenarozenému dítku.
Mladý kluk, nemohlo mu být víc jak pětadvacet, opatrně zarejdoval se svým elektrickým invalidním vozíkem k čáře na nástupišti a pohlédl na těhulku s napůl ustaraným a napůl zasněným výrazem v očích.
Na poslední chvilku, než k nástupišti dosupěla souprava metra, se před ty dva postavil draze oblečený pán středního věku s těžkým zlatým prstenem. Ve tváři měl výraz pocitu vlastní důležitosti, rozhlédl se po nás ostatních a polohlasně si odfrkl nosem, posazeným vysoko nad horním okrajem povinného náhubku. Napadla mě otázka, co ten tady dělá, nejspíš mu na poslední chvíli onemocněl jeho osobní šofér.
Po otevření dveří soupravy se nosáč zachoval přesně dle svého zřejmě zažitého zvyku. Prodral se skrz vystupující cestující dovnitř a obsadil čerstvě uvolněné samostatné místo trojsedačky naproti dvěma čiperně vypadajícím stařičkým dámám s vrásčitými, větrem ošlehanými a sluncem opálenými tvářemi. Tedy spíš čely a kousky tváří, zbytek jim zakrýval onen zmíněný otravný proticovidový artikl. Ihned po usednutí vytáhl nosáč mobil a na dálku začal komusi udílet rozkazy. Mladík pokynul těhulce rukou, jakože jí dává přednost, ta nastoupila, neměla si kam sednout a s téměř neslyšitelným povzdechem se postavila nad nosáče a staré dámy. Mladík zaparkoval s vozíkem u protějších dveří za nosáčem, já nastoupil jako poslední a přišpendlil se k nedaleké tyči.
Souprava se rozjela a nikdo si nikoho nevšímal. Tedy nic neobvyklého, kdo by si taky všímal cizích lidí, že? Leda tak, pokud by se někdo z komparzu ostatních cestujících rozhodl pustit těhulku sednout. Leč to se nestalo, nejspíš měli všichni dost svých starostí.
Mladík chvíli pozoroval nastávající maminku, jak se jen s obtížemi drží na nohou nad trojsedačkou, pak mu to nedalo, osmělil se a zaklepal rukou na nosáčovo rameno: „Pane, byl byste tak laskav a pustil tu těhotnou ženu sednout?“ Nosáč nereagoval, stále udílel telefonické rozkazy, mladík přidal na naléhavosti a svou větu zopakoval. Těhulka se ve své bledosti maličko začervenala a babky ztvrdly v rysech.
„Moment!“ Zavelel nosáč do mobilu a pak se ohlédl po mladíkovi. Kouknul se na něj jako na nějakou chcíplou myš a popuzeně utrousil: „Neruš, nevidíš, že mám jednání? Co si to dovoluješ, víš, kdo já jsem?“
Mladík jen vykulil oči a zřejmě chtěl něco odpovědět, ale nebylo mu dáno, jedna ze stařenek byla rychlejší: „Ať jste, kdo jste, milej pane, slušnej určitě nejste a měl byste se stydět. Přece nemůžete po tomhle klukovi chtít, aby ji uvolnil svůj vozejk... A vy si sedněte.“ Poslední větu už vrásčitá dáma vyslovovala v pohybu, s určitou námahou vstala, jednou rukou se opřela o hůlku, druhou vzala těhulku za paži a nasměrovala ji na svou sedačku. Ta se sice pokusila vzdorovat, asi jí přišlo hloupé nechat si uvolnit místo od o dvě generace starší ženy, ale nakonec s poděkováním s úlevou usedla. Oddychla si, otřela čelo, opět pohladila miminko ukryté uvnitř sebe a špitla: „Janičko, teď už to bude dobrý.“ Vytáhla z kabelky petku s vodou, na moment sundala náhubek a dala si pár osvěžujících loků.
„Za búra mu to v žádným případě nedávej, rozhodně trvej na pětce, ať ho pořádně natáhneme. Nebo tě...“ Zavelel nosáč do mobilu, ale my se už nedozvěděli, kolik nul bylo za tím búrem, respektive za pětkou a co by udělal svému podřízenému, kdyby komusi ten nejmenovaný artikl prodal za nižší cenu. Přerušilo ho totiž strohé oznámení z amplionu: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Nosáč vyletěl ze sedačky, a jak se hnal ke dveřím, zavadil nohou o mladíkův vozík, který jeho úprk vychýlil poněkud do strany. Korekci provedl letmou srážkou hlavy s jednou ze svislých tyčí, po mladíkovi hodil jedovaté rozloučení: „kriple mizerná“ a rozrazil již téměř zavřené dveře vagónu. Zmizel ze scény a zbyl po něm pouze náhubek, který mu po nárazu do tyče definitivně spadl z obličeje.
