Jsem doma, nechodím mezi lidi a furt žeru

„Sedím zavřená doma, krom práce se nedostanu mezi lidi, furt žeru a tloustnu,“ stěžovala si mi Maruška, když jsem jí zavolal a zeptal se, jak se jí daří. A jako důvod otráveně dodala, že kvůli Frantovi nemůže chodit nikam ven.  

„Maruško, proboha proč, neříkej mi, že si zlomil nohu a vyžaduje tvou prakticky čtyřiadvacetihodinovou péči?“ Pídil jsem se po pozadí Frantova uzurpátorského chování vůči vlastní manželce.

„Kdyby nohu, ne že bych mu to přála, ale snad by to bylo lepší než tohle,“ pravila Maruška poněkud rouhačským tónem, a pak dodala: „Víš co, Honzo, jestli jsi zvědavej, oč kráčí a jestli chceš udělat radost jedný starý tlustý ženský, tak se mnou skoč aspoň na chvilku na kafe u stánku dneska po práci v pět hodin, jó?“

Představil jsem si svou blonďatou kamarádku, okrášlenou pár dekagramy navíc od našeho minulého setkání a zalitoval, že venku v zimě nebudu mít možnost tolik obdivovat její barokní tvary. „Jasně, Maruško, moc se na tebe těším a přímo hořím zvědavostí, co se vlastně stalo.“

***

„Zas ho chytlo jedno z těch jeho žárlivejch období.“ Maruška stála opřená jedním loktem o pultík před stánkem, dlaně si v sychravém říjnovém odpoledni zahřívala kelímkem kávy a studený vítr čechráním polodlouhých vlasů podtrhoval její nedbalou eleganci. Při zmínce o Frantově žárlivosti si zlehka podupla a čekala na moji reakci.

„Franta je bezvadnej manžel, pokud vím. Ale taky vím, že i ti úplně nejbezvadnější životní partneři dokážou mít svý chyby a Frantovým morálním pokleskem je právě to občasný žárlení. Nakonec má na co, Maruško, protože ty seš výstavní kousek pořádný ženský.“

Když jsem mluvil o Frantově bezvadnosti, Maruška nesouhlasně našpulila rty. Při zmínce o chybách a morálním poklesku vzala má slova na milost a na můj závěrečný kompliment zareagovala napůl uraženým a napůl potěšeným citoslovným novotvarem: „Uhg?!?“ Načež se hlasitě rozesmála, až se kafe v jejím kelímku povážlivě rozvlnilo.

Pak ale zvážněla: „Honzo, ty si z toho děláš srandu, ale já to s ním teďka fakt nemám lehký. Jednomu jeho kolegovi utekla žena s jiným chlapem po třiceti létech manželství, ten můj se toho chytnul, myslí si, že bych to mohla udělat taky a strašně mě hlídá. Já vím, že ho to časem zas přejde, ale věř mi, že to mám doma teď k nevydržení.“

Zamyslel jsem se. Vzpomněl jsem si, jak jsme byli párkrát ve čtyřech v akvaparku a čeho jsem si přitom všimnul ve sprchách, a taky mi vytanula na mysli jedna další osoba. A pak jsem se obrátil na svou společnici u kávy: „Holka zlatá, jestli jsi žena činu, tak mu oplať stejnou mincí.“

„To rozhodně jsem, ale jakože na něj mám taky žárlit? Ale proč, když nemám důvod?“ Otázala se Maruška nechápavě.

„Sice nemáš, ale on si bude myslet, že máš,“ trochu jsem Marušku napínal.

„Jak to myslíš?“

„Maruško, díky za pobytí u kafe, bylo mi s tebou moc příjemně, ale teď běž domů. Ohlídej si, aby měl v půl osmý večer Franta po ruce telefon a abys ty byla u toho. To, co uslyšíš, bude sice sehraný, ale ty se tvař, že tomu věříš.“

„No, to jsem teda zvědavá,“ řekla Maruška poněkud zklamaně, „doufala jsem, že mi poradíš, ale teď je mi jasný, že si to budu muset vyřešit sama.“

Maruška nedocházela zrovna v nejlepší náladě, ale znám ji už dlouho a vím, že si doma tu půl osmou hodinu pohlídá. Počkal jsem, až zmizí za rohem a pak vyřídil jeden poněkud zvláštní telefonát.

