Dítě

Do jiného stavu jsem tehdy přišla náhodou nebo spíš omylem. Byl to takový příležitostný a nečekaný sex po večírku na konci dovolené s jedním libovým frajerem, kterého jsem vlastně ani neznala.

Alkohol udělal svoje a skončili jsme spolu v posteli. Neměli jsme kondom, antikoncepci jsem nebrala, tak jsem mu řekla, aby si dal pozor, ale on to prošvihnul a zbouchnul mě. V té době jsem měla slibně rozjetou kariéru šéfové v jednom nadnárodním řetězci supermarketů a pomyšlení na mateřství pro mě bylo nepřijatelné, ať už po boku toho frajera nebo jako samoživitelka. Tak jsem to vyřešila jednoduše interrupcí, ke které jsem přistoupila navzdory varování doktora, že v mém případě by takový zákrok mohl do budoucnosti způsobit nemožnost dalšího otěhotnění.

Ráno v den zákroku se mi těsně před probuzením zdál zvláštní sen. Moje vědomí plulo v nekonečném temném prostoru, v němž jsem najednou spatřila maličký bílý bod, o kterém jsem věděla, že nějak souvisí s mým těhotenstvím. Blížil se ke mně a vysílal do mého vědomí úpěnlivou prosbu: „Nezaháněj mě od sebe, patříme k sobě,“ jako by se mě snažil přesvědčit, abych si ten potrat ještě rozmyslela. Bylo to velice intenzivní, ale já byla silnější a uvědomila si, jak moc mi záleží na tom, abych teď žádné dítě neměla. Načež bod zmizel, zůstala jen temná prázdnota a pak už jsem se probudila. Chvíli jsem přemýšlela, co to vlastně bylo, ale pak jsem si řekla, že šlo o pouhý sen a připsala ho své nervozitě. Potom jsem šla na tu interrupci, po které se mi ulevilo od problémů s nechtěným těhotenstvím, a já se začala těšit, že budu moct pokračovat ve své kariéře bez zbytečných starostí.

Jenomže po nějakém čase, asi tam po čtvrt roce, si mi ty starosti vrátily z jiné strany. Přišly ve formě výčitek svědomí, že jsem zabila svoje vlastní dítě. Byly natolik neodbytné, že jsem je nebyla schopná odvrátit logickou úvahou o správnosti svého konání a o tom, že zárodek v době potratu ještě nebyl skutečný člověk, kterému bych ve jménu své kariéry mohla ublížit. Tehdy jsem to vnímala čistě z fyzické stránky, duchovní rovinu celé té záležitosti jsem si neuvědomovala, tu jsem pochopila až později. Došlo mi, že na své výčitky svědomí sama nestačím, vyhledala jsem odbornou pomoc, ale ta mi taky nebyla nic platná. Nějaký zkušeně se tvářící psychiatr mě vyšetřil, prohlásil, že výčitky svědomí nejsou ničím jiným, než agresi, kterou jsem obrátila sama proti sobě, a snažil se mě přesvědčit o tom, o čem jsem dávno věděla, že si totiž nemám co vyčítat. Předepsal mi nějaké léky, které mi nebyly k ničemu. Pokud jsem je brala, výčitky svědomí sice ustoupily, ale já byla natolik utlumená, že jsem nebyla schopná normálně pracovat. Když jsem tedy léky vysadila, utlumení sice odeznělo, ale vrátily se výčitky, takže jsem si začala připadat jako v začarovaném kruhu.

V tomto zvláštním mezidobí svého života jsem narazila na Karla, svého budoucího manžela. Říkám-li, že narazila, myslím to doslovně a stalo se tak kde jinde, než v čekárně u psychiatra. Vycházela jsem z ordinace zamyšlená a nešťastná kvůli tomu, že mi ten zkušeně se tvářící doktor nedokáže pomoct, a nevnímajíc své okolí jsem vrazila do člověka, který právě přišel zvenku. Omluvila jsem se mu a asi bych na něj úspěšně zapomněla, kdybychom se tam nepotkali příště podruhé a nedali se do řeči. Vlastně jsme vylili srdce jeden druhému, já se mu svěřila se svými problémy a on mi na oplátku prozradil, jak mu utekla žena a připravilo ho o dítě, které miloval. Ne, že bychom spolu hned od začátku něco měli, ale oba jsme pochopili, že sdělit své břímě osudu někomu nezaujatému nám aspoň na chvilku dokáže ulevit víc než se svěřit odborníkovi, který nám nedokáže pomoct, a tak jsme se začali scházet.