„Tak, to bychom měli,“ pronesla ta stará dáma, která prve uvolnila místo těhulce. Usedla na místo po řediteli zeměkoule s nezakrytým nosem, zamnula si ruce, mrkla na svoji kamarádku a dodala: „Ten určitě v životě nebyl sokol jako my dvě, viď Jaruško.“
Zmíněná Jaruška hrdě vypjala hruď, pak se obrátila na nastávající maminku, která teď seděla vedle ní a zeptala se: „Kdy se má Janička narodit, mladá paní?“
„Za čtrnáct dní, už se s manželem nemůžeme dočkat,“ odpověděla tázaná. Pak se rozhlédla po všech třech: „Děkuju ještě jednou vám všem, že jsem si mohla sednout. Přes tohle se nedá dejchat (krátké gesto k respirátoru), měla jsem toho dost, málem bych někomu z vás přistála na klíně.
Sokolky svorně prohlásily, že pro ně je to samozřejmá věc prestiže, a pak se ozval mladík ze svého vozíku: „Víte, my s manželkou to čekáme až na podzim. Jsem na Pavlu strašně pyšný a obdivuji na ní, že do toho se mnou šla.“
***
Nakonec se mi podařilo zakoupit pečivo i stihnout autobus, který kupodivu nebyl zdaleka tak plný jako metro. Pohodlně jsem se usadil a měl spoustu námětů k přemýšlení. O neurvalých sobcích, kteří se tváří, jakoby jim všechno patřilo a kteří netuší, co je ohleduplnost k ostatním. O šedém komparzu mnoha lidí, kteří než aby někomu pomohli, když je potřeba, radši se tváří, že spí nebo že tam vlastně vůbec nejsou. O starých dámách sokolkách, které jsou připravené nabídnout pomocnou ruku i přesto, že to v jejich věku není vždy tak úplně jednoduché. O zamilovaném kurážném mladíkovi na vozíku a o jeho manželce, která je možná ještě odvážnější než on. A o nastávající mamince, která tak něžně hovoří se svou Janičkou ještě před jejím narozením.
Podíval jsem se oknem autobusu na ubíhající krajinu venku a řekl si, že za takové lidi jako je ten kluk, jeho manželka, sokolky a těhulka jsem nesmírně rád, že žijí mezi námi. Jestli je někde potkáte, usmějte se na ně, opravdu si to zaslouží.
Jan Pražák
Obchodník musí umožnit platbu v korunách a do určité výše i v hotovosti
„Honzo, líbilo by se ti, kdybychom místo korunami platili eury a navíc jenom bezhotovostně?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku, jakmile jsme si lokli kávy a dali první sousto větrníku v naší oblíbené cukrárně.
Jan Pražák
Zpověď dominantního muže
Nalézt si v dnešní době ženu, která by se mi ve všem podřizovala, nebylo jednoduché. Zkoušel jsem to asi se třemi, ale pokaždé to skončilo krachem, jakmile poznaly, že nemůže být po jejich, tak mě dříve či později opustily.
Jan Pražák
Příběh bisexuální ženy
„Jakube, šel bys se mnou na rande?“ Zvedl jsem oči od monitoru, poodjel se židlí kousek dozadu a překvapeně se podíval na Markétu. Od své kolegyně bych čekal prakticky cokoli, ale takovou otázku rozhodně ne.
Jan Pražák
Hrátky s krásnou dámou
Lidi, tak si rádi hrajete? Pánové s krásnou ženou a dámy s charizmatickým mužem? Tak si tedy pojďte pohrát, ale nebojte, nebude to nijak lechtivě erotické. Budeme si hrát s dámou z nejkrásnějších, s naší košatou mateřštinou.
Jan Pražák
Frajeři na silnicích
„Ta ženská mi tam snad vážně vletí!“ Zatrnulo mi za volantem, když jsme na počátku Velikonoc jeli do Čelákovic doplnit poslední sváteční proviant. A taky že jo, vůbec se nerozhlídla a nasáčkovala se s bicyklem těsně přede mě.
Jan Pražák
Já ti to do smrti neodpustím, táto!
V pětačtyřiceti létech jsem se zbláznil, stalo se mi to, co se občas stává nezodpovědným mužům. Odešel jsem od manželky a od třináctileté dcery, a dal jsem se dohromady s ženou, která byla o dvacet let mladší než já.