***

V 19.32 zvoní Frantův telefon. On rozladěně odkládá příbor od rozjedeného řízku a přijímá hovor. Maruška zdánlivě zcela nezaujatě zvolna žvýká své sousto.

Z přístroje se hodně hlasitě s lehce vyčítavým tónem ozve mladý ženský hlas: „Ahoj Frantíku, jsi to ty, že jo, proč se neozveš, copak jsi na mě zapomněl?“

„Kdo volá?“ Táže se Franta s náznakem nejistoty ve tváři. Instinktivně si přitiskne přístroj víc k uchu ve snaze trochu ten mladý hlas přitlumit.

„No přece Lenka, nelaškuj se mnou, Frantíku a nedělej, že si mě nepamatuješ,“ mladý hlas přejde od výčitky k flirtu a větu zakončí krátkým zvonivým zasmáním.

Maruška též odloží příbor a věnuje svému choti dlouhý bezvýrazný pohled.

Franta zrudne v obličeji, rád by přerušil hovor nebo utekl s telefonem někam pryč, ale bojí se, že by to jeho choť mohla považovat za přiznání, tak jen vykoktá: „Sle... slečno, to bude omyl, já vás neznám.“

„Ale znáš, Frantíku, jen se nedělej,“ pokračuje mladá žena na druhé straně, „vzpomeň si, jak se ti líbilo, když jsem obdivovala tu velkou pihu, co máš nad frantíkem. Tak kdy mi ji zase ukážeš?“

Franta se konečně odhodlá a třesoucí rukou stiskne displej, aby ukončil to ženské švitoření. Pak osloví svou nedojedenou večeři: „Maruš, není to tak, jak si nemyslíš... Totiž, není to, jak si myslíš... Já vůbec netuším...“

Maruška skočí svému koktajícímu choti do řeči a hlasem, prostým jakýchkoli emocí praví: „Franto, neříkej mi to. Je mi jedno, co děláš, ale nechci o tom vědět.“

Franta nechá řízek řízkem, zvedne se od stolu, klátivým krokem puberťáka prchne na záchod a tam stráví půlhodinku v bohulibém rozjímání. Zbytek večera proběhne nezvykle tiše, Maruška se sice tváří, jakoby se nic nestalo, ale nemluví. Franta se stáhne do předsíně a velmi zvolna a velmi pečlivě vyčistí všechny boty včetně těch, které už leží nejmíň rok ladem v komoře. Do ložnice se opatrně odváží až půl hodiny poté, co se Maruška odebrala na kutě. 

***

Druhý den napjatě čekám, jestli mi má krásná kamarádka zavolá, a když se neozývá, kladu si otázku, jestli jsem to s tou intrikou nepřestřelil a nerozbil jim manželství. Ve vzduchu cítím zlověstný klid.

Maruška se ozve až třetí den. Je sobota a telefon mi zazvoní po snídani, když doma se Soňou popíjíme kávu. „Ty kujóne,“ ozve se zvesela v telefonu. Trochu odtáhnu přístroj od ucha, aby ji bylo víc slyšet. „Copak jsi zapomněl, že jsem stará a ne zrovna hubená ženská, která už nevydrží takový dovádění jako zamlada?“

„Maruško, takže dobrý?“ Zeptám se opatrně.

„Houby dobrý, Franta mi včera večer přinesl takovej pugét jako už dlouho ne a k tomu harlekýnovej dort, kterej byl tak vynikající, že jsme ho spořádali na posezení. A já pak nemohla vůbec usnout, jaká jsem z toho byla napucnutá. Hahaha, tohle ti nedaruju, Honzo. Dík, ale pamatuj, že ti to při první příležitosti vrátím.“

Maruška se chvilku smála, ale pak zvážněla a zeptala se: „Ale Honzo, kdo to vlastně byl? Neříkej mi, že znáš nějakou mladou, se kterou... Viď, že nemáš žádnou...“ V Maruščině hlase překvapivě zazněl podtón žárlivosti a já si představoval, jak se její milá tvář zalila jemným rumělcem.

„Maruško, asi se budeš divit, ale mám,“ protáhl jsem zvolna. Pak na mě kývla Soňa a já už tu krásnou zralou ženskou na druhé straně přestal trápit: „Ale můžeš bejt klidná, byla to jedna z mých dcer.“