Karel mi poradil, nu, spíš se mě zeptal, jestli bych nechtěla zkusit nějakou duchovní cestu řešení svého problému, když u mě klasická medicína selhala. Váhala jsem, moc tomu nevěřila, ale nevidouc jiné řešení, jsem se nakonec rozhodla, že nemám co ztratit a navštívila jsem vědmu. Karel se za ní vypravil se mnou a oba jsme byli zklamaní. Když nám ta osoba řekla, že má-li mi pomoct, musím napřed vstoupit do nějaké sekty, ve které ona je velmistryní, platit jí bůhvíjaké peníze, a tak dál, pochopili jsme, že jsme narazili na úplně normální šmejdku a rychle jsme od ní zas vypadli.

Asi ani nemusím zdůrazňovat, že už v tu dobu jsem začala chápat, že kariera šéfové v nadnárodním řetězci není v životě to nejdůležitější. Stejně se mi v dané situaci na té pozici moc nedařilo a bylo mi jasné, že na ní už příliš dlouho nevydržím.

Na Karlovi jsem začala pozorovat, jak mu moje přítomnost pomáhá daleko víc než návštěvy psychiatra a vycítila, že ve mně začíná spatřovat naději v náhradě za svou ztracenou rodinu. Kupodivu mi to nebylo nepříjemné, docela mě to nakoplo a já se zařekla, že mám-li mu dokázat pomoct, musím napřed vyřešit sama sebe. A tak jsem se navzdory špatné zkušenosti se šmejdkou rozhodla učinit ještě jeden pokus a jala se hledat někoho jiného. Nějakou osobu, která si na vědmu nehraje jen kvůli vlastnímu zisku, ale která skutečně dokáže poodhalit tajemství věcí mezi nebem a zemí. Tedy pokud nějaké takové jsou, tehdy jsem jim sama ještě moc nevěřila.

Paní Irena si na rozdíl od té první vědmy na nic nehrála a místo v přehnaně naaranžovaném rádoby spiritistickém doupěti nás s Karlem usadila k úplně obyčejnému kuchyňskému stolu. Ani si nepotřebovala vyslechnout můj problém, jen se na chvilku zamyslela, podívala se mi zpříma do očí a řekla: „Slečno, narodí se vám dítě, které se vám už jednou mělo narodit, ale vy jste tomu zabránila. Jeho duše vás od té doby provází, vidím ji, jak stojí za vašimi zády. Je to bytost, která byla v minulém životě vaší starší sestrou. Pečovala o vás za války, vy jste jí umřela v náručí a ona vám v posledních chvílích vašeho života slíbila, že vás znovu vyhledá, abyste mohly být spolu.“

Jestliže jsem byla před návštěvou paní Ireny ve svém karieristicko materialistickém vnímání života nalomená, její slova mě dorazila a já začala vidět svět úplně novým pohledem. Nevěřila bych jí, kdyby sama od sebe a bez mého nejmenšího přičinění nedokázala tak přesně vědět o mém někdejším potratu a o symbolice snu, který se mi zdál ráno před zákrokem. Nějaký čas mi trvalo, než jsem to dokázala všechno myšlenkově zpracovat a plně přijmout, ale musím poděkovat Karlovi, že mi v tom dokázal hodně pomoct. Prostě a jednoduše mi nabídnul manželství a prohlásil, že bude nesmírně šťastný, pokud bude právě on moct být otcem toho mého dítěte, se kterým jsme byly v minulém životě sestry. Já jeho nabídku s radostí přijala, tak jako tak jsme si v té době už byli velmi blízcí.

Později se ovšem ukázala pravdivost slov někdejšího doktora, který mě odrazoval od interrupce varováním, že mohu mít v budoucnu problémy s dalším otěhotněním. Jsou to už skoro dva roky, co se s Karlem snažíme o početí dítěte, ale stále se nedaří. Absolvovala jsem několik různých vyšetření, podrobila se léčbě, odešla z vedoucího místa a přijala jednodušší práci, kterou v současné době mohu vykonávat z domova, abych zklidnila svůj život. Doktoři mi dávají naději ani ne padesát na padesát, shodují se, že mám být trpělivá a tvrdí, že musím počítat s nezdarem.

Nicméně neklesám na mysli, věřím slovům paní Ireny a po snu, který si mi zdál dnes nad ránem jsem si jistá. Vím, že se znovu setkám s duší své někdejší sestry z minulého života a budu jí moct oplatit péči, s níž se o mě tehdy za války starala před mou smrtí. V tom dnešním snu opět plulo mě vědomí nekonečným prostorem, který však už nebyl tak temný jako tehdy a maličký bílý bod se přiblížil až ke mně. Celou mě pohltil svou září, ze které sálala jistota smíření a sblížení. Pochopila jsem, že ona duše právě vstoupila do zárodku nového života, který nosím pod srdcem a o němž ještě ani sama nevím.