Jan Pražák
Pán už ten páreček nebude jíst?
Pamatujete se na automat Koruna, který stával dole na rohu pražského Václavského náměstí? Bylo tam několik pultů s jídlem, výčep a podlouhlé stoly, u nichž se člověk mohl na stojačku rychle a většinou celkem chutně nadlábnout.
Jan Pražák
Mají mít staří lidé přednost?
Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.
Jan Pražák
Máte rádi českou klasiku?
Pokud čekáte duchaplné povídání o velikánech české klasické literatury nebo hudby, tak vás bohužel zklamu. Budeme se věnovat něčemu daleko přízemnějšímu, leč možná o to příjemnějšímu. Čemuže tedy? No přece jídlu.
Jan Pražák
Jak musela jít Maruška kvůli Frantovi na kožní
„Dneska na mě budeš muset být strašně opatrný a hýčkat si mě jako v bavlnce, jako kdybych byla porcelánová panenka,“ varovala mě Maruška, když jsme si telefonicky domlouvali popracovní schůzku v cukrárně.
Jan Pražák
Jak jsem prchl z postele do skříně
Jaro bylo v plném proudu, já se pilně připravoval na maturitu a byl jsem beznadějně zamilovaný. O to víc, když objekt mé lásky spolužačka Blanka na sklonku zimy podlehla mým svodům a dala mi vše, co jen může holka klukovi dát.
Jan Pražák
Jestli nevíte co s časem, cestujte s Českými drahami
„Pokud ti to nebude vadit, já pojedu už v úterý, budu fotit a ty za mnou za dva dny dorazíš,“ informovala mě má zákonná manželka, když jsem si na čtvrtek a pátek naplánoval kratičkou dovolenou v malebném Klášterci nad Ohří.
Jan Pražák
Odmítla jsem se vyspat se šéfem a dostala jsem vyhazov
„Majko, uvařila bys mi kafe, prosím tebe? Já jsem fakt naštvaná. Vždyť jsem teďka úplně vyřízená!“ Zprudka jsem se posadila na židli u kuchyňského stolu své sousedky a kamarádky v jedné osobě.
Jan Pražák
Rozruch na dámském WC
„Tak teda jo, ukecal jsi mě a půjdu s tebou. Ale budeš mě muset obskakovat a nesmíš se mi smát,“ pravila Maruška do telefonu, když mi po dlouhém přemlouvání konečně kývla na další schůzku nad kávou a větrníkem.
Jan Pražák
Vysadila jsem antikoncepci, Jirko, promiň
Vím, že to ode mě nebylo vůči manželovi Zdeňkovi fér. A asi mě neomlouvá ani fakt, že byl mým prvním a před milencem Jirkou jediným milostným partnerem. Byla jsem zkrátka taková hodná holka do doby, než se mi zbláznily hormony.
Jan Pražák
Desatero kočičích přikázání
Všemocná bohyně Bastet stvořila kočku k obrazu svému. Pohlédla na své dílo, spokojeně zavrněla a zamyslela se nad otázkou, kdo se bude o kočku starat. Poté se mlsně olízla a stvořila člověka k tomu, aby kočce sloužil.
Jan Pražák
Taky živíte svého důchodce?
Určitě znáte takové ty trafiky s rozšířeným sortimentem, v nichž se krom kuřiva, tiskovin, balených baget a nápojů prodává všechno možné. Například školní potřeby, nějaké hračky, trochu té techniky, a tak dál.
Jan Pražák
Malá zvědavka v pekařství
Cestou z práce mě nemilosrdně přepadla mlsná, a tak jsem se stavil na hořkého turka s křupavou škvarkovou plackou v pekařství u autobusového nádraží na Černém Mostě. Místní společnost se mi postarala o téma k pobavení i zamyšlení.
Jan Pražák
Tohle je moje území a já nehodlám tolerovat, abys mi sem lezl!
Už toho mám dost, to si jako vážně myslíš, že se tě budu bát? Tak to teda ani náhodou, koukej mazat, odkud jsi přišel nebo si to s tebou pěkně zostra vyřídím, jakože se Magdaléna jmenuju!
Jan Pražák
Jak bezdomovec nafackoval úředníkovi
„Promiň mi zpoždění, ale jestli chceš udělat dobrý skutek pro jednu mokrou a naštvanou starou tlustou ženskou, tak jí objednej panáčka becherovky, ať se trochu vzpamatuje. A sobě taky, aby v tom nebyla sama.“
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 2126
- Celková karma 31,18
- Průměrná čtenost 1304x
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.