Drsnej policajt

Fakt by mi nepřišlo na mysl, že já starej zrzavej drsnej kocour s půlkou ocasu budu někdy dělat policajta. Ale když mě o to požádal náš dvounožec záchranář, jehož rodiče se dostali do průšvihu, tak jsem to nedokázal odmítnout.

Napřed se ale vrátím o rok zpátky, abych vás uvedl do obrazu. Možná si ještě vzpomenete na moje povídání o bílým chundelatým kotěti, který se jmenovalo Vločka a který náš záchranář koupil od sousedky, co se o ně nedokázala pořádně postarat. Potom ho věnoval svejm starejm rodičům, bydlícím na druhým konci našeho městečka, u kterejch Vločka vyrostla v nádhernou a dle svýho původu po právu pořádně hrdou kočičí dámu. Jestli chcete, můžete si to přečíst tady.

Ale teď už do současnosti. Hnedka po novým roce se náš dvounožec najednou ze dne na den strašně změnil. Z veselýcho chlapíka, kterej si s náma hrál, honil po bytě a po zahrádce, a sršel dobrou náladou, se stal zamlklej smutnej mužskej, se kterým přestala bejt legrace. Říkali jsme si s jezevčíkem Ferdou, jestli se mu nestalo něco špatnýho třeba ve službě nebo tak a začali jsme o něj mít starost. Trvalo to chvíli, pak si nás dvounožec zavolal k sobě, sednul si na židli, Ferdu si dal vedle sebe na zem, mě vzal na klín a spustil:

„Kluci, máme malér. Teda já mám malér a potřebuju, abyste mi pomohli. Moji rodiče chytili tu nemoc, co tady teďka všude řádí, dneska ráno je oba odvezli do špitálu, nejsou na tom zrovna nejlíp a já mám o ně hroznej strach. Navíc jejich Vločka zůstala v baráku sama, nemá se o ni kdo postarat, tak jsem se rozhodnul, že ji přivezu sem. Od vás dvou potřebuju, abyste mi na ni koukli, když budu ve službě, aby ji třeba nenapadlo vrátit se přes celý město zpátky, když je tam zvyklá. Nebo aby ji nikdo nic neudělal, to bych si vůči svejm rodičům hrozně vyčítal. A hlavně, kluci, držte palce, vy si to sice neumíte představit, ale tahle nemoc dokáže bejt zákeřná. Tak snad jste mě pochopili, já pro ni jedu.“

Dvounožec se zvednul, nasednul do auta a vyrazil, a my s Ferdou na sebe začali koukat jak vyvoraný. Lidštině a člověčím gestům rozumíme dost na to, aby nám bylo jasný, že rodičům našeho dvounožce jde o život a že ho teď musíme podržet aspoň tím, že se postaráme o Vločku. Ferda se nabídnul, že bude hlídat, aby se k nám nedostal někdo cizí, kdo by jí mohl ublížit a já slíbil, že se postarám o ni samotnou.

No, začalo to tím, že dvounožec přivezl Vločku, vypustil ji v kuchyni u misek s jídlem a odspěchal do služby. On teď vůbec musí pracovat víc než dřív, asi to nějak souvisí s tou nemocí. Vločka se rozhlídla kolem sebe, Ferdu poznala, protože ten za ní chodil s dvounožcem k rodičům na návštěvy, ale na mě si po tom roce asi moc nepamatovala. Protáhla se, nechala se očuchat od Ferdy, pak koukla na mě, mávla ocasem, jakože ona šlechtična se s takovým šupákem nehodlá bavit a zalezla do škvíry mezi skříň a topení. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat dřív, jestli jí napřed vysvětlit, že mezi kočkama tady rozhoduju já nebo ji dvířkama ve zdi rovnou vytáhnout ven, aby se trochu proběhla a uklidnila.

Rozhodnul jsem se pro to první, a protože je to ženská, tak jsem zvolil ten nejmírnější způsob. Šel jsem k ní do tý škvíry, zavrkal a naznačil, že ji umeju jazykem, teda ukážu gesto kočičí vstřícný nadřazenosti. Che, a víte, jak to dopadlo? Dostal jsem hned z první na svým svrchovaným území facku. Řekl jsem si, že tohle teda ne, takhle to nepůjde, musím jí dát čas, ukázat, že je tady doma a já ji beru za kámošku.

Nenapadlo mě nic lepšího, než vyběhnout ven, rychle sehnat myš a přinýst ji Vločce jako dárek na uvítanou. Jenomže chyťte pořádnou myš, když spěcháte, protože nevíte, co zatím ta kočka udělá. Chytil jsem teda první, na kterou jsem narazil, takovýho malýho chcípáka, dal jsem si pozor, abych ji omylem nezakousnul a předložil jsem ji Vločce k tlapkám. Vločka k ní čuchla, trhla zadní packou, jakože: „Fuj, co mi to dáváš za hnus,“ ostentativně jako královna vykráčela k miskám a pustila se do jídla. Mě to zarazilo, myš toho využila a utekla za ledničku. Nevěděl jsem, jestli Vločka nemá ráda myši jako takový nebo jestli jí naštvalo, že jí nabízím nedochůdče, ale byl jsem rád, protože se u nás začala chovat jako doma. Ferda jen nechápavě přihlížel našemu kočičímu oťukávání, pak ho to přestalo bavit a protáhnul se ven, aby šel hlídat náš rajón.

