Jaké to bylo? Asi nejvýstižnější adjektivum je, že zábavné. Když jsem se konečně v přetíženém systému úspěšně zaregistroval, obdržel PIN2, dočkal se zarezervovaného dne D, tak jsem v pondělí vyrazil do mamutího očkovacího centra. Mamutí jsem zvolil na radu své moudré manželky, tvrdící, že budou mít dostatek vakcín snad i za neustále panujícího chaosu, a musím přiznat, že zase měla pravdu. Tedy zatím, jestli to tak vydrží i do druhé dávky a nešlápne do toho velký Babiš, to ví jen sám pánbůh.
„Jen pojďte, nevadí, jestli jste objednáni na pozdějc,“ mával rozpaženýma rukama na skupinku nás čekajících a vždy příliš brzo kamkoli přicházejících člověk první, tedy ten u vchodu. Zkontroloval zvací esemesky a poslal nás dovnitř. Tam už čekal člověk druhý u bezpečnostního rámu. Pokaždé pípám. A někdy i vícekrát, když si zapomenu vyndat z kapsy klíče, pak pro změnu mobil a do třetice třeba drobněnku. Jednou jsem se kdesi v daleké cizině už začal bát, že mě nenechají odletět zpátky domů. Ale tenhle člověk druhý byl shovívavý a nechal mě projít i navzdory pípání. Asi byl zkušený a na první pohled ve mně poznal nekňubu, který by nebyl schopen teroristicky zaútočit ani na opuštěné veřejné záchodky ve zrušeném nádraží nejzapadlejší vesnice.
Pak jsem vyfasoval číslo jako někde na poště, ani si nestačil vytáhnout občanku se zdravotní kartičkou a už se mě ujal člověk třetí, takto registrační úředník. Pravda, chvilku bloudil v systému, zdvojovaly se mu řádky očkování chtivých občanů, holt žádný počítačový program není dokonalý. Ale zvládl to, zkontroloval údaje, vytiskl mi papír pro doktorku a poslal mě na značky.
Na těch značkách nás bylo víc, organizoval to tam člověk čtvrtý, přesněji řečeno žena. Čekali jsme, jak se budou uvolňovat jednotlivé doktorské kukaně, a přitom někoho napadlo, že bychom si mohli na těch značkách zacvičit jako v Sokole. Připažit, upažit, vzpažit, ráz, dva tři, moc jsme si to neužili, neb doktoři byli rychlí.
„Měl jste covid?“ Optala se mě paní doktorka, takto člověk pátý. „Neměl... Tedy pokud vím,“ zněla má odpověď, která ji přivedla k pobavenému úsměvu. Následoval krátký rozhovor o mých alergiích, užívaných prášcích, prostě jako v běžné ordinaci, akorát tahle měla sotva dva metry čtvereční a chyběly jí dveře. Paní doktorka vše pečlivě zapisovala do papíru, který jsem vyfasoval u člověka třetího a já, nevím proč, měl dojem, že ji zdržuju. Měla toho moc, vypadala unaveně, tak jsem jí už jen spěšně popřál, ať se nenechá uhonit a opustil její milou společnost.
Člověkem šestým byla opět žena, příjemně oplácaná hezká dáma středních let ve slušivém modrém plášti. Měla pečlivě a spořádaně v řadě jako nějaké vojáky připravené injekční stříkačky s očkovací látkou, usadila mě na židličku a pokynula, abych si povytáhnul rukáv trika u své nedominantní ruky. Stejně nechápu, proč už se neříká, že je člověk pravák nebo levák, ale bere se to, kterou ruku má dominantní a kterou nedominantní. Mám s tím trochu problém, odevždy jsem levý na obě, ale před sestřičkou jsem ho naštěstí řešit nemusel, ona už z papíru od paní doktorky vyčetla, kam mě má bodnout. A pak už mi ta sympatická paní v modrém konečně šlehla tu zázračnou dávku, přičemž se mě celkem zbytečně snažila uklidnit, že to nebude bolet, protože jsem prakticky nic necítil.
Musím kajícně přiznat, že s člověkem sedmým jsem měl maličký spor. Byl drobný jako zagroškudla úředníček, zanesl do počítače provedený úkon a na dotaz, zda dostanu předem avizovaný očkovací průkaz, prohlásil, že oni nic takového nedávají. Pravda, možná jsem na něj byl příliš akurátní, když jsem se ho zeptal, podle čeho mám shánět druhou dávku, pokud jim to tam někdo do příště třeba vyhodí do povětří. „Vy mi teda dáváte,“ vylekal se, chudák. Možná mě měl za blázna a nesnesitelného otravu, ale vypsal mi kartičku a nakonec jsme se rozloučili v dobrém.
Pak už následoval jen člověk osmý, opět žena, které mě odmávla do klidové zóny, ve které se mám na chvíli posadit, kdyby to se mnou náhodou chtělo seknout. Neseklo a ani později jsem neměl žádnou reakci, pokud nepočítám dvoudenní drobný tlak pod levým ramenem své nedominantní, pardon, levé ruky při vzpažení.
Co říci závěrem? Jakkoli se naše vrchnost úspěšně snaží udělat chaos ve všem možném, tak tohleto očkovací centrum na pražském Vyšehradě funguje na jedničku a já věřím, že mnohde jinde je to podobné. Cením si práce lidí, tedy všech těch človíčků jedna až osm, kteří tam celé dny paralelně pracují v provizorních podmínkách velkých otevřených ploch a maličkých doktorských či sesterských kukaní.
Nechci zde nikoho k ničemu nabádat, vím, že každý má svůj rozum a kdo je aspoň trochu soudný, nevěří prapodivných fejkům a hoaxům, nesmyslně tvrdícím například to, že očkování z nás udělá poddajné loutky na dálkové ovládání, které ohrožují své okolí nebezpečným zářením. Vážím si doktorů a všichni, se kterými jsem v poslední době mluvil, mi potvrdili, jak je tohle očkování důležité, a prozradili, že sami jej podstoupili hned na začátku. Takže pokud jste ještě nebyli, klidně si nechte šlehnout také, celé to trvá jen chvilku a pobavíte se podobně jako já. Vím, že tohle očkování není všespasitelné, ale dokáže zachránit spoustu lidí před smrtí a navíc nám umožní, abychom mohli po víc než roce všemožných omezení začít zas postupně trochu normálně žít.