Vločka si u nás začala postupně zvykat. Fakt je, že první dny bejvala občas posmutnělá, asi se jí stejskalo po domově a po lidech, na který byla zvyklá, ale náš dvounožec se jí to snažil vynahradit pokaždý, když měl chvilku času. Měl jsem pocit, jakoby se utěšovali navzájem, on si pokaždý povzdychnul, vzal si ji na klín, začal ji hladit a vyčesávat kartáčem její dlouhý chlupy. Ona se rozpředla, drcala mu do ruky čumákem, asi v něm cejtila pach jeho rodičů a on se začal maličko usmívat. S postupem času byl už klidnější a říkal, že s rodiči se to pomalu obrací k lepšímu.

Když se Vločka rozparádila ve hře, dokázala bejt pořádně divoká, až trochu moc na mě starýho kocoura. Párkrát mě vyprovokovala k tomu, abych jí ukázal, kdo tady šéfuje, sice jsem ji pokaždý dokázal zkrotit, ale ona si to pamatovala. To si pak počkala, vyčíhala si chvilku, kdy to nejmíň čekám a vystartovala na mě ze zálohy. Ale abyste si nemysleli, ani z mý ani z její strany to nebylo žádný nepřátelský útočení nebo rvaní, bylo to takový normální pošťuchování dvou koček, který žijou v jedný domácnosti. Jestli máte doma víc než jednu kočku, tak to určitě znáte.

Asi po tejdnu od příchodu Vločky jsem na ní jednou večer viděl, že je nějaká divná. Zamyšleně posedávala po místnosti, vůbec si nechtěla hrát, i když jsem se ji snažil provokovat, a dávala hlavu šikmo nahoru, jakože větří. Kočičím instinktem jsem na ni poznal, o co kráčí, bylo my jasný, že na ní jdou návratový pudy, kterejch se náš dvounožec tolik bál a že v noci budu muset nejspíš dělat toho policajta. A taky že jo, když už bylo skoro nad ránem, tak mě vzbudilo takový zvláštní vnitřní nutkání a já akorát zahlídnul, jak se Vločka protahuje sklápěcíma dvířkama ven. Tiše, aby mě neslyšela a fofrem, aby mi nestačila zdrhnout ze zahrady jsem se vyplížil za ní a zastihnul ji akorát, jak sedí na terase, dlouze větří a chystá se vyrazit na cestu přes celý město k domku dvounožcovejch rodičů.

„Tak to ne, Zrzku, teď musíš!“ Pomyslel jsem si a udělal to, co už jsem měl dávno rozmyšlený dopředu. Jak byla Vločka zasněná, tak nevnímala okolí, nevěděla o mně a já jí zčistajasna skočil na záda. Lekla se, vyjekla, vyskočila na místě snad metr vysoko a prchla přede mnou na strom. Já věděl, že teď nesmím přestat, vylezl jsem tam teda za ní, ale ona mezitím dospěla k názoru, že je pod její úroveň utíkat před takovým šupákem, jako jsem já. Jak jsem se k ní blížil na větvi toho stromu, vyjela po mně packou, já se otočil, skočil dolů a ona se rozběhla za mnou. Nakonec z toho byla parádní noční honička po zahrádce, při který Vločka dokázala zapomenout, že chtěla utýct zpátky k dvounožcovejm rodičům.

Nevím, jak je to u lidí, aly my kočky míváme předtuchy a často dokážeme dopředu vycejtit, co se chystá. Včera jsem si všimnul, jak Vločce zvláštně svítěj oči, tak napůl natěšeně a napůl smutně, ona prostě věděla, že už se vrátí domů. Bylo na ní poznat, že se na jedný straně nemůže dočkat, až bude zpátky na místě, který má tak ráda a s lidma, kteří jsou jí nejbližší, ale na druhý straně přijde o dva nový kámoše, se kterejma jí začalo bejt dobře.

A taky, že jo, potom se nás dvounožec odněkud vrátil a zase si nás s Ferdou zavolal k sobě jako předtím. Ferda seděl opět u jeho nohou, já na klíně a Vločka nás pozorovala shora z poličky vědoucíma očima. „Už je to dobrý, zaplaťpánbůh, před chvilkou jsem přivezl rodiče domů,“ spustil dvounožec a my po dlouhý době viděli, že je konečně zase klidnej a spokojenej. „Nabízel jsem jim, že si tu Vločku ještě pár dní necháme, aby si mohli od toho všeho odpočinout, ale oni o tom nechtěli ani slyšet a trvali na tom, abych jim ji přivezl co nejdřív. Tak, Vločko,“ obrátil se dvounožec na to nádherný chundelatý bílý stvoření na poličce, „rozluč se tady s mejma klukama, za chvíli vyrážíme.“ Dvounožec na moment zmizel, Vločka seskočila dolů, očuchala Ferdovi čumák, na mě přátelsky zaprskala a šla vylízat zbytky v misce, aby se posilnila na cestu. Možná si říkáte, že to všechno udělala Vločka náhodou, ale my kočky víme svý a jezevčík Ferda taky.

„Kluci, dík, moc jste mi pomohli, teďka zas bude všechno jako dřív,“ prohlásil dvounožec, když odvezl Vločku a vrátil se od svejch rodičů. „Něco pro vás mám z místního řeznictví.“ Ferdovi přinesl věnec poctivejch masitejch buřtů a mně nakrájel na kousky šťavnatý syrový hovězí. Pak se unaveně přesunul do svý ložnice a my mohli slyšet už jen jeho hlasitý spokojený chrápání.

„Bude se nám po Vločce stejskat?“ Koukli jsme se na sebe s Ferdou. Nebude, protože oba jsme věděli, že až k nám příště přijdou dvounožcovi rodiče na návštěvu, vezmou tuhle naší kočičí kámošku s sebou. Pak jsme se oba rozběhli ven, abychom se na zahrádce pořádně proluftovali v čerstvým zimním povětří.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Tohle je silný kafe i na drsňáka